Článek
Jednou z posledních výraznějších zpráv z Francie je, že francouzský prezident Emmanuel Macron byl spolu s Ursulou von der Leyenovou na jednání v Číně. A že se vyjádřil, že „Evropa nemá být vazalem USA“.
Kromě zhrzeného napoleonství jde o pokus získat na svou stranu obyvatelstvo, alespoň jeho části, skrze nacionalismus. Není divu, že se rituálně rozhořčili obvyklí vyznavači „transatlantismu“ v polské politice anebo takový Alexandr Vondra z ODS (který například zval do Prahy Trumpova fašizujícího ideologa Bannona).
Avšak co je špatného na tom, že by Evropa neměla být vazalem USA? Je-li připisováno nějakým rozkladným silám přilnutí k ruskému vlivu a zájmu, tak přece všichni dobře vědí, že ještě výraznější je to v našich končinách s vlivem a zájmem USA. Stačí jmenovat invazi do Iráku (jíž se dostalo podpory V. Havla), brutální sociální nerovnosti a krizi v USA a třeba plány Bushovy administrativy na vybudování radarové základny jako součást „natoizace“ (čili amerikanizace) vvýchodu Evropy, aby byly USA rozpoznány jako velmi, řekněme: pochybná imperialisticka velmoc. Která je nejen legitimním, ale nutným objektem kritiky, hrajeme-li si na to, že jsme „demokraté“. A vyostřená americká rétorika proti Číně je kritiky rozhodně hodna! (Jinak je myslím také dobré se zamyslet, nakolik je vyostřování mezinárodního napětí účelovým divadýlkem, když pomyslíme na obchodní provázanost USA i evropských států s Čínou a také na nemálo společných zájmů vládnoucí třídy v Evropě, USA a Číně.)
Ti divní Francouzi
Takže například já (co jsem pouze český poddaný) s Macronovým výrokem souhlasím, avšak vidím v něm zároveň jasnou domácí motivaci (podobně jako když polští představitelé požadují pro sebe jaderné zbraně, což je děsivé; stejně jako sousloví „renesance jaderných zbraní“ v článku na Novinkách oligarchy Lukačoviče).
Nacionalismus, mávání vlajkou a apelování na „národní jednotu“ je typickým nástrojem pravicové politiky vlastnické třídy a vykonavatelů jejích zájmů, jako je prezident Macron. Ve Francii je nyní ovšem doslova fyzicky v ulicích přítomna sociální otázka (nacionalistům jde vždy o sabotáž levicové politiky rovnosti).
Pamatujete si ještě na „Žluté vesty“? V roce 2018 začaly jejich protesty ve Francii proti vládě prezidenta Macrona (ve francouzském prezidentském systému) po uvalení ekologických daní, které výrazně postihly chudé obyvatelstvo. To je zvláště politicky a ideově zajímavá otázka, protože ačkoli je rozhodně správné omezovat užívání fosilních paliv a nahrazovat automobilovou dopravu, současná situace širokých vrstev zároveň vyžaduje dojíždění za prací (které někdy jde, někdy nejde zvládnou hromadnou dopravou), popřípadě podmiňuje drobné podnikání. Takže takováto „ekologická politika“ je rozhodně zhrošením situace pro obyvatelstvo, jehož mzdy, stejně jako v Německu, Británii nebo USA stagnují již čtyřicet let (!; Yellow Vests: Are France’s working poor being left behind?), v němž je početně významná část „pracující chudoby“, tj. lidí, kteří jsou na hraně nebo pod hranou pokrytí nejzákladnějších potřeb, ačkoli jsou dlouhodobě zaměstnaní. To vše v situaci, kdy francouzská oligarchie a vlastnická třída masivně za stejné období „neoliberalismu“ bohatla, což pokračovalo během pandemie a pokračuje to i nyní.
Od Česka se situace ve Francii liší tou podstatnou skutečností, že se z veřejného prostoru nepodařilo ostrakizovat levicové intelektuály, v parlamentu dosáhla slušného zastoupení levicová volební koalice, francouzské odbory jsou stále poměrně podstatnou mocenskou složkou francouzského systému a místy jsou poměrně nezbabělé a ofenzivní. Kdo rozumí francouzsky (kdo ne, použije případně překladač), může si prohlédnout například tento levicový kanál na YouTube „Le média“, kde najde mj. rozhovory s významnou francouzskou socioložkou Monique Charlot Pinçonovou [čteme zhruba: pensonovou], která spolu se svým nedávno zesnulým mužem dlouhodobě zkoumala i na mikroúrovni (společné bály, výlety, jiné akce a příležitosti) život tzv. „diskrétní elity“, to jest ultrabohatých rodin s rozhodujícím mocenským vlivem (u nás dílo manželů Pinçonových přibližoval např. sociolog Jan Keller). Rovněž je Pinçonová autorkou knihy „Prezident bohatých“ o vývoji politiky ve prospěch vlastnické třídy za prezidenta Sarkozyho a knihy „Prezident ultrabohatých“ (diskuze s autorkou v knihkupectví) o současném prezidentu Macronovi (kde najdete styčné body s pravicovými kandidáty na českého prezidenta). Jen si představte, že by u nás - myslím zcela adekvátně - mluvil někdo ve veřejném prostoru o Petru Fialovi coby „premiéru bohatých“. Na stránkách levicového deníku Libération si můžete pročíst článek třeba již z roku 2001 o oligarchizaci formálně „demokratických“ společností. V některých hlavních francouzských médiích není tak snadné okřikovat zastánce jiné politiky, než vyhovuje bohatým, francouzští učitelé jsou mnohem méně povolnými tažnými zvířaty než ti u nás.
Ti otravní lidé v ulicích
To, co přes hradbu „diskrétnosti“ pronikne do našich spořádaných médií (ovládaných dominantně oligarchy) v těchto dnech, jsou masové protesty Francouzů proti záměrům snížit věk odchodu do důchodu. A teď si představte, že ve Francii jde „jen“ o posunutí důchodové hranice z 64 na 62 let. Takže o co se jedná?
Myslím, že lze konstatovat, alespoň odhadovat, že ve Francii panuje větší politická gramotnost a menší naivita vůči vlastnické třídě a jejím politickým a mediálním vykonavatelům. Z rozborů volebního chování různých skupin v obyvatelstvu vyplývá, že podle sebezařazení (!) do jedné z pěti sociálních vrstev si Macron uchoval podporu i v „nižší a vyšší střední třídě, zcela výrazně ovšem zvítězil u deklarovaně nejbohatší vrstvy. Zároveň byly poslední prezidentské volby (kde o málo druhá skončila neofašistická kandidátka Marine Le Penová) zatím volbami s nejvyšší volební neúčastí a hlasováním prázdnými lístky. Vedle levicového kandidáta Melenchona se zúčastnil ještě zástupce Nouveau Parti Anticapitaliste.
Situace ve Francii je nepochybně evropsky nejrozvinutějším příkladem typických konfliktů v současném mocenském řádu: bohužel podstatná část bývalého klasického dělnictva hledá východisko u neofašistických kandidátů Le Penové a Zemmoura, část se jich ale daří získat zpět pro levicovou politiku rovnosti bez protiimigrantské xenofobie. „Střední vrstvy“ oscilují mezi různými stranami, mnoho jejich členů (položme hranici od průměrné mzdy a majetku výše, tedy žádných 50 %, jak se mnohdy demagogicky definují) patrně ještě věří nějakému „francouzskému snu“ (obdobě „amerického snu“ pro Francii) nebo Macronovu marketingu, že on představuje „střed“ a že není „nalevo ani napravo“, protože je to prý překonané (slyšíte tu ozvěnu Čech?). Svou roli také hraje rozpad Parti socialiste, tedy francouzské sociální demokracie, která (slyšíte tu ozvěnu bezmála z celého světa?) v minulosti přistoupila do značné míry na pravicovou neoliberální politiku a bála se občany oslovovat skrze levicový světonázor a sociálně demokratické principy (slyšíte tu hřmící ozvěnu Čech?).
No, ale proč je tolik lidí v ulicích, proč Macron sahá k vyřazení demokratických mechanismů, proč je aktivováno (částečně tradiční) násilí francouzských represivních složek atd.? Část odpovědi je myslím výše v tomto textu. Dostatek lidí partně chápe jednotlivé politické kroky Macrona nikoli izolovaně, ale jako systém a souhrn změn ve prospěch vyšších zisků a moci vlastnické třídy, jejímž je Macron vykonavatelem. Chápou tudíž i to, že zvýšení věku odchodu do důchodu je předehra k dalším mocenským krokům ve prospěch bohatých a na úkor většiny obyvatelstva. Navíc Francie není Německo (které je zemí s nejvyššími sociálními rozdíly v Evropě), kde již byly neoliberální reformy protlačeny (za „sociálního demokrata“ Schrödera!, i za Merkelové) a jak uvádí například Janis Varufakis, který je bývalým řeckým levicovým ministrem financí z napjatého roku 2015 a nyní předním zástupcem evropského protioligarchického a levicového hnutí Diem25 (s pobočkou i v ČR), záměrem německého mocenského centra Evropy a evropské vlastnické třídy je podrobit Francii stejné kůře, jako bylo podrobeno Řecko. Již ve Hnutí žlutých vest byly také slyšitelné požadavky na výrazné progresivní zdanění (tedy třídní opak politiky Macrona).
Kdybyste se navíc ocitli dejme tomu v 70. letech ve Francii a zeptali se klidně i voličů pravicových stran, jak dlouho si představují, že budeme pracovat za 50 let, klidně se vsadím, že řada lidí (většina?) by mluvila o mnohem větším množství volného času, dejme tomu polovičním pracovním týdnu a rozhodně by neprognostikovala posunutí důchodového věku - jakékoli. V Česku se i vyslovení nejzjevnějších věcí považuje za „nevhodné“ a řada poddaných se tuze obává jít demonstrovat proti vládě bohatých, aby nebyli označeni za „dezoláty“. Srovnejte, za jakých podmínek Češi mlčí a Francouzi nemlčí.
