Článek
A na té planetě dojde k zatmění. Zkrátka, díky té absolutní tmě vylézají z podzemních tunelů tamní šelmy a napadají vše, co zaslechnou. Dobrý film.
No konečně, baterka si dala říct. Nejprve problikla, ale po zatřesení osvítila nejbližší prostor kolem nás. Stěny z bloků kamene a z menší části z cihel vytvářejí, jako v každém málo využívaném sklepním prostoru, dojem zrcadlení. Vlhké a lepkavé stěny i strop, kde z určitých míst stále odkapává voda. A pavučinky, tenké jako vlas, se chvějí v odrazu slabého světla z baterky.
Naše stíny vytvářejí v úzkém prostoru zajímavé tvary. A ty tvary se protahují, žijí vlastním životem. Je to tak nějak zvláštně hypnotizující, až nás mrazí v zátylku. Můj mladší bratr fascinovaně hledí do jednoho obzvláště tmavého kouta a ani světlo z baterky nedokáže rozehnat tmu v tom místě.
Náhle zahlédnu nepatrný pohyb a ten pohyb upoutá i mého autistického brášku. Na nic nečeká a skokem je v koutě. A ta plazivá tma ho obestírá pařátky, které jsou neskutečně protáhlé. Obalují mu nohy, trup i paže. Během několika vteřin ze tmy zírají jenom jeho oči a pak cvak.. je pryč.
Někdo na schodech o patro výš rozsvítil starou zaprášenou žárovku, ale já už se zahanbeně vracím ke schodům. Ustupuji pozpátku a sleduji neustále ten kout. Nyní není tak tmavý a slyším za zdí nějaké cupitání a chichot. A v tom okamžiku zaslechnu i bratrův hlas: „Přijď opět za rok,“ a ještě potichu dodá, “ je mi fajn".
Hrůzou se mi naježí všechny vlasy a vnímám jako by je něco zelektrizovalo. Napětí ve vzduchu je hmatatelné a já rychle vybíhám schody do patra. Jak tohle vysvětlím rodičům. Ne, ne.. neměl jsem tam s ním dolů chodit. Hlavně ne o halloweenu, ale tolik mě prosil..
Tak zase za rok.
