Článek
Původně jsem chtěl do perexu připsat vedle zmíněných „škvárů“ i Kláru Vlasákovou, ale prozatím nechávám tuto otázku otevřenou.
Pamatuji si, jak jsem jednou v Respektu oligarchy Bakaly četl, bohužel už nevím, u kterého z jeho ideologů, formulaci o „největším českém poválečném spisovateli, Bohumilu Hrabalovi“. Vzápětí jsem pochopil: nesmí to být Kundera kvůli své skvrně z minulosti, „hrdinně“ odhalené Respektem (doplňme, že tento oligarchický časopis nikdy neprojevil podobnou „investigativnost“ v otázce struktury majetku a moci pana Bakaly a dalších oligarchických vládců české společnosti nebo například v otázce současných armádních zakázek). A čeští gymnazisté a vysokoškoláci, k jejichž pravicové indoktrinaci je Bakalův Respekt určen, slyšeli alespoň o tom Hrabalovi.
Ještě, že tu je Kunderovo možné udání z 50. let - jinak by se totiž myslím muselo vymyslet něco jiného.
Čím může Kundera vadit
Skutečně velká literatura se vyznačuje tím, že má vždy zcela jednoduchou složku, která jako by byla citací z nejbanálnějších úkonů a událostí všedního dne. Druhou složkou velké literatury je analytický vztah ke společnosti a k dějinám. (Z tohoto důvodu je například Haškův Švejk velkým románem a naopak Kafka pouze literárním provizoriem a Dostojevskij sofistikovanou slepotou.)
Tento poznávající vztah ke společnosti odporuje současné dominantní roli literatury jako pouze dalšího zboží konzumovaného coby únik a iluze či na odiv ostatním. Teoreticky po pár dobrých románech jedné epochy jsou nadbytečné veškeré další. To odporuje potřebě chrlit další a další výlevy nesmyslností a plytkostí, které jsou za účelem zisku na zakázku vychvalovány coby jedinečný produkt subjektivity autorů-podnikatelů.
Sám mám rád Hrabala a kdykoli jsem v Libni, alespoň na chvíli tam myslím na cosi hrabalovského. To je ale literatura lokální, literatura jako styl, literatura identifikační. Werther není návod k sebevraždě a po něm přichází Egmont, Vilém Meister, Faust. V eseji o Goethem formuloval Thomas Mann matematicky: Werther = Goethe - umělecké nadání.
Kundera a levice
Pokud někdo vnímá v mém přístupu lukácsovské tóny, vnímá je myslím správně. Románové umění musí mít vztah k objektivní společenské realitě a nerozhoduje zde politická spolehlivost autora, nýbrž jeho schopnost pronikat předivo společenských vztahů - a samozřejmě jeho nadání realizované v řemeslném zpracování. Z tohoto důvodu se například nezdá, že by výše zmíněná Vlasáková předčila libovolný z Kunderových románů. (Přínáší ale dostatek polemické látky alespoň pro srovnání svého románu Těla s pasážemi z Nesnesitelné lehkosti, kde je líčen přístup k tělesnosti u Terezy a její matky.)
Stejně jako Kundera nesmí stát kvůli policejnímu přistupu k literatuře u takového Respektu nad Hrabalem, nesmí u deklarované „progresivní levice“ (pozérské a politicky konformní slepoty v duchu liberální ideologie) stát příliš vysoko kvůli svému „sexismu“. Dodejme, že mužský šovinismus je u něj jistě přítomen jako určitý agresivní a dobyvatelský kompenzační mechanismus. Jsou jeho hrdinky ale nerealistické kvůli tomu, že si internalizují určité „patriarchální“ vzorce? A nevadí některým káratelům se vztyčeným prstem či ukazovátkem, že velmi jednoduchá živočišnost zde stojí bok po boku s některými nepříjemnými otázkami?
Tvrdím, že Kundera je tím romanopiscem českého a francouzského jazyka, u něhož člověk v solidní míře - a z českých spisovatelů nejlépe - nahlíží vedle komplikovanosti lokálních vztahů také tzv. velké dějiny po druhé světové válce. Počínaje Valčíkem na rozloučenou a v Nesnesitelné lehkosti jako by dával objektivnímu dějinnému základu sbohem. Avšak současnost se svými specifickými společenskými tendencemi vždy znovu proniká do jeho románů. Vztah k ní je komplikovaný, odmítnut je společenský i osobní kýč, k osobnímu vztahu k velkým společenským pochodům jsou přidávány některé patřičné zprostředkující články. Ale objektivita doby není popřena a potlačena jako v současných českých románech o „divnosti“ světa či těch spočívajícím v hrdém neporozumění a ignorantství vůči dějinám nebo hrabalovském úniku do poetismu a provincialismu.
Kunderovská politika?
Pasáže z Nesnesitelné lehkosti o „velkém pochodu vpřed“ nemusejí být jenom výsměchem a rezignací na politickou aktivitu (ačkoli k tomu měl Kundera od určité doby sklon), nýbrž mohou vést k patřičně střízlivému a sebekritickému postoji u pokrokových sil. Velké pochody zavánějí špinavou manipulací a naordinovaný optimismus je skutečně opiem.
Vůbec jsme se zde nedostali k dalšímu ohnisku kunderovských sporů: k politice tzv. Pražského jara a roku 1968. Například jeho polemiku s Václavem Havlem - který je další závaznou rekvizitou současné ideologie - tak budeme muset rozebrat v příštím textu.
Do té doby budu rád, když mi někdo vyvrátí, že odešel největší český poválečný romanopisec.
