Článek
V našem režimu jsou na prvním, druhém i třetím místě peníze. Jde o vlastnictví, zisk. Vše ostatní je tomu podřízeno, odsunuto minimálně na druhou kolej. Majetek - a nelidské rozdíly v něm - rozhodují o společenském vlivu, možnostech, důstojnosti života. A o fungování „demokracie“.
Určité části společnosti se však drží iluzí spojených s „kulturou“. Je to podobné, jako když se lidé lísají k osobám šlechtického původu nebo před obrazovkou fandí fotbalovému týmu.
Nefunguje to. Ale přece jen je sféra „kultury“ spojená s větším tzv. společenským uznáním než mnohé jiné profese. (Ale zase to není tak prestižní jako u profesionálních reklamních a mediálních manipulátorů, manažerů, bankéřů nebo výrobců zbraní.)
Čím budou dnešní mladí
V ostrém kapitalistickém bojování, v naší „hře na oliheň“ stále více mizí ekonomicko-sociální podklad pro „střední třídu“. Její docela široké řady byly u nás dědictvím minulého poměrně rovnostářského reálsocialistického režimu a mnohde na Západě silného sociálního státu několika poválečných dekád.
Vlastnická třída ale vyhrála boj nad regulacemi, progresivním zdaněním, tripartitním organizováním společnosti se silným hlasem odborů atd. Od té doby (zhruba 70. let na Západě) stále mocněji triumfuje ve stále nespravedlivější společnosti.
Zlá a tupá džungle kapitalismu vyvolává mnohde na Západě solidní odpor, při kterém se na jedné straně barikády setkávají zástupci proletariátu s již desetiletí stagnujícími mzdami, části sociálně sestupující „střední třídy“ i lidé od „umění a kultury“. Podívejte se na Francii. Tam je také tento odpor výrazně provázán s levicovou politikou, ba takzvaně „radikální“ levicovou politikou (která je ale v důsledku neustálého posunu našich „demokracií“ doprava spíše obdobou mainstreamové sociálně demokratické politiky 50.-70. let).
V Česku, kde masivně dominují ty či ony části pravice, jsou mozky každé nové generace vymývány pro-kapitalistickou propagandou, vírou v „nezávislost“ a „objektivitu“ mainstreamových médií, iluzemi o fungování kapitalistického režimu. To ale neznamená, že i řada voličů zcela pravicově poslušných stran, jako jsou Piráti (se zeleným křovím) nebo třeba Praha sobě, takříkajíc „necítí v kostech“, že jsou obelháváni a že pravicová politika z nich dělá „loosery“.
Škrty v „kultuře“ odebírají šance pro děti ze „střední třídy“, aby žily sice ne „úspěšný“ život (úspěšní jsou jen ti s výrazně nadprůměrným majetkem), ale alespoň život s určitým pocitem důstojnosti - ba výjimečnosti. Možná pohodlí. Jinak se ocitnou tam, kde drtivá většina podřízeného obyvatelstva: s mizernými platy, rostoucími náklady na život, postupně privatizovanými veřejnými službami - a s cejchem obyčejných „looserů“, popřípadě „dezolátů“, „slabých“ a „neúspěšných“.
Česká pravicová moc si studentíky povodí přes Listopad, Milion chvilek, „kulturu“ a dovede je k volbě nějakých dalších Pirátů, Petra Pavla apod.
Narozdíl od Francie, Itálie, Německa aj. se nezdá, že by se čeští mladí začali bouřit proti vlastnické třídě, zbrojení, západnímu imperialismu, sociální nespravedlnosti.
Jednají zatím zcela neškodně, neprovokují buržoazní moc (naopak se lísají k její „kultuře“) a nespojují se s proletářským a podřízeným obyvatelstvem.
Hloupé zaměření na pocit výjimečnosti je jedním z hlavních pravicových psychologických mechanismů. A mnozí studenti jsou opravdu dost hloupí. I ti, kteří jsou bystřejší, nebo dostali nějaké zbytky humanistické výchovy kladoucí odpor kapitalismu, jsou ale vydáni napospas české „slušné“ (čti: nadprůměrně bohaté) společnosti, která je použije ke svým účelům.
Je to také umožněno slabostí a neškodností levice, která se v módní podobě „progresivců“ z takového Alarmu či Deníku Referendum, Zelených apod. nedokáže účinně postavit proti českému pravicovému režimu, protože v těchto kruzích se moc nepěstuje poctivá analýza společenských mechanismů a osvěta o nich. „Progresivci“ se nedokáží mentálně ani politicky oddělit od liberální společnosti, na jejímž okraji jsou trpěni, jsou provázáni osobními vazbami, které nadřazují nad myšlení a hájení politických zájmů. Někdy jsou to také dost obyčejní kariéristé, kteří jen používají „levicovou“ přetvářku.
U (menší) části skutečně intelektuálně založených studentů by se při mobilizaci levicových sil mohlo podařit vzbudit zájem o levicovou teorii, pochopení nehumánních mechanismů kapitalismu a zkoumání cest k jeho překonání.
U většiny studentů a aspirujících „umělců“ by však bylo lepší, kdyby se prohloubila jejich proletarizace, kdyby poznali, že sdílí osud s drtivou většinou obyvatelstva a začali se případně solidarizovat s „dezoláty“ proti oné „kulturní“ společnosti.
Ukázali jsme, jak „kultura“ funguje jako trik jedné části pravicové moci. Je ale třeba opakovaně tématizovat, že je pro fungování těchto triků neustále a v obrovském rozsahu připravována půda během školní docházky spojené s masivní pravicovou indoktrinací, ze strany pravicových manipulátorů jako Díky, že můžem, Člověk v tísni, Respekt, Deník N - i těch „veřejnoprávních“ médií s jejich „pořady pro mladé“ atd.
Naši aspirující „umělci“ a zachránci „demokracie“ stejně při další vládě nějakých „demokratů“ (mezi Piráty, STANem, ODS apod.) zjistí, že na „kulturu“ toho moc nezbude v důsledku „nutného zbrojení“ a „reforem“ šitých na míru vlastnické třídě a nadprůměrně bohatým.
Pokud však někdo chce být „nezávislý umělec“ a „poctivý student“, tak je třeba ho konfrontovat s tím, jak z něj česká pravicová moc objektivně dělá svého pěšáka a hlupáka.
