Článek
Viktorka u splavu seděla a hloubavě do nebe hleděla. Taky sledovala plující mraky měnící tvary a nadouvající se v rychlém letu nad zemí.
Pátrala ve své paměti, o životě i prospěchu, který se nevydařil dle jejích představ. Co změnit se dalo teď už nejde, to ostatním vysvětlit nelze. Ráda čas by posunula nazpět zoufale.
Náhle si uvědomila troufale, že není vše tak pod stavem. Překročila bludný kruh a vymanila se z osidel.
Sestavila smělá pravidla, co posunula ji dál a zbavila se horko-těžko věcí nepraktických. Stálo to za to a její úložný prostor byl odlehčen.
V jejím životním dění se odehrál nový vjem. Cítila, vnímala vůně kolem sebe, i to, jak se na sebe sama směje. Nestála už o pochvaly od druhých, ale vážila svá slova i nálady.
Byl to slastný pocit umět přijmout i porážky a nevnímat narážky. Dýchala volněji a těšila se z každého dne. A teď když běží ke splavu tak jen vesele.
V očích má světýlka a dýchá lehce, a protože je léto zaplavat si lze. Voda ji obejme a ochladí kůži i nadnese zlehka. Viktorka nelpí už na hloupostech a je celá rozradostněná.
