Článek
Na místo jsem dorazil se zpožděním, které nabral městský autobus i tramvaj patrně díky „svobodě“. Tak se totiž o autech v naší prolobbované vlasti občas mluví. Škoda. Díval jsem se z MHD do tváří řidiček a řidičů trčících v zácpě v okolí Bulovky a sedících ve svém plechovém životním snu v drtivé většině osamoceně. Věděl jsem, že do některých z těchto tváří zakrátko alespoň na chvíli pronikne emoce a projev života.
Řada lidí jistě už slyšela a četla vyjádření politiků od ANO přes Piráty až k ODS a podobným stranám, které cituji v článku z minulého týdne. Pouze pirátský podnikavec Hřib mluví o tom, že „protest se dá vyjádřit i jinak“ (třeba leštěním botek ODS), ostatní - ať „demokraté“ či „hrozba demokracie“ z ANO - o nás mluví jako o „extremistech“, ba „teroristech“. A teď se podržte: radikálech.
Nejdřív jsou Holešovičky a potom Holešovice
Začínali jsme naproti nemocnici Bulovka, u pomníku parašutistům, kteří provedli úspěšný atentát na Reinharda Heydricha (úvodní foto je ze známého filmu). Takže jistě uznáte za pikantní, že člověk, jenž kolem našeho hloučku záhadně kroužil na motorové koloběžce, měl viditelnou nášivku na mikině Thor Steinar - což je značka, kterou si spíš nepořídíte náhodou, protože to je vyhlášená neofašistická firma používající zcela záměrně různé „jinotaje“ (jako např. číslo 18 pro AH, tedy Adolf Hitler, a podobně).
V doprovodu pár policistů a antikonfliktního týmu - který legitimoval pana nácíčka, protože ten nadával jedné z našich účastnic - jsme vyrazili v pravém pruhu (kdykoli připraveni ustoupit záchrankám) směrem dolů k Mostu Barikádníků. Nedokázal jsem se ubránit nostalgii, protože jsem v Holešovičkách, pár desítek metrů vzdušnou čarou od té příšerné magistrály (tak se prosím nedivte, že nemiluji auta), vyrůstal. Šli jsme také kolem domu jedné paní, kam jsem asi jako patnáctiletý docházel spoluuvádět v život občanské sdružení, které nyní existuje pod názvem Holešovičky pro lidi (s kontinuitou těch organizací je to možná komplikovanější).Takže dvacet let, kdy se zde s dopravní situací nic neděje (můžete hádat, která strana je na Praze 8 dominantní stálicí, ale ostatní nebyly o moc lepší), naopak se zhoršuje. Běžte si tam na pár minut stoupnout - a promluvit s lidmi z bezprostředně přilehlých domů u jedovaté a hlučné magistrály.
Lidé z holešovičkovského občanského sdružení se účastnili pochodu s námi - stejně jako např. Anna Šabatová (to je tedy „teroristka“, která kandidovala v čele levicového uskupení Solidarita na pražský magistrát proti „demokratům“; jinde píši o tom, že ani poklonkování „demokratům“ nakonec takovému J. Čižinskému nepomohlo). Spolu s dalšími extremisty, rozvraceči a nepřáteli „řádu a klidu“ jsme tedy putovali jedním pruhem směrem k Mostu Barikádníků a do Holešovic. Vzpomněl jsem si také na povodně roku 2002, kdy byl na několik dní zastaven provoz aut právě na tomto úseku. Tehdy jsem hned běžel k magistrále - a sedl si doprostřed v tureckém sedu, protože jsem tušil, že podobná příležitost se nebude opakovat. Teď jsem se tomu, za pomoci druhých, vlastně přiblížil.
Hrdinný odpor
Z romantické nálady jsem byl ale náhle vytržen. A lidé v pochodu přede mnou ještě hůře. Z mostku na Bulovku na ně totiž někdo vylil několik dávek vody s octem. Zvlášť citlivě zrovna na matku jdoucí s dětmi. Musel to být nějaký pravý hrdina, jakých je v českém národě řada a leckdy se projevili.
Šel ho na nějaký kus honit jeden z policistů, ale nedohonil. V průvodu potom některé z účastníků a mě oslovila mladá studentka žurnalistiky z Nizozemí. Takže když se neobjevují naše argumenty a vyjádření v českých oligarchických (ani veřejnoprávních) médiích podporujících „demokraty“, zazní hlas několika teroristů alespoň v nizozemském školním časopise ve Zwolle. Slečna se mě také ptala, proč jsou tak ďábelsky zlostní i řidiči jedoucí v protisměrných pruzích, kteří jinak trčí v zácpě, s níž nemáme nic společného. No, co jsem jí na to měl říci!
Túrování motorů aut i motorek, vztyčené prostředníky autohrdinů v tlupě a přesto osamělých, nadávky ze samého srdce občanské společnosti. V příjemném večerním slunci jsme nakonec dorazili na Nádraží Holešovice, kde mělo zaznít pár závěrečných proslovů (a dle fantazie takového pana Svobody z ODS proběhnout pravděpodobně pohanské zneuctění celého parkoviště). Šla s námi dokonce i ukrajinská fenečka - prý ji přivezli v roce 2015 z Donbasu, takže byla zocelená (ač se docela bojí lidí). A více co? I v této souvislosti jsem byl nostalgický. Znám totiž rodinné vyprávění o psu Tumbovi, který v čase otevřených tramvají prý do nich v Holešovičkách naskakoval, aby se jel vyvenčit za fenečkami do Fučíkárny a po dobrodružství se tramvají vrátil. Byla zde také stromová alej. Možná, že tomu by měl být nejdřív vystavěn jiný pomníček - a potom bychom to měli realizovat.
Proniknutí rozumu
Ve výše odkazovaném článku z minulého týdne jsem věnoval prostor nezpochybnitelným faktům o dopadech automobilismu ve městech i mimo ně. Věnuji se také pozitivním zkušenostem z měst, kde bylo zavedeno omezení rychlosti na 30 km/h.
Automobilismus je iracionálně zažraná modla i u lidí, kteří snad přímo necítí sexuální vzrušení na základě motoru. Řada lidí se bojí, že s omezením autodporavy přijde o svou „svobodu“. To mají na jednu stranu smůlu, na druhou, ať věnují alespoň pár minut (!) přemýšlení o tom, co tvrdí a čeho chtějí v životě dosáhnout. Nemůžeme spíš dokázat, že řada lidí je jednoduše donucena (ve více či méně absolutní míře) používat auto kvůli obživě? A že pak trčí v zácpách spolu s těmi, kteří jsou prostě jen pohodlní a rigidní - a nebo se cítí jako nějací lepší lidé, kteří přece nebudou sdílet prostor se „sockami“ v MHD? A když musí tolik lidí z mimopražských oblastí jezdit za prací do Prahy, neměl by se plánovat rozvoj pracovních míst v regionech? Zvládneme v 21. století uspořádat společenský život v naší souhrnně velice bohaté společnosti tak, abychom se zbavili idocie aut?
U Nádraží Holešovice potom proběhly závěrečné proslovy organizátorů i zájemců z řad účastníků. Promluvili zástupci Holešoviček pro lidi, jiní účastníci zmiňovali například to, že Praha se sama zavázala k evropskému plánu na výrazné snížení emisí do roku 2030, takže se zdá, že současná garnitura sabotuje vlastní závazky (můžete sledovat, jaká je v tomto role Pirátů, kteří mají skrze bývalého primátora Hřiba post náměstka pro dopravu).
Jeden z pořadatelů také sdělil, že „přírodní zákony“ - v souvislosti s opravdu globálně děsivým vývojem změn klimatu - „prostě nejde ošidit“. Odkazujeme na fakta, usilujeme o příjemnější život ve městech, mnozí z nás jsou schopni vidět sociálně problematické aspekty některých ekologických opatření a chceme je řešit, nenásilně protestujeme po týdnu či ob týden s minimální újmou pro pecky v plechovkách (čest výjimkám jako jsou velmi staří a hendikepovaní lidé a zásobování). Co může říct druhá strana?
