Článek
Posledních dvě stě let, kdy se kapitalismus postupně stal celoplanetárním systémem, se tento systém samozřejmě vyvíjel: od imperialismu a liberalismu k řízenému a „embedded“ liberalismu a následně k současné fázi „neoliberalismu“, u nějž někteří autoři vidí přechod k „rentiérskému kapitalismu“ či dokonce post-kapitalistickému systému podobnému staršímu feudalismu. Další vývojová větev nutně vyrůstá z nastupující všeobecné automatizace.
Přesto ale myslím můžeme vykázat řadu charakteristik, „uzlových bodů“, determinant našeho globálního systému, které zůstávají v řádu desetiletí nebo celých století stejné. Stále máme soukromé vlastnictví výrobních prostředků, práci za mzdu, zisky z nadhodnoty (jakkoli vedle renty), finanční spekulace (jakkoli automatizované programem či algoritmem, který je nakonec teoreticky přístupný všem), tržní bubliny a krize atd.
Proto je myslím legitimní si brát příklad klidně z třicet nebo sto let starého dění, stavíme-li se na stranu těch, kteří chtěli a chtějí nahradit kapitalistický systém něčím humánnějším - či jej alespoň v tomto směru významně regulovat.
Socani
Na úvodním obrázku je citován John Smith, předseda Labour Party, který rok poté zemřel na srdeční zástavu. Zde říká:
Odmítáme dvojí standard, který vede k obrovským ziskům těch nahoře, zatímco všem ostatním je naordinováno krácení mezd, delší práce a čím dál menší zaměstnanecká práva. Je to starý pravicový („toryovský“) trik - jedny pravidla pro zacházení s elitou a jiná pro zbytek společnosti.
Není to kdovíjak smělé levičáctví, ale levičáctví - hájící zájem drtivé většiny populace - to je. Ve Velké Británii nastal po druhé světové válce výrazný obrat doleva, který do určité míry spoutal i typické tendence pravicové moci. Národní hrdina Churchill hned po válce výrazně prohrál volby, protože si lidé až příliš dobře pamatovali, co znamenala vláda pravice. Z relativně konzervativních kruhů také vyšly návrhy na humanizaci britské společnosti - Beveridgovým plánem se ještě budu do budoucna zabývat. Vzniká slavný systém veřejného zdravotnictví NHS, roste moc a vyjednávací pozice odborů. Ve vládě jsou zastoupeni staří dělničtí vůdci. Británie se také loučí s podstatnou částí koloniálních držav - a je zde nahrazena USA.
Ještě v 70. letech Ted Heath za pravicovou Konzervativní stranu (neboli ony „Torye“) ustupuje tlaku odborů a prohrává volby. Krátké „repete“ Wilsona překvapivě záhy končí, pokračující krize z ropných šoků a nastupující fáze zostřené mezinárodní konkurence je doprovozena vládou pravicového křídla Labour Party. Zde jsou také zaváděna první „neoliberální“ opatření dle receptů a požadavků mezinárodních vlastnických insititucí a začíná masivní indoktrinační i silové ofenziva vlastnické třídy v Británii i USA - po své „testovací fazí“ následující po fašistickém puči v Chile.
Začíná dlouhá vláda reakční, ostře prokapitalistické, respektive pro-vlastnické, Margaret Thatcherové, což je vše podrobně líčeno v prvním odkazu našeho textu; audiopodobě Harveyho knihy Stručné dějiny neoliberalismu (v angličtině). Teprve v roce 1997, po téměř dvaceti letech ostré pravicové vlády - která pochopitelně zvýšila koncentraci oligarchického bohatství a sociální nerovnosti se všemi přidruženými jevy - vítězí usměvavý zlatý chlapec Tony Blair, jehož pravicová skupina uvnitř Labour Party odstraňuje údajně „přežité“ odkazy k socialismu jako konečnému cíli, zmenšuje stranický vliv odborů a prohlašuje se za „New Labour“. Výsledky Blairovy první vlády jsou smíšené a bohužel nad rámec tohoto textu (čtenáři mohou zatím jako rozcestník pro vlastní bádání použít tento článek z anglické Wikipedie). Má-li ale věc být shrnuta přiléhavou anekdotou: když se vysloužilé premiérky Thatcherové v jednom rozhovoru ptali, jaký je její největší politický úspěch, bez váhání odpověděla: „New Labour“.
Kapitalismus a válka
Předstírá se, jako by neexistovaly spisy typu Leninova: Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Ale ony existují a v lecčem mají pravdu (ačkoli onen pravdivý popis není jenom Leninův, je kompilací, existuje vedle dlaších polemických textů uvnitř levicového hnutí, např. od Rosy Luxemburgové atd.).
Dvacetileté výročí zahájení invaze do Iráku, jež si zatím vyžádala více životů nežli ta ruská na Ukrajinu, jsem připomínal březnovým textem. Dívám se v něm také na roli ČR a jejího indoktrinačního aparátu, jakož i na reflexi, či spíše absenci jakékoli reflexe, dvacet let poté. V jiném textu rozebírám povahu a zájmy amerického imperialismu - samozřejmě např. také ve vztahu k nedávno podepsané česko-americké smlouvě.
Velmi dobré popisy kapitalistické tendence k expanzi a periodické destrukci se také najdou v Harveyho odkazované audioknize.
Cíl zdejšího textu je jasný: ukázat, že mizérie, v níž nyní žijeme, má nesčetné historické protějšky - stejně jako skutečné alternativy. A čtenáři si také jistě všimli propojení obou témat osobou válečného zločince a vazala USA, který běhá po svobodě (a mocně přitom vydělává) - Tonyho Blaira.
Nakonec můžete celou věc porovnat se slovy Václava Bělohradského, který myslím poskytuje levicovým snahám o rovnost a mír medvědí službu:
Třídní boj skončil – bohatí vyhráli. Díky úspěšným reformám demokratické levice se však vítězové musejí chovat tak, aby jejich bohatství sloužilo „tak nějak“ nám všem. Jejich bohatství je legitimní, protože existence bohaté menšiny prospívá všem, jak se zjednodušeně říká v liberálním duchu. Jsem rád, že žiji v kapitalistické společnosti, do níž ale demokratická levice vnesla během století množství legitimních reforem. Dnes neexistuje strana, která by nebyla sociálně demokratická.
