Článek
Zrcadlo dlouhodobě chlazené a naleštěné, vypravilo se na cestu dalekou a vynikalo precizností neskonalou. Nacházelo nové světelné vlnění a pomrkávání hvězd, obrovských kolosů vzhled a tmavé energetické zástěny.
V celém tom prostoru, promrzle ztraceném, světy objevoval. Mrtvolně zářivé, jiskřivě chladivé i vroucí plazmou planety zřel. V trojhvězdě vzdálené a v mlhovinách vše ohodnotil a přeposlal.
Ten cestář nekonečnem a mračnem hvězdokup se drze prodíral. Poznal i temnotu a mrazivou prázdnotu, když plul osamocen. S pohonem dočasným vydal už většinu své energie. Zahlédl přerody z nicotných objektů na obrovské žhnoucí koule.
Proplul i místem, kde hvězdy se rodily v neskonalém množství. Neutrony i temné částice a tajemné vlasatice zaznamenal. Vlnění hrozivé a zvuky trhajících velebouří ho ukolébalo…
Až náhle něco ho upozornilo, senzory zbystřily a to „něco“ zvěčnily. Bylo to průhledné a v obalu chráněné veliké oko. Cestovalo směrem k jeho domovu. On si plul stále dál, ale objekt byl odeslán do našeho světa.
Informace se snímala do centrálního teleskopu. Budoucnost vzdálená a divně pokroucená, obraz přijala. Chladivě lhostejně prošla data a pak se vypnula natotata.
Fotony světelné i roky vzdálené. Výtrusy, spóry i základní domény. Tím vzdáváme hold nekonečnu… A jestli někde je ta tajemná stěna konečné podstaty, tak ji vypátráme. Vyhrnem rukávy, klávesy potrápíme, ale paty si neušpiníme.
