Článek
Leckdo to již zažil: ať v centru Brna, Hradce, Olomouce, Budějovic, Chebu, Brandejsa, Ostravy nebo Prahy jakýsi blbec či blbka roztúrují své auto či motorku na plný výkon, aby udělali co největší hluk a rychlostí porušující předpisy vyrazí na různě dlouhou dobu kupředu. V případě mé domovské Prahy vždy po chvilce skončí v další zácpě, stihnou vás ale takto vyděsit po vzoru blbů děsících lidi zbraněmi či za pomoci tlupy.
A všimli jste si toho mocného regresu, čili vývojového skoku nazpět? Auta se neustále zvětšují. Prahou a jinde projíždějí takzvaná SUV o rozměrech div ne tanku, okupují potom chodníky, mají větší zplodiny, plocha jejich plechové karoserie akumuluje více tepla, které pak zostřuje letní městská vedra.
Vítězení
Machrování skrze auto je samozřejmě spojené se stupiditou, čili mentální jednoduchostí, ale ne výhradně. Druhou ingrediencí je konformita a honba za společenským „úspěchem“. Kdo má velké drahé auto, tak přece něco dokázal, ne? I většině zúčastněných tohoto zoufalého závodu přijde věc blbá, napíše-li se takto či vysloví. Ale přesto to funguje.
Výstřední český myslitel Ladislav Klíma si jednou do svého filosofického deníku (Boj o vše) poznamenal, že se úplně „uvítězil“ (např. svými prapodivnými otužovacími kúrami). A německý materialistický filosof 19. století, Feuerbach, mluví ve své knize Podstata křesťanství o jakési „nekonečnosti“ v člověku, jako když si stoupneš mezi dvě zrcadla. A pak samozřejmě Freud se svou teorií pudů, (náhradních) libidinálních objektů, fetišů a moci penisu.
Zastav se na místě a zkus se smířit s tím, kdo jsi!
Ještě jednou věcí je automobilismus: únikem. Máme pocit, že změnou místa unikneme tomu, kdo jsme. Ale pak nás přeci jen u Máchova jezera či břehů Tahiti dostihne naše vlastní osoba - nudná, smutná, blbá či prázdná. (Případní čtoucí automobilisté, již se chtějí naučit myslet, se zde mohou sami sebe dotázat, zda by jim jako cílová destinace bylo příjemné další místo plné autodopravy - nebo právě ten Mácháč či Tahiti.)
Mé aktivity proti automobilismu, včetně té dnešní a pravidelné, k níž se může kdokoli přidat, vycházejí právě z tohoto zastavení a přemýšlení o samotě. Při dlouhých procházkách a večerech během covidu. Přeci jsme v té době všichni dosáhli osvícení, ne? (Zdravotnický a dělnický personál pravděpodobně svatosti.)
Plánovat! Plánovat! Plánovat!
Drazí autolidé, máte alespoň trochu otevřené a vnímavé mozkové závity vůči tomu paradoxu? Za „teroristy“ a „extremisty“ jsou označováni lidé, kteří na hodinu za týden trochu zpomalí dopravu na jedné komunikaci! A zácpy, topení ve zplodinách a stresu nehody s úrazy chodců atd. jsou téměr dennodenní realitou!
Duchovní stránka věci je stejně připoutána ke genitáliím a penězům, jak se snažím naznačit výše. Zájemci si ale mohou přečíst typologii řidičů a řidiček aut, existuje množství studií o vztahu „mužnosti“ a automobilismu, o reklamní propagandě za účelem prodeje aut a existují také ekonomické statistiky.
Když jsem vyhledával informace a zajímavé odkazy k tématu „motorka, či milenka“ aneb „krize středního věku“ - a také o různých prezidentech jezdících v kožené bundě na motocyklu - našel jsem odkaz na tyto pilulky. Snad by tedy mohly pomoci „úspěšným“ pantátům i nám ostatním looserům, abychom se nemuseli dusit a vařit automobilismem.
Jinak jde o plánování budoucnosti: buď chceme jako lidstvo přežít a uchovat možnosti civilizovaného života, nebo dáme přednost nynější položce HDP a uspokojení lidí, kteří možná zatím neví, čím by mohli bez auta být.
Není to tak těžké. Zmiňme tři magická písmenka: MHD. A dodejme: sdílené vozy. A ještě: jiné plánování života společnosti (protože nějaké se vždy děje - ač k němu třeba nejsme přizváni). A ano: zde musí být vymyšleno, jak se lidé budou dostávat za obživou, čemuž se já i mí kolegové věnujeme. Můžeme potom osobní autodopravu snížit třeba o 90 %? Myslím, že ano.
