Článek
Svého času odmítl šéfmyslitel Deníku Referendum, Jakub Patočka, publikovat Lukáši Matoškovi článek používající fotografii s Leninem. Přítel Pirátů by to odmítl asi i dnes a Matošku už by patrně nic podobného nenapadlo.
Na nádvoří Pražského hradu stojí Masarykova socha - což je docela jedno. Je k ní heslo: „Nebát se a nekrást“, které jde i ve své bezzubé obecnosti ostře proti současným politickým a mediálním mocipánům a mocipaním i samozřejmě jejich ještě mnohem zásadnějším loutkovodičům.
Vedle cíleného zastrašování a vyvolávání paniky mezi potenciálními odpůrci (drtivou většinou společnosti) jsou zde však určující principy ekonomického systému, které fungují s „lhaním a kradením“ (nebo „pravdou a láskou“) i bez nich. Respektive je zde systémově nutné „kradení“ v podobě vykořisťování a zisku na úkor druhých a technik masového obelhávání, které mají zastřít některé základní skutečnosti. V roce 2000, když ještě nebyly realizovány všechny ofenzivy vlastnické třídy na úkor zbytku populace a ovzduší ještě bylo do určité míry prodchnuto nadějemi - a iluzemi - období po roce '89, přednesl v Karolinu řeč na téma „Masaryk na prahu nového tisíciletí“ sociolog Miloslav Petrusek. Člen KSČ do roku 1970 zde používá některá klišé dokola omílaná v rámci ideologie nového režimu. Člověk odstavený za normalizace jedné mocenské formace zde pomáhá normalizovat novou moc - která přinese mnohem nespravedlivější, agresivnější a bezprincipiálnější společnost. „Drobná práce“ vzývaná Petruskem je dokonce vzývána ještě v roce 2019 konformním sociologem Horským, který fandí Milionu chvilek na Letné. A to v časopise Přítomnost, který se vztahuje k meziválečnému časopisu stejného jména vedenému jedním z pravicových ideologů první republiky, Ferdinandem Peroutkou, a placenému Masarykem. Zde tedy „drobná práce“, pokud to bylo jejím smyslem, dovedla společnost k ještě větší nespravedlnosti a iracionalitě.
Válka a revoluce
Rok 1924, kdy vznikla Přítomnost, je rokem úmrtí Lenina a Franze Kafky. Rok předtím zemřel Jaroslav Hašek a proběhlo komunistické povstání v Hamburgu, na němž se podíleli dělničtí radikálové, odbory i komunističtí poslanci. Pro svou nepřipravenost však bylo potlačeno pro-vlastnickou mocí reprezentovanou také sociálními demokraty (ti se stali novými politickými vykonavateli vlastnické nadvlády; jakkoli zároveň měli svou verzi sloganů o „drobné práci“).
Poválečné období je ostatně v celé Evropě časem proletářských povstání proti vlastnické moci. V Československu se v roce 1920 (znovu) zakládají revoluční dělnické rady po vzoru „sovětů“ a dochází ke generální stávce. Jejím heslem nebyla „drobná práce“, nýbrž: „„Půdu těm, kteří ji obdělávají, továrny těm, kdož v nich pracují!“. Konformita sociálních demokratů vede potom v roce 1921 k založení KSČ v čele s Bohumírem Šmeralem, který v roce 1906 sepsal programový text „Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté“.
V roce 1920 také například probíhají generální stávky ve Francii, v Německu jsou četná dělnická socialistická povstání, během dubna 1919 se o existenci pokouší Bavorská republika rad, na začátku roku jsou v koordinaci se sociálně demokratickými zrádci jako Gustav Noske a Friedrich Ebert zavražděni Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht. Sociálním demokratům, kteří předtím podporovali imperialistickou světovou válku, s likvidací skutečné levicové opozice pomohly jednotky „Freikorps“ rekrutující se z válečných veteránů, jež potom utvořily jeden z proudů vedoucích ke konsolidaci fašismu.
Ještě před koncem imperialistické války mezi zeměmi západní Evropy, historicky zaostávající střední Evropou a ještě méně rozvinutým zásobovacím územím na východě však vypuká nejdříve proticarské a protiválečné povstání v únoru roku 1917, kdy s koncem roku převáží revoluční socialistické síly, v jejichž rámci nakonec bude dominovat část ruské sociální demokracie - bolševici.
U nich se najde jiná verze „každodenní drobné práce“. Exiloví intelektuálové a aktivisté se stávají „profesionálními revolucionáři“, zabývají se světovou politikou, ekonomickou vědou, otázkami organizace, sabotáže nepřátelské moci, taktiky a strategie. Doma v Rusku však běžní rolníci a dělníci zkoušejí to samé (v těžších podmínkách), spontánně i promyšleněji se organizují za své zájmy a místy zahajují vzpoury proti carsky-feudální i nové kapitalistické moci. Mnozí se v rámci - úplně jinak pojaté - „každodenní drobné práce“ vzdělávají a organizují.
Příšerná a nesmyslná jatka první světové války (které fandilo mnoho „slušných lidí“ a mnoho „úspěšných“ na ní významně vydělalo) byla jedním z významných faktorů ruského povstání i povstání v dalších zemích. Úspěšná socialistická revoluce pak působila jako inspirace pro levicové ofenzivy od USA (odborové boje a represe levice vlastnickou třídou s koncem války), přes Británii (generální stávka 1926) po Čínu (založení Komunistické strany Číny v roce 1921 a vznik čínské Rudé armády v roce 1927).
Protilevicová indoktrinace a propaganda nynějšího režimu
Od roku 1989 neustále stoupají sociální rozdíly v naší „demokracii“, je konsolidována drtivá nadvláda vlastnické třídy, která ovládá média, platí si vykonavatelské pravicové strany toho či onoho odstínu (někdy i v podobě těch „progresivních“ či „liberálně levicových“). A co je také velmi významné: spoluvytváří různé indoktrinační instituce a organizace, od ÚSTRu, přes Člověka v tísni po Milion chvilek pro demokracii, Díky, že můžem apod. Mnohá tato uskupení jsou také provázána s evropskou pravicovou mocí a velice významné je pojítko s určujícím impériem našeho „demokratického“ světového bloku v podobě USA, které mají vedle drtivé vojenské převahy zásadní mediálně-propagandistický vliv, provozují různé „think-tanky“, školí si politické a mediální loutky včetně těch českých atd. (srov. např. Aspen Institute, vyhledej si aktivity ambasády USA v ČR, např. zde).
V takto ovládaném českém prostředí se „bojuje proti ruskému (a čínskému) vlivu“, ale také jsou systematicky potírány ohrožující levicové alternativy. Kde jsou zbytky něčeho levicového, tam dochází k (často úspěšným) pokusům o jejich neutralizaci. Jako např. ve Straně zelených, skrze organizace typu Progresivní Česko, v údajně „levicových“, „nezávislých“ či „opozičních médiích“.
Hovoří-li úvodem zmiňovaný Miloslav Petrusek o „zapomínání na Masaryka v důsledku komunistické anti-masarykovské propagandy“, tak poctivý popis také musí konstatovat masivní anti-levicovou propagandu a indoktrinaci současného režimu, včetně propagandy anti-leninské a anti-marxistické.
Masarykovský ideolog Čapek a marxistický filosof Lukács
V Česku bude část režimních ideologů nejspíše do zblbnutí opakovat Čapkovy výroky a hesla zaměřená na chlácholení „střední třídy“. Na Čapkův text „Proč nejsem komunistou“ (vyšlý roku 1924 v Peroutkově-Masarykově Přítomnosti) se budou odkazovat i někteří ze zbývajících sociálních demokratů. Na Facebooku budou citáty z něj sdílet i golfisté z Prahy 6 a návštěvnice dražších restaurací z Brna (spíše bez pasáží o tom, že „mé srdce je na straně chudých“).
Dnešním žargonem by se řeklo, že Karel Čapek byl „gatekeeper“ první republiky. Tedy „strážník u vchodu“, za kterého už není dovoleno myšlenkově jít. Respektive nalevo od kterého není připuštěno začínat veřejnou debatu. (Naopak napravo bylo možné i mezi těmi „hodnými“ jít za první republiky dost daleko; jako když byl v roce 1926 vyznamenán řádem Bílého lva Mussolini, který v té době mocně přitahoval buržoazní síly, jež zde spatřovaly metodu k potlačení rovnostářských snah dělnického hnutí.) Pozice těchto „gatekeeperů“ je pohyblivá - a lze ji atakovat, jako se to úspěšně dařilo levici za první republiky. Dnes ji má česká pravicová nadvláda někde u Respektu a Deníku N (stejní spoluvlastníci platící také politiku), částí tzv. veřejnoprávních médií (převážná část je výrazně napravo). Občas je dovolen pohled škvírkou na tvorbu dalece někodného Alarmu či Deníku Referendum (kterážto obě média dostávají peníze také od oligarchického Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky). Směrem doprava je v českém veřejném prostoru možné leccos.
Marxistická analýza kapitalismu, která je co do své základní metody stále tou nejpřiléhavější (a hlásí se k ní i např. Janis Varufakis, který vyhlašuje vznik „technofeudalismu“), v 99 případech ze 100 neprokape ani v rámci „drobné práce“ do Alarmu či Deníku Referendum. Ano, objeví se občas informace o odborech, protestech, trošku (zrovna populární) „levicové teorie“, kritika „fosilních oligarchů“ (a nikoli vlastnické nadvlády jako celku a systému) apod. Většina je opatrná až zbabělá (co by tomu řekli pravicoví zasilatelé drobků, kteří se potom mohou tvářit jako „tolerantní k levici“). Když například pravicový šéfindoktrinátor Respektu začne předstírat souznění s Georgem Orwellem, tak si „tolerovaná levice“ nedovolí zdůraznit, že Orwell se považoval za „demokratického socialistu“ (a byl tedy nepřítelem vlastnických poskoků typu Taberyho), ale spíše bude sdílet podobné fráze o „pomoci slabším“, „soucitu“ apod. uvnitř brutálně nespravedlivé české moci. Bylo by zde tisíc příležitostí a způsobů, jak v rámci „drobné práce“ dávkovat mnohem „nebezpečnější“ levicové postoje, pomáhat k posílení levicovějších stran (než jaké si přejí oligarchové a běžní pravicoví kariéristé), podílet se na každodenní drobné sabotáži pravicového režimu.
Pokud půjdeme mimo české veřejné „myšlení“ v jeho patrně nejstupidnější dějinné fázi, narazíme vedle skutečně odvážných a důsledných lidí, jejichž konkrétní jména jsou známa, či ne, na myslitele české i zahraniční, proti kterým může být intelektuální produkce - i politická kuráž - dneška správně rozpoznána jako hluboký úpadek, faleš a nedůslednost. Je možné se začíst (s pomocí stále lepších překladačů) do docela fascinujícího životopisu maďarského marxisty Györgye Lukácse, ale také studovat jeho díla vztahující se k marxistické metodě zkoumání jako Dějiny a třídní vědomí (1923), vysoce aktuální kritiku iracionalistické filosofie a ideologie spějící k fašismu v podobě Zničení rozumu (1954) nebo jeho teoretická vypořádání se stalinismem z let 1962 a 1968. Přes vysokou „abstraktnost“ některých jeho spisů byl činorodým člověkem vstupujícím do denního politického dění coby lidový komisař za „Maďarské republiky rad“ (kterou napomáhaly potlačit i československé jednotky) nebo když v roce 1956 riskoval život coby člen protisovětské - ale nikoli protisocialistické - vlády Imreho Nagye. Ještě po osmdesátce svého věku se ozýval s kritikou sovětské invaze do ČSSR nebo poskytl coby v nemilost upadlý kritik fascinující rozhovor malému filmovému štábu, kde líčí i peripetie politické práce za protilevicového Horthyho režimu. Jistě zajímavé by bylo domyslet Lukácsovo hodnocení například Karla Čapka coby „měšťanského autora“, jelikož Lukács vysoko cenil jiného „měšťanského autora“ Thomase Manna. U Čapka by téměř jistě konstatoval mnohem silnější propagandistickou funkci a menší bystrost i poctivost při popisování společnosti, v níž Čapek žil, s její mocenskou hierarchií. I tak se u Čapka najdou humanistické, protiválečné a sociálně kritické pasáže, které jdou ostře proti současné moci. Lukács by byl ale ten první, jenž by potvrdil, že nestačí společnost jen pravdivě popisovat, nýbrž že je nutné - třeba každodenní drobnou sabotáží pravicové moci a organizací socialistických alternativ - měnit nehumánní a iracionální principy jejího fungování v principy humánnější.
