Článek
Pokusme se rozplést klubko různých českých póziček a póz, přetvářek a lhaní do kapsy. Nejdřív paní Mornštajnová. Její literární přínos se blíží nule. Kdo nahlédne do jejích románů, odhalí myšlenkové prázdno formulované taktéž bez přínosu pro český jazyk (jak je možné se přesvědčit v ukázkách z románů Hana, Listopád či z posledního a inkriminovaného s názvem Les v domě). Leckomu je snad také zjevný podnikatelský oportunismus Mornštajnové. Slaví se morální vítězství nad minulostí: ještě, že se nám (některým) teď žije tak dobře a nedochází (u nás) k rasové perzekuci či šikaně nebo nás již nespoutávají komunisté atd. Nic dalšího se myslím u paní literární podnikatelky Mornštajnové nenajde, zde je její obchodní bilance.
Souboj žen v bahně
Jedná se nám ale tedy o nedávnou „kauzu“, o níž se psalo dokonce i v Blesku oligarchy Křetínského. Výtvarná podnikatelka používající pseudonym „Toy Box“ se za pomoci komentátorky literatury z Alarmu, Evy Klíčové, ohradila proti Mornštajnové, že „exploatovala“ (mezi běžnými smrtelníky: vykradla či zneužila) příběh osobního traumatu tak, jak je Toy Box popsala v tomto textu z roku 2019. Obsah románu Les v domě od Mornštajnové prý musí být odvozen od příběhu sexuálního zneužití Toy Box v raném dětském věku jejím dědečkem.
Zde je myslím opravdu podstatné popsat uměleckou úroveň obou těchto osob. Kdokoli se může podívat na internetové stránky Toy Box (kde je také její nedávné vyjádření) a posoudit, zda jsou její kresby a malby něčím vybočující z průměru či podprůměru vizuální produkce, zda můžeme mluvit o umění, které se dotknulo něčeho alespoň trochu zásadního či vůbec o tvorbě, která alespoň pro dnešek působí jako krásná.
Já takovouto hodnotu u paní kreslící podnikatelky nenacházím, stejně jako ji nenacházím u píšící podnikatelky. Nevidím u nich talent ani uměleckou poctivost - ačkoli můžu být snad argumentací přesvědčen, že jsou alespoň nějakým způsobem přínosné pro kulturu.
Trauma©
Můžeme exploatovat narcismus a neumětelství? A trauma? Také nějaké máte? A co s ním děláte? Napadlo vás je patentovat a zpeněžit?
Nesnažím se být bezcitný. Také mám svá traumata a traumátka a myslím, že jsem schopen chápat bolest s tím spojenou. Zaprvé ale nerozumím značné dávce exhibicionismu, která je ve výše líčených peripetiích přítomna. Jsem-li totiž schopen o něčem strašném vůbec již mluvit (opakovaně), téměř jistě to už mnoho ztratilo ze své strašné moci. Zadruhé je zde otázka zobecnění. Ostentativním důvodem při veřejné tematizaci různých traumat bývá snaha upozornit na nějaký obecnější společenský nešvar či přímo zlo.
Možná je to dáno formulační neohrabaností Toy Box, ale kromě nespojité abstrakce - Toy Box zde navíc cituje svou terapeutku -, že na vině jejího osahávání v útlém dětském věku coby předmětu masturbačního ukojení dědečka je „patriarchát“, tedy obecná nadvláda mužů nad ženami, se Toy Box právě znovu a znovu vrací jen ke své osobě. O tom je možné se přesvědčit v tomto textu z roku 2019, kde sepisuje své trauma.
Skepse a komunikace ve společnosti
Třeba ještě dnes zastihneme v některé z posledních libeňských putyk osoby, jež nám sdělí, že je exploatoval pan Hrabal - a že z toho buď mají radost, nebo ne. Ano, jistě, v případě Toy Box se jedná o trauma. Ale hergot, přeci jen! Ten narcismus a opakované veřejné nimrání především ve své osobě přece není něco chvalitebného!
A ani to fantasmagorické - a vnitřně vysoce rozporné - obvinění. Toy Box sice sugeruje, že jí jde o tematizaci obecnějšího problému, takže by mohla naopak být ráda, že nějaká Mornštajnová o věci píše. Namísto toho vytahuje copyright na vlastní trauma. (Zde také poznamenávám, že se mi nepodařilo dohledat, že by Toy Box mluvila o tom, že Mornštajnová téma zpracovala špatně a že není dobrá spisovatelka; což není.)
Nepředstírejme, že z „niternosti“ a „traumatů“ se nestal dobrý byznys. A také, že není módní se stavět do role oběti. Pokus o patentování traumatu (a mediální exhibicionismus, na jehož konci je pouze má osoba) přece nese všechny znaky komodifikace při vítězném tažení kapitalismu do nejposlednějších zákoutí volného času a intimity.
Mluvme však o traumatech a zobecňujme je tam, kde to jde, abychom mohli překonat různá společenská zla (která skutečně ubližují). Ale mluvme zároveň o úrovni toho, co je prodáváno jako umění či progresivní politika. A nakonec také mluvme o zoufalství pozérek a pozérů, jimž jde zejména o penízky . A o tom, že naše lidská nitra jsou nakonec tak děsivě a banálně podobná, ale neměli bychom je právě vydat k použití v upachtěném soutěžení o větší či menší objem penízků, který občas vypadne z těch, co jsou pohodlně nad námi.
