Článek
Vidíš tu scénu a jsi v maléru, manuál žádný na to nemáš. Pospícháš městem, dobíháš lidi, co jim však chybí, zatím nevnímáš.
Zastávkou prázdnou proběhneš krátce, pozdravíš pangejt a ani nedýcháš. V prašném okolí se brzy ztratíš, naštvaný dojem z tebe vyčnívá.
To co chceš vědět, není to správné, jim se nelíbí, jak vše prožíváš. Nelze číst z tváří, emoce žádné a to není správné, co s tím naděláš.
Během té chvíle, kdy srdce se chvěje, se náhle rozpomínáš. Pocity vláčné, sunou tě dále, dýchají za krk, už je přijímáš.
Rozpomínání dost silně bolí, nechceš se vracet, a tak skomíráš. To se jim hodí, když dotkneš se frází, které se třesou, v křečích uhýbáš.
Teď už je pozdě, nejde se vrátit, svět je to podlý a úmysly potírá. Cesta tu končí v objetí zrádném, poslepu tápeš a už se zastíráš.
Promluvit nelze, ticho je hutné, plazí se k tobě a tak se dozvídáš: Jak se dá ztratit i pitomý moment, který tě držel při životě.
Bez citů z lásky a bez střípků radostných, není to možné… tak to přijímáš. Tvé lidské bytí končí tak náhle, úsporně rychle se vypínáš.
Žárovka zhasne, v šeru se chvěješ, není tu nikdo, kdo tě uklidní. Poslední nádech, poslední výdech už je ti pouze přítěží.
