Článek
Cosi zvířecího přeci nacházíme v naší společnosti dennodenně.
Když si vezmete i údajně nejvyšší projevy člověka - v podobě náboženství - uvidíte, že to samé potřebují například psi plemene beagle: být spolu. Myslím, že tyto paralely vůbec nejsou laciné. Člověk je jeden z živočichů, jakkoli rozumově nejvyvinutější z těch známých.
Pohled vzhůru na nebe
Na lidském prožívání je snad nejzajímavější jeho občasná neprohlédnutelnost z hlediska účelu. Studuji-li usilovně nebeské těleso, kupuji-li si proto výkonnější dalekohled, abych pronikl dále a dále, je to pořád dobře rozklíčovatelné jako cosi loveckého a majetnického: mapuji své teritorium.
Co když se ale jenom vlastním zrakem snažím přehlédnout co největší kus hvězdné oblohy, nepotřebuji nic přibližovat ani lovit a přece jsem šťasten z toho pouhého pohledu? Jisté zatím je, že dříve či později podniknu nějaké účelné jednání.
Zdá se vám také zvláštně uspokojený ten pohled na nebe u šimpanze, který je znovu vidí po 28 letech v laboratoři?
Naše velké ideje
Sám nemám vůbec problém nahlížet filosofii jako aktivitu lidského zvířete. A dějiny? Jen se na to podívejte!
Najdete snad na příchodu Cyrila a Metoděje něco vznešeného, vymykajícího se živočišné pozemskosti? A na letošních oslavách na Velehradě? Dozvěděli jsme se od pana hlavního administrátora olomoucké arcidiecéze, že:
Pokud budeme, bratři a sestry, k sobě upřímní, tak musíme přiznat, že nás pronásleduje malomyslnost, a to úplně všechny – svět, naši společnost i církev. Mnozí se domnívají, že když uděláme ústupky v morálce, v tom, co bylo po staletí posvátné, když se bude bojovat jen za práva, ale o povinnostech se bude mlčet, že se naše situace zlepší. Je to opravdu tak? Domnívám se, že sami tomuto řešení moc nevěříme.
Ovečky, čili opičky, si tedy mohly poznamenat, že pan administrátor bývá také někdy jako oni v depresi - a že ti podivní lidé souložící análně či za pomoci okurků by neměli mít právo nazývat své svazky, z nichž nemohou vzejít potomci (srov. malé šimpanze s lidským dítětem) a které jsou zvláštní metou, jíž církve věnují speciální obřady, manželstvím.
Ta závažná tíha okamžiku, když to pan vrchní olomoucký administrátor pronášel. Možná ale některé z dvaceti tisíc oveček moc neposlouchaly. Ale části se to snad převalovalo v hlavě: co když klidně homosexuálům přiznám úplně stejné manželství? Povinnost rodit děti? Jak to pan administrátor vlastně myslí? Má on nějaké? Fuj! To zavání minimálně očistcem!
Pak se bratr Nuzík vzepne k takzvané modlitbě:
Při dnešní národní pouti chceme vyslovit velkou prosbu: Bože, pomáhej nám jednotlivě, ale i církvi, společnosti, našemu národu, abychom nepodléhali malomyslnosti, vzájemnému dohadování a rozdělování, ale abychom našli společnou a správnou cestu do budoucnosti!
Nyní je třeba si zapsat, že „bůh“ (kterého nikdo nikdy nedokázal, pokud víme) to bude brát jak jednotlivě, tak množstevně.
Větší celky
Laskaví čtenáři si možná již teď mohou rozmyslet, zda jim pokleslejší přijde má ironie, či popisovaný cirkus (vidíte, zase jsme u těch zvířat). Pokud vytrvají, mám pro ně ještě docela napínavé historky o husitech.
Nejsnáze asi přiblížíme političnost celého husitsva a husitství skrze postavu Prokopa Holého. Pocházeje výchovou a zázemím z patricijské, měšťanské rodiny (coby adoptovaný), stal se knězem. Roku 1426, tedy jedenáct let po upálení Jana Husa, stanul v čele radikálnějšího křídla husitů. Proč bylo radikálnější? Kromě rozdílností v teologickém výkladu ohledně tzv. „svatého přijímání“ šlo zjednodušeně řečeno o odtržení, či neodtržení nově se formujícího náboženského proudu od katolické církve.
Rovněž procházela linie konfliktu odlišnými pohledy na roli kněží coby mocenské skupiny a na postavení ostatních mocenských skupin, včetně posilujícího měšťanstva. Rovnostářský kazatel chudiny, Jan Želivský, byl popraven již v roce 1422 takzvaně „umírněnými“ částmi husitů, které sledovaly program zachování či drobnějších modifikací středověké mocenské hierarchie. Stejně tak byli pro zmíněné „radikály“ až příliš radikální takzvaní pikarti a adamité - skupiny následující některé táborské kněží, jimž je připisováno vyznavačství víceméně volné lásky a tak skeptické (či chcete-li jinou scholastickou kvazilogiku používající) pojetí „těla a krve páně“, tedy hostie a vína při obřadu „svatého přijímání“, že by nešlo o nic více než pozření kousku chleba či oplatku a trochy vína.
Tzv. „umírnění“ by se jistě dnes shodli shodli s přeživšími „radikály“ na tom, že adamité a pikarti byli „extremisté“. Jako nejdůležitější linii ke sledování jsme zatím podtrhli: postavení kněží vůči ostatním mocenským skupinám a míra hierarchické nadřazenosti a podřazenosti ve společnosti. Po pročtení tzv. Čtyř pražských artikulů, ústředního dokumentu husitství, je možné zdánlivě „čistě náboženské“ teze překládat do jazyka zcela praktického mocenského vztahu různých skupin a vrstev opic.
Nejpodstatnější typ otázky: mocenská
Stejně jako v opičí tlupě probíhá v lidské společnosti boj o moc, který je však doprovozený mnohem větší průměrnou mentální kapacitou zúčastněných. Přičemž se jeví, že do určité míry a u některých lidí - na rozdíl od všech šimpanzů, resp. bonobů - tento boj o moc probíhá za zohledňování celé populace. Toto je klíčová vlastnost (některých) lidí - kterou měl možná namysli Marx, když mluvil o člověku jako o „rodové bytosti“ (Gattungswesen). V předchozí větě podtrhujeme slovo možná, protože: tendence ke skupinové soudržnosti a solidaritě jdoucí až k sebeobětování se rozhodně mezi živočichy nevyskytuje jen u člověka, ale například mezi vlky či ptactvem. Tedy „prožívání sebe sama skrze celek lidství“, „sebereflexe“ a „sebeuvědomění“ nejsou nějaké zázračné a zcela výlučné vklady do člověka, nýbrž vyvinutější schopnost duševní práce s pudovými tendencemi.
Jako pes do určité míry dokáže regulovat svůj kousavý stisk v závislosti na tom, zda se jedná o nevinnou hru, zápolení s rivaly, nebo otevřený boj o přežití, dokáží lidé v různé míře volit mezi svými živočišnými tendencemi a kombinovat je. Vrátíme-li se k našim husitům, vidíme relativně sofistikovanou hru s fikcemi (Je Kristus přítomný v hostii? Jak je to s „hříchem“ a „spásou“? apod.), které musejí být vždy přeloženy do praktického jednání, aby mohlo docházet k historickým pohybům tvořícím epochu husitství. Člověk je jedním z nejpokročilejších, možná nejpokročilejším tvorem, co do variability, složitosti a interpetační schopnosti vztahů.
Stejně jako binární kód použitý k překladu komplexního jazyka obsahují vztahy vždy jednoduché prvky jako rovnost (0) a nerovnost (1), kteréžto prvky jsou vždy precizovány dalšími jednoduchými elementy (2× rovnost + 3× nerovnost atd.). Různé lidské společnosti v různých historických údobích se od sebe také liší intenzitou a flexibilitou „nadosobních sil“ - které samozřejmě existují jen jako souhrnná aktivita různě velkých množin a podmnožin. Životní cesty člověka v 15. století tedy velmi silně determinovalo, do kterého ze stavů a tříd feudální společnosti se narodil, ale dané společnosti příliš neovlivňovalo, co dělají jiné - byť třeba mnohem intelektuálně a technicky rozvinutější - společnosti na druhé straně zeměkoule. Dnes by se husité nemuseli vypořádávat jen s řetězcem držav a spojenectví dávající dohromady katolickou moc v Evropě, ale též s konkurenty na světovém trhu komodit, lidmi spekulujícími proti jejich měně apod.
Vyberte si svou frakci opic a Čechů
V předchozí kapitolce vlastně tvrdíme, že: myšlení je vždy de facto mocenskou úvahou. I u šimpanzů či bonobů prokazatelně dochází k opakovanému vymezování působnosti jednotlivých členů tlupy, vnitroskupinovému boji o moc, dělení na znesvářené skupiny. Někteří přírodovědci mluví dokonce o rozdílných „kulturách“ mezi šimpanzy.
Fikce „boha“ a podobně má stejně vždy jen fyzické projevy - zcela srovnatelné s chováním vůči hierarchicky vyšším jedincům či sexuálním partnerům. U mentálně vyspělejších tvorů, u nichž je vyvinutější schopnost sebeuvědomění, odhadování rozpoložení druhého, plánování ohledně zdrojů obživy atd. také takřka zákonitě dochází k boji o (omezené) zdroje. Zde opět nemůže dojít k vymanění z živočišné existence a vrozených pudových tendencí, u inteligentnějších živočichů, jako jsou lidé, ale může docházet k blokaci určitých tendencí, jejich kombinacím a rekombinacím.
Z výše řečeného také jasně vyplývá, jak zcestné jsou fašizující ideologie, které vyhlašují mezi lidmi „zákon džungle“, „přežití silnějších“ apod. Je třeba také vyjasnit, že jsme dosud mluvili povšechně o „opicích“, poměrně volně jsme zaměňovali jejich poddruh šimpanzů a bonobů. Což je stále velmi nepřesné, protože ačkoli jsou bonobové a šimpanzi našimi „nejbližšími příbuznými“ (máme společné předky), panují mezi nimi přes vnějškovou podobnost dost výrazné rozdíly v chování.
Použití sexuálních praktik v dennodenním životě mezi takřka všemi příslušníky skupiny bonobů, za účelem snižování tenze, agresivity a potvrzování skupinové soudržnosti zavdává k různým povrchním žurnalistickým zjednodušením (srov. s článkem, kde se o bonobech zase mluví jako o „hajzlech“). V souvislosti s poznamenaným na začátek předchozího odstavce a nadpisem podkapitolky dejme k úvaze zkoumání přírodovědců o takzvané „válce v Gombe“ - kde tentokrát figurují šimpanzi.
Válka za jakým účelem?
Znovu podtrhněme, co necháváme procházet jako červenou nit textem: nelze překročit živočišné a pudové danosti, lze je pouze částečně blokovat, kombinovat a rekombinovat. Opice mají zčásti velmi podobné chování jako lidé z hlediska celé živočišné říše, rozhodně jsou ale vystopovatelné odlišnosti a stejně tak existují mezi téměř stejně vypadajícími bonoby a šimpanzi některé podstatné rozdíly v chování.
Nezdá se jaksi, že by se příslušnost k bonobům, či šimpanzům udála dle svobodné vůle. To na úvodní fotografii mimochodem nejsou běžní šimpanzi, nýbrž bonobové. Mohli bychom říci, že si do značné míry nemohou pomoci, aby se chovali odlišně od šimpanzů a aby se chovali tak, jak se chovají.
Svrchu zmiňujeme Prokopa Holého coby hlavního politika husitů. Sám z patricijského prostředí navazoval kontakty s českými šlechtici, feudálními pány i měšťany. Ve vztahu k obklopující katolické moci se snažil prosadit uznání rovněž odkazovaných „Čtyř pražských artikulů“, přičemž otevřená zůstávala otázka celkového odtržení, či koexistence husitství se starší církevní mocí a vztah církevní moci ke světské. Feudální místodržitelé, pánové a měšťané na českém území měli nakročeno k relativnímu posílení své lokální moci, pokud by se jim podařilo dovednou diplomacií a vojenskou silou vyvázat se z řetězce feudálních závislostí a hierarchií spojujících je s papežskými centry a získat pod kontrolu dostatečnou materiální bázi pro svou moc.
Čtvrtý pražský artikul o „zákazu světského panování kněží“ byl neuskutečnitelný. Respektive uskutečnitelný jen za cenu oslabené moci kněží, respektive jejich rozpuštění v moci feudálních pánů a nastupujícího měšťanstva. Podobná situace se odehrává o sto let později za doby Luthera, kdy však měšťanstvo získalo významnější mocenský podíl. Vedle toho zároveň roste význam městského proletariátu a venkovské nevolnické chudiny. Jak řekl Marx: Luther zničil kněžoury tím, že z každého laika udělal kněžoura - a nyní jde o zničení kněžoura v laicích.
Zmiňovaný Prokop Holý nakonec padl v bitvě u Lipan mezi „radikály“ (kteří se zbavili jiných „radikálů“) a „umírněnými“, kteří se spojili s katolickou mocí. Ve vsi mu v devatenáctém století vztyčili hezkou mohylku a husitství se stalo jedním z hlavních referenčních bodů „národního obrození“, z něhož vítězně vyšla česká buržoazie, vlastnická třída, která po další válce v Evropě, tentokrát s významným mimoevropským přesahem, 1914-18, dosáhla založení státu se svou třídní dominancí. Husité se v tom coby husité nutně téměř úplně ztrácejí - nejde o „vítězení pravdy“, nýbrž o mocenské cesty vedoucí k současnosti a k budoucnosti, kde se buď mohou znovu opakovat vztahy třídní dominance a podřízenosti, anebo může vývoj spět ke stále větší rovnosti všech lidí. I ve východoněmeckém filmu o Lutherovi praví mocensky konzervativní Luther spojující síly se šlechtou vůči „náboženskému protokomunistovi“ a radikálovi Thomasi Münzerovi, že ještě neuzrála dějinná situace k realizaci jeho myšlenek.
Pravda
Husitské heslo „pravda vítězí“ se stalo státním heslem československého a českého státu. Původní náboženská a následně nacionalistická manipulace důvěřivých ale přeci jen skýtá podvratný a osvobozující aspekt: pakliže „pravdu“ demystifikujeme jako adekvátní popis reality, je to příležitost pro správný - pravdivý - popis lidské přirozenosti i horizontů společenského života, který mohou poskytnout vědy a filosofie.
Někteří z nás by si snad přáli, aby bylo na praporu napsáno: „objektivní realita vítězí“, ale jak člověk zná státní pompéznost a oblibu zatemňování, asi k tomu nedojde. Zahrnovalo by to například vědět, kdo říká prezidentovi sedícímu pod standardou, co má říkat, jak byla placena a koordinována kampaň za jeho zvolení atd.
Šimpanzi ani Češi si vzájemně neříkají vše a různě taktizují a soupeří o nadvládu. V souvislosti s nyní - po právu, ale nedostatečně - probíranou „umělou inteligencí“ a automatizací se otevírá otázka, jaký, respektive čí bude „input“, neboli vstup, vklad, do centralizovaných částí umělé inteligence. Velmi sofistikované analytické a prognostické, „samoučící se“ modely jsou používány nejbohatšími a nejmocnějšími aktéry již nyní (zpětně bude snad ozřejmena jejich role v současném ekonomickém dění).
Lidé stojící na pozici co největší rovnosti by si snad mohli přát vytvoření STÁTNÍHO POČÍTAČE, který by především transparentně odkrýval dostupnost zdrojů a nakládání s nimi. Nic se ale neobejde bez regulací a vědomého demokratického rozhodnutí, jaká bude struktura „uvažování“ tohoto stroje. Filosoficky bychom mohli říci jeho „apriorní soudy“. Co myslíte?
