Článek
Drahý čtenáři, dokážeš si trochu představit souhrn a jádro společenské moci v naší zemi?
Nedávná stávka, protesty odborářů i učitelské protesty jsou součástí boje o moc. Na vrcholu naší společnosti jsou ti nejbohatší, největší vlastníci. Lze si částečně dohledat, jak si platí politické strany, think tanky, různé „experty“, pseudoaktivistické spolky atd. - a jak vlastní média. Na základě této mocenské sítě jsou schopni si přivlastňovat podstatnou část společenského bohatství.
Na spodnějších stupních se nacházejí lidé vykonávající přímějším či méně přímým způsobem servis pro vlastnickou třídu. Mnozí jsou za to (vysoce) placeni, někteří to však dělají za drobné či zatím bez úplaty v naději, že budou někdy později vybráni k této asistenci. Ještě níže existují lépe i hůře placené práce pro „střední třídu“, kteréžto označení je zpravidla propagandisticky manipulativní. Pokud je „průměrná mzda“ dvoj či trojnásobkem nejnižších proletářských mezd, tak je potřeba si uvědomit, že na tento průměr mezd nedosáhnou dvě třetiny zaměstnaných. Ve zbylé horní třetině probíhá postupně strmé znásobení až na pětinásobek (a více) „průměrného příjmu“. Dalším rozhodujícím mocenským faktorem je hodnota vlastněného majetku a možnost jeho zpeněžení. Mocensky určující lidé v našem systému „nežijí“ z mezd, ale z výnosů kapitálu či renty (jako je třeba výběr nájmů).
Zdá se být daností, že současná tendence automatizace práce a ekonomické nestability povede ke ztrátě možnosti, respektive četnosti průměrných a středně nadprůměrných výdělků. Ve „střední třídě“ toto již nyní vede k panice, brutalizaci - a ultrakonformismu. To znamená horlivému přizpůsobení odhadovaným či vyslovovaným přáním určující moci v podobě vlastnické třídy a jejích politických a mediálních vykonavatelů. Toto hodnotové a politické přizpůsobení stále více oligarchizující se společnosti vidíme částečně i u „levicové opozice“, jejíž „vybraní experti“ už ani většinou nedokážou mluvit o potřebě přerozdělování společenského bohatství od stále mocnější oligarchie směrem ode dna společnosti, a namísto toho se přizpůsobili mentalitě zcela pravicových a konformních kolegů, kteří jsou seshora odměňováni za svou loajalitu a lísání (či neškodnost vůči mocenskému uspořádání).
Vábnička „střední třídy“ a odbory
Je příznačné, že se ve veřejném prostoru prakticky nemluví o tomto ukotvení společenských procesů směrem odshora. Dílem je to politickou nevědomostí, dílem samozřejmě povahou vlastnictví a kontroly nad tímto veřejným prostorem.
Zájem vlastnické třídy (respektive vždy znovu se vyskytující tendencí alespoň části vlastníků) je vyplácet zaměstnancům co nejnižší mzdy. Dobývat ze společenského života co nejvyšší zisky a rentu. Odbory jsou ohrožením tohoto zájmu. Mocenský zájem vlastnické třídy má také všemožné politické, „kulturní“ a „hodnotové“ odstíny. Není radno podceňovat některé symbolické aspekty, respektive nebezpečí dobrého příkladu. Jasným rizikem pro početně malou vlastnickou třídu je solidarita vykořisťovaných a poddaných.
Pokud se tedy učitelstvo základních škol začne sbližovat a koordinovat protesty s vysokoškolskými učiteli, lékaři a sestry alespoň zmíní společné zájmy například i s prodavačstvem supermarketů a skladníky, zaměstnanci kulturních institucí pochopí blízkost sekuriťákům, dopravní personál podobnost situaci trafikantů apod., mohou začít vytvářet reálnou politickou sílu. A klidně to zatím řekněme bonmotem: zatímco současní političtí vykonavatelé zájmu vlastníků se skřípěním zubů přijmou roztříštěné boje odborů na tom či onom pracovišti, ale děsí se široké politické solidarity a jednoty, tak jednotliví oligarchové (jako třeba jeden, který se jmenuje Babiš) spíš přijmou politický aspekt protestů (který se pokusí stočit svým či nějakým neškodným směrem), jen aby odboráři nezačali důrazně hájit své zájmy na pracovišti. (Rovnostářské hnutí se samozřejmě musí učit kombinovat a propojovat obojí.)
Pak jsou zde ještě zahraniční a migrantští pracovníci z ještě chudších poměrů nežli čeští proletáři - a ti jsou již teď používáni k tlaku na stlačování mezd (tvoří opravdu podstatné množství proletářských pracovníků, ale často, či většinou, nemají české občanství a tudíž volební právo u nás!). Do budoucna nepochybně uvidíme nejen hecování výslovně fašizujících a národoveckých stran proti nim, ale také toleranci a tichou podporu xenofobie a rasismu i ze strany „demokratů“ (jiná část „liberálů“ naopak bude pracující obviňovat z „rasismu“ či „netolerance“ i tam, kdy budou poukazovat na sociální aspekt stlačování mezd pomocí migrantské pracovní síly). Rasismus je samozřejmě třeba zavrhnout a působit proti němu.
Sabotér má jméno (kolektivní) narcismus, hloupost a optimismus
Vedle morálních vodítek pro solidární chování je tedy možné formulovat důvody sociální a ekonomické. Lze podrobně doložit vývoj posledních let a desetiletí, porovnat situaci u nás např. se zeměmi, kde jsou výrazně silnější odbory, politické uvědomění poddaného obyvatelstva a levicové hnutí.
Vládnoucí třída bude používat stále se opakující metody politického boje - dokud nesáhne k fyzické represi. Takže tisíc a jeden způsob rozdělování odporu buď přímo proti vlastnické třídě nebo proti jejím politickým vykonavatelům zde zůstane i pro další léta. Tyto finty je možné se naučit znát, publikovat je a předcházet jim. Pak jsou zde možná částečné novinky, chvaty podmíněné postupem vědeckého poznání (např. na poli neurologie a psychologie) a rozvojem technologií.
Přesvědčenost, že nad mou partu není, resp. spíše, že ostatní nejsou tak lidsky hodnotné, zde byla vždy. V moderní době ale dostala zvlášť mocnou podobu nacionalismu, rasové pseudonauky, ale i módy, týmu, „stylu“ atd. Slabé Já (dennodenně nutně oslabované) se nedokáže sebepoznávat v chaotické realitě a přijímá dogma nadřazeného národa, kultury či schopností (což neznamená, že neexistují rozdíly v humánnosti různých kultur a schopností různých lidí). Moderní technologie zde mají sklon vytvářet iluzi soběstačnosti, kdy vyživují narcismus izolovaných jedinců a partiček v jejich kokonech a plástvích - které jsou všechny nakonec stejné a společně budované.
Nápomocný je zde jistě Lévy-Straussův pojem narcismus malých diferencí (rozdílů), dle nějž mnohdy nejvyostřenější skupinové vymezování a nesnášenlivost vzniká u skupin (kmenů), které jsou si značně podobné (srov. „výzkum“, z něhož je převzata ilustrace a jemuž se budu ještě jinde věnovat). Nakonec se jedná o vlastnosti jednotlivých lidských myslí, z nichž ty základní jsou dalece stejné. Ale lidé se evidentně liší inteligencí a stupněm poznání o světě. Nejde zde o to, nadávat na „blbce“, ale vymýšlet způsoby, jak jim tlumočit a nechat poznat pravdivý obraz světa v jeho širších souvislostech. Pak lze také stanovit, zda je „optimismus“ a „pozitivní myšlení“ (tak vzývané v současné indoktrinaci) prostě vyjádřením životního postoje, anebo zda už může existovat jen díky slepotě, nevědomosti či hlouposti daného člověka.
Mám zato, že z výše formulovaného a naznačovaného vyplývá také jedna zásadní osobní maxima: co největší upřímnost k sobě samému, co nejméně zkreslené poznání sebe samého, které napomáhá přijetí reality co možná tak, jaká skutečně je. A mluvíme zde především o sociální realitě lidí coby globálně působících společenských tvorů. Skutečně zajímavých myslitelů, umělců, vědců atd. je možná tak málo, jak tvrdívají pravičáci. Pravicová hegemonie ale nyní stojí spíše na domněle „výjimečných“ (domněle vzdělaných, informovaných, zajištěných) nežli na tendenci (či riziku), že ti skutečně výjimeční budou s těmi pod sebou jednat jako s podřadnými otroky. Je tedy značný problém se „střední třídou“, která uctívá nesouměřitelně bohaté oligarchy, kteří žijí ironickou existenci - anebo přejali podobný životní výhled jako ti dole: přežít další zimu, která může být příliš teplá, příliš studená nebo jaderná.
Chci tedy říci, že socialisté se musejí pokoušet „kazit“ příslušníky středních vrstev, ale zároveň si musejí uvědomit, proti čemu stojí, že mají co dočinění s lidmi, kteří žijí z celé společnosti v nejhlubších iluzích, privátní omezenosti a sebeklamu. Pochopitelně, že jsou zde dialekticky i příležitosti: o něco větší materiální zajištěnost části „střední třídy“ může z některých jejích zástupců udělat efektivní aktivisty a zprostředkovatele pravdivého poznání společnosti. Hnutí požadující nové uspořádání společnosti v souladu s již danými technickými možnostmi a dle rovnostářských, socialistických principů musí vždy začínat od těch nejníže ve společnosti. Za druhé musí jednat s ohledem na vědecky ověřitelné poznání společnosti a jejích tendencí. Neboť se zdá dané, že naše budoucnost není zas až tak „otevřená“, že je naopak už nyní dost dobře možné vykreslit budoucí společenské krize.
Závěrečným bonmotem se můžeme vrátit k východisku filosofie: mysli a identitě každého jednotlivce. Jde o to „přestat číst horoskopy“ a přestat být ze zvyku optimistický. Tak se totiž zpravidla chovají lidé ze „střední třídy“: pokukují po druhých, jako by ti byli narozeni pod jinou hvězdou (a jako by to rozhodovalo), a když čtou horoskopy, tak to ve skutečnosti nedělají proto, aby zjistili, kým jsou, nýbrž kým mají být. Nevědí to a zaplatí hory peněz, aby si koupili iluzi výjimečnosti či převahy. Existují i horoskopy zdarma (či nakonec přeci jen za poplatek) jménem „duchovno“, „hodnoty“, „sebevyjádření“ či „chození na kulturu“. Obojí je nutno střední třídě omlacovat o hlavu a stavit ji před její reálnou prázdnotu - a malé šance do budoucna.
Jak to všechno souvisí se vztahem k odborům a jejich společenskou rolí, na to se budeme muset podívat příště.
