Článek
Má -li někdo hlavu na to aby mohl lhát.. může se stát, že se mu toho nechce vzdát. A to je věc zapeklitá, ale i dosti nejistá. I lhaní má totiž svá pevně daná pravidla.
Malý a na slovo skoupý skřítek Neřádek si odmítal v tomhle udělat v hlavě pořádek. Lhal hned po ránu i po snídani, lhal i ve škole a zatvrzele přesvědčivě i své tetě Uršule.
Teta už se napálila tolikrát, že nedokázala co je lež či pravda popravdě rozeznat. Proto se jednou rozlítila velice, když Neřádek domů přinesl tři slepice.
„Je to domácí úkol,“ pravil, „sledovat kolík vajec slípky do rána snesou.“ A když dosvačil, donesl knihu se zápisky, vážně si sedl a s tužkou v ruce k tetě vzhlédl.
Uršula mobilní číslo vyklikala a do školní budovy třídnímu zavolala. Po pěti hovoru plných minutách, zůstala s mobilem v ruce nad Neřádkem stát.
On netvářil se ani trochu provinile a to dnes dostal při vyučování tři „kule“. Tři pětky jako vyšité a se slípkami spojené. Nedopočítal se totiž kolik mají v kurníku slepic.
Na školním dvorku byl nádherný posed a v něm pět slípek s kohoutem Rosťou. Pyšný pan správce o velké přestávce, vždy se rád kolem s Rosťou procházel.
A protože Neřádek neuměl počítat, napadlo jej, že přinutí slípky k dalším přírůstkům. I s kohoutem Rosťou tedy dvě z pěti slepic popadl a domů donesl.
Kohout mu prsty okloval a vyčítavě kokrhal a slepice v koutku schoulené, dvě vejce snesly. Teta vajíčka rozklepla a na pánvičce usmažila a k večeři je Neřádkovi předložila.
Pak se do tmy učil, kolik má každá z nich drápků. I že jedna a jedna jsou dvě.. A kohout, že určitě nikdy žádné vejce nesnese.
