Článek
Vezměte si třeba „pokorného“ důchodce, pana Václava P. zrozeného z poněkud omezené fantazie paní Decroix z ODS přivydělávající si na postu poslankyně.
Dovolte mi však se k hlavnímu vylíčení demonstrace proběhlé 6. 3. dostat přes jednu zdánlivě nesouvisející historku. Bavil jsem se nedávno s jedním pražským antikvariátníkem, který mi sdělil, že v jeho provozovně se natáčelo pár sekund reklamního klipu na Danuši Nerudovou (jež skutečně v naší zemi získala profesorský titul). Jelikož je to pouze skutečný antikvariátník, nevybrali si do reklamy jeho, nýbrž herečku hrdě vylepivší do výlohy plakát s profesorkou Danuší. Přijelo k tomu prý několik dodávek s nejmodernější technikou, několikahlavým týmem a se vším, co patří k věci, když máte v zádech oligarchický vítr.
Nuže: se čtvrthodinovým zpožděním jsem se dostavoval v ono pondělí začátkem března na místo konání na Staroměstském náměstí, kde si historičtější část pravice nechala znovuvztyčit mariánský sloup a stopy tu zanechal též moderní Petr Hejma, jenž coby starosta za STAN donedávna na nejbohatší Praze 1 budoval „demokracii“ (jako jeho předchůdci i následovníci). Vidím organizovaně a víceméně nehybně stojící, do stovky čítající účastníky demonstrace, respektive řadu lidí ve žlutých přilbách účastných „happeningu“ v rámci této akce (viz odkaz výše). Moderuje člověk používající jméno „Anatol Svahilec“ – jenž figuroval v reklamní kampani na Danuši Nerudovou a podporoval ji především (výhradně?) proto, že „je žena“ (z nějakého mysteriózního důvodu dříve nevyjadřoval podporu např. Janě Maláčové či Anně Šabatové, ačkoli jsou také ženy).
Tady je Praha
Pro pochopení kontextu demonstrace je myslím důležité si uvědomit, že místo jejího konání, Praha, představuje poměrně dobrou metaforu pro způsob vlády v ČR obecně. V Praze nyní totiž vládne koalice „demokratů“ utvořená „na vládním půdorysu“. Oligarchický řád a klid v Praze lehoučce narušovalo uskupení Praha sobě představované mj. Janem Čižinským, který až dojemně reprodukoval současné ideologické slogánky o „demokratech“, aby se jej potom „demokraté“ ve sledu od nejzámožnějších k pokrytečtějším zbavili: nejdříve Spolu, potom STAN a potom Piráti. Zde ještě potvrzují, včetně svého pana předsedy, trvání „Aliance stability“ pro společný postup s Prahou sobě, no – a zde padá čarovný závoj – a Aliance stability je fuč. Část oligarchické politické party to chtěla upéct s jinou částí oligarchie, ale udatná Hana Marvanová tomu vlastní rukou a snad hlavou zabránila (poddaní by se mohli ptát, kolik z toho bylo nacvičeného a dopředu známého kolika lidem).
Toto slavné město a místo nedaleko od ústění Pařížské ulice, kde si každý demokrat může koupit diamant, a nedaleko od Ministerstva pro místní rozvoj, kde si na diamanty – nebo alespoň na pohlazení po hlavě diamanty ozdobenou ručkou - vydělává pan ministr Bartoš a jeho druzi v kariéře, tedy mělo tu čest hostit pána středního věku (nedaří se mi dle programu dohledat jeho jméno), který řečnil zrovna když jsem dorazil s transparentem proti pětikoaliční vládě bohatých. Mluvil o tom, že „jsme vkládali naděje do nástupu vlády demokratů“, k čemuž jsem mohl jen poznamenat: „jak kdo“ a rozhlížet se po reakci dalších účastníků demonstrace, kteří dále nehybně stáli, secvičeně ve svých žlutých přilbách a se symbolicky zalepenými ústy. „Pokorný“ proslov potom skončil.
Dredatá ODS s údajně měkčím srdcem
A v tom jsem jej spatřil! S nějakou suitou vyšel z ministerstva: předseda Pirátské strany, Ivan Bartoš, jenž nyní pobírá plat coby ministr pro místní rozvoj v neoliberální vládě dominované ODS a jejími deriváty. Bavil se v zázemí demonstrace s jednou z pořadatelek, Annou Vinklárkovou, a s Petrou Kolínskou ze strany Zelených, jež nyní například dělá křoví STANu a ODS na Praze 6 a vyznačuje se tím, že proti nynější pravicové vládě bohatých vystupuje až na výjimky tím nejneškodnějším způsobem (kdy jste naposledy slyšeli Magdalenu Davis, Michala Berga nebo jiné se hlasitě vymezit proti brutálnímu třídnímu boji shora, jejž představuje provlastnická politika nynější vlády?).
Účastníci velmi pokorného happeningu dále stáli rozestavěni ve svých žlutých přilbách, se zalepenými ústy (což nyní dostává ironický nádech, kdy se „demokraté“ na přepokorné poddané vykašlali), držíce cedulky s názvy občanských sdružení. Vedle skutečných občanských sdružení budovaných zdola tam byl například uveden Člověk v tísni, jenž je velmi zadobře s pravicovou nadvládou (antikomunistická a potažmo protilevicová indoktrinace ve školách) a jehož ředitel Pánek se objevil ve volební reklamě na oligarchického prezidenta Pavla. O tom ale ještě později.
Zmíněná Petra Kolínská mi později vyhrožovala, že na mě zavolá policii, protože jsem měl několik krátkých promluv prohozených směrem k pořadatelům i účastníkům (které snad nemají v češtině úplně přiléhavé pojmenování, zatímco v němčině se jim říká „Zwischenruf“ a v angličtině „quip“). A ano, přidal jsem i pár vulgarit, protože mé pohrdání i naštvanost na pana pirátského pravicového karieristu Bartoše jsou značné - a snad i zcela podložené. Označil jsem jej mimo jiné za „dredatého ódéesáka či topáka“, což má odkazovat k povrchní a předstírané nonkonformitě těchto pravicových karieristů, ale mohl jsem také mluvit o „dredatém staňákovi“, což zní velmi nehezky, nebo „dredatém lidovci“ - což by možná bylo nejadekvátnější kvůli občasným frázím o „pomoci slabším“ jak u Pirátů, tak u oněch zbožných ódéesáků.
Pan Bartoš přišel dokonce až ke mně a hleděli jsme si chvilku do tváře, zatímco jsem doplňoval pro něj i pro ostatní účastníky informace o tom, co je zač. Jeho očka na mě jen tak koukala snad s určitou naštvaností i překvapením, že ho někdo může mít nerad, a následně odešel zase k těm, co mu pravděpodobně ještě věřili. Ve svém proslovu potom přisliboval, jak se zasadí za to, aby veřejnost měla větší slovo při vyjadřování námitek proti různým developerským stavebním projektům apod., ale dopadlo to tak, jak avizovali různí vyvrhelové, na něž chtěla paní Kolínská od Zelených volat policii. Což přiznal například i Respekt oligarchy Bakaly. Asi bylo málo „pokory“ před „demokraty“. Rozumíte, ne?
Fridays for Future
Piráti jsou praktickým dokladem, jak mohou vypadat pokusy tzv. „střední třídy“ o samostatné politické hájení vlastních zájmů, přičemž právě ukazují uzoučké limity a hrací prole pro „střednotřídní hodnoty“ (myšlenková dogmata a iluze o povaze naší společnosti), v nichž byla socializována většina účastníků „pokorné“ demonstrace.
Jste-li ze „střední třídy“, respektive ze středních vrstev, které nezabírají polovinu populace, jak se občas demagogicky tvrdívá, nýbrž spíše 20-30 % populace (se zmenšující se tendencí) pod skutečnou dominantní vlastnickou třídou, která nepřekračuje pár procent, a máte navíc určité vzdělání, případně inteligenci a čas přemýšlet, možná by vám mohla na srdci ležet již nastalá klimatická krize s potenciálně katastrofálními důsledky pro život lidstva na planetě. Zde vám ale nezbývá než se převážně sebevzdělávat, protože tato rizika jsou plánovitě zamlčována a překrucována v médiích, která vlastní právě zmíněná vlastnická třída - a ta nechce, aby někdo příliš zasahoval do jejího byznysu, reguloval jej, danil atd. Takže pokud jste opravdu úspěšně zpracovaný příslušník „střední třídy“, naleznete útočiště u těch částí konzervativní oligarchické moci, které předstírají, že jsou „zelenější“. Vy tomu jeden den věříte, jeden nevěříte, žijete v této rozpolcenosti a držíte ústa a krok. A někdy jste za svou neškodnost těmi nahoře odměněni.
Anebo přeci jen vykročíte z řady, protože už nesnesete lhát druhým i sobě, a připojíte se třeba k vysokoškolským klimatickým protestům. V tom momentě se ale řadíte mezi „radikály“ - v těsném sousedství „extremistů“ a „teroristů“. Tak vás budou nazývat ti, kteří do zadnic vlastnické třídy šplhají po upatlaném „konzervativním“ špagátě - zatímco vy jste velcí „liberálové“. Takže potom s těmito privilegovanými poskoky svádíte „ideové boje“ - a skutečně mocní, před nimiž se plazíte, mají klid. Aplikujte to na leckteré kulturní války o homosexuální svazky, „proevropskost“ a „prozápadnost“ a dostanete celé jedno bohatě mediálně obsloužené pole žabo-myších válek (přičemž někdy mají pravdu myši, jindy žáby), které vyhovuje těm skutečně mocným v našich pseudodemokraciích.
Z této pasti přichystané oligarchickou mocí se možná daří dostat mladým lidem protestujícím částečně po vzoru Grety Thunberg v rámci Fridays for Future. Tam je též přítomno jakési poměrně naivní doufání ve skutečné vyslyšení hlasů mladé generace - a obrovského vědeckého konsenzu - sférou těch viditelných mocných (myší a žab), ale občas zazní i mocenská a sociální kritika. A to se právě dostáváme k mnohem skutečnější demokracii, než nabízejí naši oligarchičtí poskoci v médiích, všech parlamentních politických stranách - a jejich „pokorní“ prosebníčci a roztleskávači ať z Milionu chvilek pro demokracii či na této naší březnové demonstraci.
Promluvili zde - jako i jinde - mladičtí zástupci Fridays for Future a já jsem svůj Zwischenruf směrem k účastníkům omezil na nejstručnější konstatování, že se mohou cítit zahanbeni kurážností a uvědomělostí těchto mladých lidí. Jistěže se mě během demonstrace snažil umravňovat nějaký zasloužilý pokorný gentleman - ale nijaký rozum z něj nevyšel. Nemohl jsem vydržet tuto směšnou českou patlanici až do konce, takže jsem se dal na odchod, prohlásiv ještě, že si připadám jak za nejtrapnější etapy národního obrození a účastníky vidím někde na úrovni staročechů. Ochytila mě na poslední chvíli ještě soudružka od mladých sociálních demokratů. Když jsem se jí zeptal, zda rozumí mému ohni, tak řekla, že právě že jo.
Kritika nevládních organizací
Popisuji výše, jakou roli hraje v českém indoktrinačním aparátu emblematická „nevládka“, Člověk v tísni. Tyto organizace dostávají peníze přidělené od ministerstev a Evropské unie, někteří jejich členové jsou také občasně přizváni ke „konzultacím“ - často za zavřenými dveřmi „demokratů“ (jako to popisuje např. jedna z účastnic demonstrace, Anna Vinklárková).
Poslechněte si také, rozumíte-li anglicky, báječnou knihu od Davida Harveyho v audiopodobě, kde líčí roli nevládních organizací v současné fázi kapitalismu nazývané někdy „neoliberalismem“, jež se v západním světě datuje od 70. let a je to právě ta fáze globálního kapitalistického systému, do níž jsem vešli listopadem '89, přičemž současná vláda bohatých tyto tendence ještě vyostřuje (v odkazu zde kolem 5. hodiny a 40. minuty).
Krátce řečeno: nevládky mohou hrát velmi úpadkovou úlohu v tom, že jsou jim svěřovány např. sociální problémy, z jejichž řešení se vyvázal pravicově ovládnutý stát, který nehodlá řádně danit vlastníky. Také tyto problémy depolitizují, protože co bylo dříve předmětem politického boje o větší či menší rovnost ve společnosti, je nyní řešeno za zavřenými dveřmi s několika přizvanými „experty“ více či méně zkorumpovanými českou i evropskou oligarchií.
Někteří Pražané se ve svých hrobech hystericky smějí
Krátce jsem po svém výkonu sám sebe pochválil a zamířil na kafčo do staroslavného Montmartru v Řetězové ulici, kam chodíval i anarchokomunista Jaroslav Hašek, komunista Egon Erwin Kisch, Franz Kafka či Johannes Urzidil, což jsou všechno lidé, jichž by se měli čeští žáčci bát.
Docházela sem i tanečnice, jež si nechávala říkat „Emča Revoluce“ a my můžeme pouze spekulovat, zda by jí Anatol Svahilec od profesorky Danušky věnoval svou podporu. Když povážíte, jakou jsme v 21. století nahromadili techniku a poznatky, a když zároveň povážíte, jaká kultura, zábava i krása tu a tam propukla uvnitř tohoto města, musíte se nad dnešními „demokraty“ a jejich bohatými nadřízenými – a těmi ztrápenými „pokornými“ lidmi, z nichž někteří jsou ještě schopni panáčkovat – zasmát poněkud hysterickým smíchem zoufalství. To mi proběhlo – jako téměř každý den – hlavou, sepsal jsem některé poznámky a dojmy z proběhlého dění ještě začerstva a šel jsem.
Apendix
Okolo půlnoci jsem vstoupil ještě do jednoho podniku, kam chodí lidé, kteří opravdu nemají na rozdávání (třeba na „filantropii“). A hned mě oslovil mladý, tak dvacetiletý, člověk: „Tys to teda dnes na tom Staromáku pěkně přehnal“. Opáčil jsem mu ve velmi zkrácené podobě tím, co sepisuji zde. Namítal mi, že to měl být takový „tichý protest“. Asi měl namysli truchlení nad sebou samým.
Apendix 2
Den poté jsem po sobě mluvil se dvěma známými. První mi sdělil, že se mnou souhlasí v mnoha věcech, ale nemůže tedy souhlasit s tím, co jsem provedl. Říkal jsem mu, že vášnivost mého vystoupení měla kompenzovat schlíplou povolnost mnohých ostatních a že mohu ubrat například z vulgarit, pokud nebudu v protestu proti očividně špatným věcem a jejich autorům ponecháván v takové menšině. Mluvil jsem zároveň o tom, že je třeba řádně vyplísnit Piráty, kteří plní roli křoví a ocasů neoliberální pravicové nadvlády na celostátní úrovni, v Praze i jinde. Namítal mi, že jsem měl brát ohled i na pravicové neziskovky, které byly přítomny.
Apendix 3
Ten večer jsem tedy v kavárně mluvil ještě s jedním člověkem, který mi ani nechtěl podat ruku na pozdrav. Když jsem z něj po moralistní tirádě dostal nějaké ucelenější stanovisko, mysticky mi začal líčit, jak je teď třeba být mírný a neradikální a že „ono se to všechno zklidní“. (To bylo, připomínám, v březnu, tedy před zveřejněním různých „balíčků“ vlády bohatých.)
Stavební zákon byl potom podepsán prezidentem „řádu a klidu“a veřejnost – o kterou v našem režimu zas tolik nejde - ostrouhala.
Ale zachovali jsme si „noblesu“ a „pokoru“, co?
