Článek
Šéfredaktor pravicově indoktrinačního časopisu Respekt, jenž se staví coby „liberální“ a dlohoudobě byl vlastněný jedním z nejbohatších oligarchů, Zdeňkem Bakalou, aby loni přešel pod spoluvlastnictví podobných oligarchů, kteří vlastní Deník N (a zároveň jsou významně propojeni se současnou politickou a mediální mocí), píše o tom, že:
Česko profituje z toho, že obě komory parlamentu, vláda i hlava státu obhajují stejné demokratické principy i orientaci státu.
Podobné výroky - tzn. označování současné moci prostě za „demokratickou“ - najdete stále dokola a znovu nejen v Respektu, ale v řadě různých oligarchických médií i těch tzv. veřejnoprávních. Mnohá z těchto médií jsou placena z oligarchického Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, přičemž vedoucí jména jsou propojena také se Spolkem pro podporu liberální demokracie platícím strany současné vlády a rovněž se zaplacením kampaně současného prezidenta.
A kdybychom začali zkoumat, jak je to doopravdy?
Reklamní slogany o „demokracii“ také hojně zaznívaly v přípravě na parlamentní volby roku 2021, operovalo jimi i uskupení Milion chvilek pro demokracii, spolu s nímž proti minulé vládě oligarchy Babiše v jeden moment demonstrovalo několik stovek tisíc lidí.
Lze doložit, že Milion chvilek je nyní, tři roky poté, dalece konformní se současnou mocí. Vždy po chvilce stáhl lehké protesty například vůči Pavlu Blažkovi z ODS. Jinak pomáhá dělat marketing pro současnou moc, opustil téměř dokonale kritiku oligarchizace (nejen v podobě jediného oligarchy Babiše) občas utroušenou při demonstracích 2019-2021 a nyní začíná opět dělat předvolební kampaň pro „demokraty“ proti údajně horšímu Babišovi. Vidíme tedy, že „demokracie“ ve veřejném prostoru podstatným způsobem figuruje jako koordinovaná a zaplacená kampaň.
Ta propaganda se ale odehrává ve společnosti s konkrétní podobou, parametry a tendencemi vývoje. Oproti běžných představám a režimní indoktrinaci není Česko nikterak „rovnostářskou“ (a spravedlivou) zemí, nýbrž je charakterizované značnými majetkovými nerovnostmi s rostoucí tendencí vývoje. Tyto tendence jsou doloženy i v určujících zemích našeho mocenského bloku (dalších „demokraciích“), velmi podrobně například francouzským keynesiánským ekonomem Pickettym. (Picketty také demonstruje, že v pár dekádách po 2. světové válce zde byl politicky podmíněný trend k přerozdělování bohatství směrem dolů). K oběma skutečnostem se svým překrouceným způsobem vztahuje ideolog současné nadvlády Petr Holub, když ve svém článku mluví o byť jen tématizování nerovností jako o „neomarxismu“ (přičemž buď omylem, či záměrně nedělá rozdíl mezi mzdovými příjmy a kapitálem/rentou).
Vyškrábete se trochu výše před stoupající vodou?
Je u nás docela dost lidí, kteří jsou placeni za to, aby lhali o skutečném stavu společnosti, popřípadě odváděli pozornost od tu a tam prosakující skutečnosti. Nebo hrozili ovečkám, že by se mohly dopustit „neomarxismu“ (jako to dělá pan Holub).
Tito ideologové a propagandisté nad sebou ale mají mnohem zámožnější lidi, jimž slouží. Řada ostatních lidí to ví, či alespoň tuší, a ráda by se vyšplhala do podobného společenského postavení (jemuž například český sociolog Jan Keller, na základě dalších sociologů, říká „pomocná elita“ či „servisní vrstva“).
Se současným zostřováním sociální nouze - a pravděpodobnou krizí zaměstnanosti v důsledku budoucích technologických změn - je vytvářen velmi klasický tlak na konformitu se současnou mocí. Takže řada lidí, ačkoli jim nevěří, bude vůči spoluobčanům opakovat různá propagandistická hesla o tom, jaká je nyní „svoboda“ a „demokracie“ (a že např. oligarcha Babiš by byl určitě horší) a mnozí se do toho položí natolik, že s panem Holubem (a jeho nadřízenými) budou pořádat hon na „neomarxistické“ čarodějnice a kacíře. Jiní budou doufat v magickou moc citování Václava Havla. A tak dále a tak podobně.
Není to úplně lehký výpočet, ale můžeme se dostat k tomu, v čím zájmu vládnou současní „zachránci demokracie“. Kolik procent lidí je tam zahrnuto. Jedna paní, s níž jsem rozmlouval, když jsem šel kolem údajného hladovkového protestu bývalých disidentů, mi srdnatě tvrdila, že prý současná vláda vládne pro všechny, kdo ji volili. To myslím lze vyloučit a poukázat na klasické oblafnutí voličů nejen u nás. Můj odhad je pod 2 % obyvatelstva. Tedy většinu doby. Vedle velkých kapitalistických vlastníků a rentiérů to jsou vysoce naprůmerně placení zaměstnanci - kam patří i politici, vedoucí redaktoři oligarchických médií, manažeři soukromých i některých státních firem apod. V některých ohledech mohou z politiky současných „demokratů“ těžit střední podnikatelé, kteří se tak či onak vyhnou části zdanění - ale tito lidé nežijí zcela „povzneseni nad společnost“, takže na ně později dopadne degradace veřejných služeb, zdravotnictví, školství aj.
Ano, fasáda a zbytky demokracie zde jsou
Nezmínili jsme dosud pokusy o omezování svobody slova. Které zde jsou, avšak ještě důležitější než nějaký přemotivovaný veřejný „obránce demokracie před hrozbami“ je opakovaně prokázaný fakt manipulace algoritmů vyhledávačů a sociálních sítí tak, aby na jednu stranu byly upřednostňovány komerční zájmy velkých vlastníků a na druhou stranu upozaďovány hlasy kritické k úrovni naší „demokracie“, vyzávající k protestům, stávkám, anebo jen analyzující moc.
Sílu výše zmíněného amerického režimu - který studie z 2014 citovaná BBC označuje za „nikoli demokracii“ - utváří právě i to, že se může dovolávat své fasády. Formální svobody slova a pořádání voleb. Kdy jsou ale kandidáti i média zaplaceny velkými vlastníky a na poddané obyvatelstvo je použita tisíc a jedna finta, jak nevyhovět byť jejich nejopatrnějším a nejpalčivějším požadavkům, jako je veřejné zdravotnictví a mnohé další.
Ano, je zde možnost fašistického zrušení zbytků formální demokracie - k tomu vlastnická třída opakovaně sahala v Evropě i jinde. Ale je velmi pravděpodobné pokračování některých formálních součástí, jako je pořádání voleb. S postupující oligarchizací z jedné strany a z druhé „stoupající vodou“ - řetězícími se krizemi zaměstnanosti, kupní síly, vzdělanosti či holého přežití. Ty tendence jsou myslím dnes již velmi patrné.
A o výše popisovaném tlaku na konformitu s režimem a lísání k mocným svědčí myslím i to, že mnohdy i v „levicově-opozičních“ médiích (která sem tam dostanou něco přihozeno z oligarchických peněz) jsou stále opakována propagandistická hesla o nynější „demokracii“.
A to jsme zatím vůbec jmenovitě nezmínili (téměř) kompletní absenci demokracie v zaměstnání. O tom příště.
