Článek
Schylovalo se k bouřce a ve vzduchu se vznášel slabý náznak rozkladu. V tom podvečerním neklidu i zpěv ptačích trylků zněl tak nějak nepatřičně.
Vstupní brána od hřbitova byla celá pokrytá rzí a při doteku jeho rukou, když se snažil protáhnout dovnitř, skřípavě protestovala. Nakonec své hubené tělo v obleku nasoukal mezi vzniklou mezeru, ale jeho sako bylo nevratně zničeno rzí i špínou v ní.
Rozhlédl se po nejbližším okolí.. na povalené náhrobky, na sochy andělů jejíchž těla i křídla byla pokrytá nezdolnými šlahouny plevele, na cestičku sotva viditelnou a mizející v přerostlé trávě.
V dálce na obzoru se zablesklo, ale hrom nezaslechl. Rychle se šerilo a mraky na obloze se stále více shlukovaly níž a níž. Plné nahromaděných kapek vody i energie, která chtěla ven.
Venkovní kohoutek, hned u vydrolené zdi po jeho levé ruce, odkapával na kamenný léty sešlapaný výstupek, kde stálo v řadě šest omlácených konví na zalévání záhonků.
Posadil se na lavičku a prohrábl roztržitě, nevědomky své vlasy.
Už si nebyl tak jistý, že dodrží co slíbil. Dnes v poslední říjnový den byla jeho dušička náhle nerozhodně ztracená. Čas tady ubíhal jinak, zpomaleně. Z očí mu vytryskly slzy a on je nechal stékat po tváři až k bradě.
Začalo drobně pršet. Vše ztichlo i vítr a jen jeho tlukoucí srdce provokativně s pravidelností bilo na poplach. Krev proudila jeho tělem a v uších vnímal její hukot. Záblesk ho probral z myšlenek. Hrom otřásl jeho okolím a on věděl, že je tady úplně sám. Na kilometry daleko není dalšího živého člověka.
Postavil se a pomalu došel k jedné soše anděla. Tahle socha se oproti ostatním netvářila smutně odevzdaně, ale její křídla z části rozevřená k odletu i výraz byl naplněn pohrdáním a záští. Vítr zesílil a s ním i déšť. Vlasy se mu přilepily k obličeji a rychle od anděla ustoupil.
Začal se modlit tu základní modlitbu všech věřících a z hrůzou zjistil, že ten výjimečně odlišný anděl (vytesaný kdysi dávno z jednoho kusu kamene) se mu vysmívá a jeho křídla se pohybují ve větru. Úplně v té chvíli zapomněl, že chtěl najít jeden starý náhrobek a zapálit na něm hřbitovní svíčku, co vydrží hořet noc a den.
Nasáklý oblek deštěm na jeho těle ztěžknul a on si jen unaveně setřel z čela vlasy, které zastíraly jeho pohled. Tma a občasné záblesky vykonali své.. rozběhl se k bráně a snažil se protáhnout ven z tohoto místa ticha a smutku.
Něco zachytilo jeho část obleku u ramene, a když zděšený vzhlédl: Stál nad ním ten anděl a smál se do začínající noci. Lačně si prohlížel jeho tvář a rameno mu stiskl více. Ostatní sochy stály nepohnutě opodál a jejich výraz zůstával neměnný, smutně odevzdané a smířené s „Osudem“ , který byl každému z nás dán už při narození.
Nakonec anděl uspokojen roztáhl křídla a vznesl se i s novou kořistí vzhůru k nebesům a dál do zapovězené říše, kde neklid lidské duše nenajde nikdy klid .
