Článek
Lukačovičovy Novinky.cz píší v titulku, že „Francii ochromila generální stávka“. Ano, tak nějak je to účelem generálních čili všeobecných a povšechných stávek. Kromě toho, že titulek má vyděsit „slušné občany“ – u nichž by si vládnoucí třída a její ideologové, služební žurnalisté atd. přáli, aby nehájili své zájmy na úkor právě těchto bohatých a jejich poskoků.
Bakalovo Aktuálně.cz sdílí jen kratičkou noticku převzatou z ČTK. Zde zachovávají „řád a klid“.
Babišovy Lidovky.cz o stávce píší, citují dokonce mluvčí jedné z odborových centrál a demonstrující. Zároveň však i jistého „34letého Matthieu Jacquota, který pracuje v luxusním sektoru“, jenž si myslí, že nemá smysl stávkovat, neboť zákon – o zvýšení odchodu do důchodu o dva roky na 64 let – bude přijat v každém případě.
O co jde
Bezprostřední téma a popud k protestům je onen citovaný zákon o zvýšení věku pro odchod do důchodu. Ale z Francie jsme před pár lety dostávali zprávy o protestech tzv. „žlutých vest“ proti vládě prezidenta Macrona a jeho pokusům převalit náklady za ekologickou transformaci na běžné a nejméně majetné obyvatelstvo. I zde jsme ale mohli od protestujících a zástupců především levice slýchat a zároveň se domýšlet, že důvody a příčiny jsou ještě širší. Zkráceně řečeno: mocenskou funkcí „středového“ Macrona je, aby Francie „srovnala krok“ s tzv. neoliberálními pravicovými reformami v ostatních zemích a podrobila se evropské disciplíně evropských kapitalistů vynucované Německem (jak jsme viděli např. v případě Řecka).
Ještě jinak to lze formulovat: z Francie se má stát „druhé Německo“, tj. má být oslabena vyjednávací pozice organizovaných pracujících i nezaměstnaných a degradovány jejich výhody, nároky a práva podobně jako to v Německu provedl formálně sociálně-demokratický (!) kancléř Schröder již před dvaceti lety.
O tom, co je „neoliberalismus“ a jak tato pravicová tendence souvisí se zájmy kapitalistické třídy, chystám sérii článků. Zatím se čtenáři mohou částečně poučit např. zde či na základě brilantního výkladu Davida Harveyho v angličtině.
Ještě obecněji
Ve společnosti skutečně probíhá boj mezi mocnými, velkými vlastníky, a potom odstupňovaným zbytkem obyvatelstva, které tvoří výraznou většinu neprivilegovaných a podřízených. V zájmu kapitalistů je mít povolné, laciné, ale mnohde zároveň relativně vzdělané a kvalifikované podřízené, kteří slouží ke zvyšování jejich zisku.
Hierarchie je vidět v jednotlivých firmách, ale celý vztah si lze představit také promítnutý do celkové společnosti, kdy kapitalistická třída se snaží maximalizovat své zisky jak z pracovního procesu zaměstnanců, tak z jejich volného času. Když k tomu přidáte velmi bojácnou, konformní a dezorientovanou vzdělanou vrstvu, pochopíte zhruba, jak funguje Česká republika.
A zase o něco konkrétněji
Ve Francii – jako téměř všude v Evropě – vládnou politické síly vyplňující na prvním místě zájem vlastnické oligarchie. Česká republika je úplným rájem pro kapitalistické vykořisťování. Jeho nizoučká minimální mzda a mzdový medián jsou pod relativní úrovní Německa, které má pořád dosti silné odbory a zakotvené určité tripartitní mechanismy vyjednávání a řízení firem (pravidla pro zastoupení členů odborů ve vedení apod.). Přesto je ale v Německu nejvyšší majetková nerovnost v Evropě, německá oligarchie je extrémně mocná a chudoba – která je vždy klíčová coby relativní chudoba – v Německu narůstá. Současně se v Německu uchovaly některé levicové tradice, takže například stále existují dvě významná média s určitou sociálně demokratickou afilací: Süddeutsche Zeitung a Die Zeit. Postoje zde publikované a otevřenost zahanbují hloupé, nevzdělané a lísavé pravicové politruky z českých médií.
Francie má některé vyšší standardy ochrany zaměstnanců a rovněž zákonem zakotvený mocenský podíl odborů. Evropským srovnáním tedy dojdeme k rozdílům v mechanismech, ale také v poměru moci práce-kapitál.
Čtenáři si pro sebe mohou rozhodnou, kam patří a jaký mají názor na to, kdo by se měl „uskromnit“.
Podobné věci jako Macron dělali, dělají a budou dělat vykonavatelé kapitalistického zájmu i u nás – kde se jedné jejich frakci (re)klamně říká „demokraté“.
Otázka je, s jakým odporem se setkají. Řada evropských zemí poskytuje inspiraci a spolu jsme samozřejmě silnější než každý sám ve fitku či konzumujíce české provinční hlásné trouby.
