Článek
Neexistuje u nás bohužel dostatečně silná opozice v rámci privilegovaných a vzdělanějších částí obyvatelstva. Drtivá většina jsou nejbanálnější a nejnudnější pravicoví karieristé a ideologové. Kdyby ale taková skupina existovala, třeba by někoho - v rozhlase, televizi, novinách - napadlo udělat průzkum mezi českými poddanými a konfrontovat je s citacemi ze spisů a proslovů Milady Horákové.
Poddaní by mohli budťo hádat, od koho dotyčné výroky pocházejí, či je hodnotit na nějaké škále „nebezpečnosti“.
Byli by konfrontováni například s těmito slovy:
Musí nám být jasno, že když budujeme socialistický stát a provádíme zestátnění a zesocializování všech odvětví národohospodářských, nesmíme se rmoutit, že si musíme odvykat všemu tomu, co plynulo z liberalisticko-kapitalistického řádu, i když jsou pro jednotlivce důsledky nepříjemné.
Citace je z časopisu Československé rady žen z října 1945. Z tehdejší i starší doby lze nalézt řadu citací, které odporují překroucením v duchu současné ideologie - i například „taktnosti“ ohledně odsunu Němců a Maďarů.
Velké české boje
V naší provinční, pravicové pseudodemokracii, státě velkém jako leckteré čínské město, existuje struktura moci a nadvlády, která je kopírována takřka všude na světě. Díky malým rozměrům našeho státu lze však mnohem snáze opatřovat různé společenské pochody jmény a získat přehled o tom, kdo náleží ke které společenské třídě, vrstvě, mocenskému patru - a kudy všude putoval.
„Ruské zlo je vždy stejné,“ hlásaly před pár týdny plakáty se senátorem za ODS a hercem, Tomášem Töpferem, zvoucí na biografický film o vysoce postaveném členu KSČ, Františku Kriegelovi, a jeho roli bezprostředně po okupaci armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Že film za moc nestojí, napsali i jindy podnikatelsky-kooperativní recenzenti v českých oligarchických médiích. Snad si tedy lidé, kteří na filmu participovali, vydělají jinde.
Tu a tam třeba filmem také vyplní někteří učitelé čas vzdělávání mládeže naší rozvinuté kapitalistické vlasti mířící k novým a dalším úspěchům. Anebo možná ne. Není to moc komplikované? Kriegel byl přeci komunista. Navíc vysoce postavený komunista již v únoru 1948. Odmítl podepsat tzv. „moskevský protokol“ legitimizující srpnovou invazi. Hrstka nejvyšších funkcionářů potom okupaci odmítla pomoct dodatečně legalizovat, mezi nimi třeba Getruda Sekaninová-Čakrtová. Jakási zprůměrovaná česká ideologie, jak ji všichni více či méně analyticky znají, si vlastně neumí poradit se „slušnými komunisty“, popřípadě neví, jak je má vymezit vůči kariéristům prošedším oběma režimy na relativně vysokých postech, jako je např. Vladimír Dlouhý, Marián Čalfa - či současný prezident „řádu a klidu“ (srov. různé pohledy na „selhání jednotlivců a systémů“).
Kdybyste ale současným pravicovým politrukům dali k přečtení Horákové výroky, vsadím se s vámi o cokoli, že mnozí z nich by ji označili za „extremistku“. Současný režim je totiž svým hlavním proudem znatelně napravo nejen od poválečné třetí republiky končící únorem 1948, ale také od první republiky. Chraň vás ruka pana profesora Fialy hladící po dredech spolehlivého pana Bartoše, abyste si například položili otázku, co by se stalo s nějakým členem či členkou Pirátů, pokud by začali podobně jako Milada Horáková hájit výrazné přerozdělení společenského bohatství a moci!
Obecnosti nadvlády jedněch nad druhými
Každá ideologie prokazatelně nespravedlivé společnosti s nelegitimní dominancí jedné třídy či skupiny nad ostatními - jako je ta naše - se musí vymezovat proti demokratičtějším alternativám, odlišnému stavu a aspiracím v minulosti. A musí poddaným nabízet představu „smysluplnosti“ světa, jakož i (pozitivní) emocionální vzrušení.
Také se musí uchylovat k alespoň částečnému zastírání skutečného stavu věcí. V desítkách článků například popisuji, jak chudé a záměrně rozmlžené jsou oficiálně publikované informace o sociálním rozvrstvení české společnosti, jejíž nerovnost a oligarchizace nadále rostou - a budou prohloubeny kroky nynější pětikoaliční vlády bohatých.
Je tedy pohodlné nosit na tričku Miladu Horákovou - dokud nezačneme přemýšlet nad primitivní rámec reklamy a indoktrinace ve prospěch současného pseudodemokratického systému moci. Našel jsem na Facebooku komentář Alexandra Ače přímo k úvodní fotografii s Mattem Fieldem - který se jinak společně s americkým velvyslancem například objevil na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii nazvané „Vidíme jasně, co je třeba udělat“. Tam samozřejmě nezaznělo nic obsahově podstatného nad rámec zájmů amerického a přidružených imperialismů na posílení vazby zákazníků nakupujících zbraně a vojenskou techniku vůči USA skrze NATO, na degradaci evropských sociálních a ekologických standardů skrze chaos války i ještě trochu snadněji vykořisťovatelné ukrajinské pracující. Alexander Ač zcela patřičně klade dávno zemřelou Horákovou vedle aktivisty a zakladatele WikiLeaks, Juliana Assange, jejž postupně likviduje impérium, jehož některá svinstva vynesl Assange a spolupracovníci na světlo:
Nedalo mi. Toto je britský veľvyslanec UK v Česku Matt Field. Pripomína nám 73. výročie zavraždenia Horákovej. So far so good. Tým to ale končí. Najslávnejší prípad obmedzovania slobody slova a tlače (a implicitne podpora neslobody a expanzívneho militarizmu), prípad Juliana Assangea, tohto pána akosi obchádza. Pritom Assange ešte žije (ale dlho asi nebude), a je protiprávne zadržiavaný vo väznici Belmarsh, určenej pre najhorších zločincov a teroristov. Jediný „hriech“, ktorý Assange spáchal, bolo zverejnenie vojnových zločinov USA spáchaných v Afganistane a Iraku. Briti ho zadržiavajú, pretože sú vazalom zahraničnej imperiálnej politiky USA. Horáková už 73 rokov nežije, Sovietsky zväz sa rozpadol, komunizmus už nie je ani v Rusku. Pripomínať vraždu Horákovej môže každý. Keby nebol veľvyslanec Matt Field obyčajný prozápadný propagandista, k Horákovej by s rovnakým zapálením presadzoval aj prepustenie Assangea. Takto je z toho zase len antikomunistická agitka bez reálnej snahy poukazovať na podobné prehrešky súčasného režimu.
Chápete trochu, o co u nás jde?
