Článek
Vesničané o tom místě mluvili jen šeptem. Stará šachta na okraji lesa, zakrytá shnilými prkny, nebyla jen dírou do země. Byla to tlama, temný hladový chřtán. A u té tlamy stála ona.
Říkali jí „Svíčka“. Nebyla to žena z masa a kostí, alespoň už hodně dávno ne. Byla to bytost z popela, starých hadrů a ztuhlé hlíny. Nejhorší na ní však bylo to, co měla místo hlavy. Nebyla tam tvář, oči, ani ústa. Byl tam jen masivní černý pahýl vosku, z kterého trčel tlustý, nikdy nedohořívající knot. Když se blížil někdo, kdo chtěl vstoupit do podzemí, plamen se rozhořel. Nebylo to teplé světlo. Bylo studené, modravé a metalo do okolí dlouhé tančící stíny, které vypadaly jako chapadla natahující se z hlubin.
Jednou v podvečer se v nedalekém hostinci ubytoval na noc cizinec. Notně opilý a drze arogantní mladík, slyšel legendy o pokladech, které starší lidé o několik generací dříve, ukryli v dolech. Ignoroval varování vesničanů a s lucernou v ruce zamířil k šachtě. Po chvíli dorazil na mýtinu, při okraji vzrostlých mohutně letitých stromů. „Svíčka“ tam stála a mlčky čekala.
„Uhni ty obludo,“ zasmál se mladý cizinec a zvedl lucernu výše. Plamen na pomyslné hlavě strážkyně prudce zasyčel. Modravé světlo zjasnilo, až to zabolelo do očí. Cizinec ucítil, jak mu těžkne vzduch v plicích. Ten vzduch náhle čpěl po spáleném mase a hrobové hlíně. „Svíčka“ se nepohnula, ale najednou mu byla mnohem blíž. Ticho, které ji provázelo, bylo absolutní. Žádný šelest listí, žádné zvuky nočních tvorů .. jen ten slabý, zlověstný sykot hořícího knotu. On chtěl utéct, ale zjistil, že se nemůže ani pohnout. Jeho vlastní stín se od něj odtrhl a začal se natahovat k šachtě, jako by byl přitahován magnetem. Pak to uviděl.
Z modravého plamene na jejím voskovém pahýlu, kde namísto hlavy čněla silná začouzená svíčka, začal odkapávat horký, černý vosk. Rozteklý vosk dopadal na zem k jejím nohám a syčel, prskal. Zkamenělý strachem sledoval, jak se strážkyně naklonila. Plamen se přiblížil k jeho tváři. Cítil neuvěřitelný chlad, který spaloval víc než oheň. „Vstup,“ ozvalo se z hlubin. Nebyl to hlas, byla to vibrace v jeho kostech i uvnitř jeho hlavy. Vosk náhle dopadl cizinci na čelo. Vnímal jeho horkost a chlad zároveň.
V ten moment pochopil, že nemá šanci uniknout a jeho mysl rezonovala s neodbytnou vibrací v jeho mozku.. Ona nemá tvář, protože je zrcadlem, odrazem toho, co je uvnitř v hlubinách. A tam dole v šachtě byl jen nekonečný strach. Strach stravující mysl každého poutníka, který kdy zatoužil po údajném pokladu v útrobách země, pod silnou vrstvou hlíny a kamení.
Když ráno vesničané přišli k šachtě, mladý cizinec tam již nebyl. Našli jen jeho zhasnutou lucernu a na okraji šachty stála nehybně ona „Svíčka“. Její plamen teď zářil o něco jasněji a na jejím voskovém pahýlu přibyla nová hluboká rýha, která připomínala křičící ústa.
Strážkyně bez tváře stále čeká. Vstup do podzemí je volný, ale cesta zpět na povrch.. ta neexistuje.
