Článek
Co vlastně chce ta naše česká společnost? Možná je to špatně položená otázka, která se dopouští personifikace něčeho příliš rozrůzněného a nejednotného – snad podobně jako „česká ideologie“. Pojďme ale s prosbou o velkorysost skeptiků provést tento myšlenkový experiment a pokusit se odpovědět na otázku, co je česká ideologie, popřípadě co chce česká společnost. Neboť se zdá, že dnes vysoce rozvinutá umělá inteligence bude zakrátko schopna na otázku „Co chce česká společnost?“ odpovědět. Tedy společnost coby suma vůlí jednotlivých lidí – jejichž hlas buďto má, či nemá stejnou váhu.
Leckdo v posledních dnech zaregistroval výkony jednoho z nejmajetnějších českých kapitalistů přímo se účastnícího politiky v běžném smyslu, Andreje Babiše, před školními dítky.
Andrej Babiš není člověk, jehož by bylo možné označit za nějak příjemně oduševnělého, je to kapitalistický dravec, nádeník rýžování peněz, jakých vždy určitý zlomek procenta v kapitalistické společnosti uspěje.
Není ale nijak zřejmé, že je o tolik prázdnější nežli ostatní čeští oligarchové a bohatí vlastníci. A rozhodně není zřejmé, že by hrál odlišnou společenskou úlohu.
K čemu ideologie vychovává české poddané a co je realita
Se stálým zřetelem k potenciálním kritikům či skeptikům vyložme poctivě kroky naší úvahy:
1. První politické úspěchy úspěchy Babiše od roku 2012-13 dále byly nepochybně podmíněny také oceněním toho, že „dokázal vydělat takové peníze“, že „dává práci tolika lidem“, popřípadě že „nemá za potřebí v politice krást“.
2. S multimiliardářským kapitalistou a oligarchou Babišem by jinak patrně byly jednak mnohými lidmi, kteří nyní deklarují opozici, ba nenávist vůči němu, tyto představy spojovány nadále, popřípadě by dostával v různých českých oligarchických médiích podobný prostor a dopředu pozitivní hodnocení jako ostatní bohatí vlastníci (např. v magazínu PročNe Hospodářských novin oligarchy Bakaly), pokud by nebyl tak zblízka odhalen jeho skutečný duševní i podnikatelský svět.
3. Ani po odhalení primitivnosti jeho duše nemusí Andrej Babiš přicházet o podporu – protože leckdo se může s jeho primitivností ztotožňovat.
4. Zároveň, ať by třeba Andrej Babiš začal místo developerského oligarchy Sekyry podporovat samotného msgr. Halíka, by na něm zůstala jedna klíčová neměnná věc: jeho objektivní mocenská funkce coby dominantního vlastníka. Kapitalista může být zelený, fialový, bílý, černý, oranžový, ale vykonává stále podobnou společenskou úlohu. Různé charity, univerzitní koleje Tomáše Halíka či Knihovny Václava jsou propagací, kouřovou clonou a záležitostí jednoznačně druhotnou.
5. Klíčová je rovněž Babišova pozice v politice. Na lecčem se shodne s pravicovou a – jak lze dokázat; což učiním v jiném textu – prooligarchickou vládou pětikoalice. Příkladem budiž nízké korporátní zdanění, zrušení „superhrubé mzdy“, zájem na privatizaci zdravotnictví a jeho otevření soukromému zisku a na mnohém dalším. Zároveň ale takříkajíc chtě nechtě musí – alespoň naoko a povrchně – hrát roli opozice proti současné vládě.
6. Babiš je tedy černá ovce české kapitalistické a oligarchické moci. Nu, a ovce černá se od těch bílých opravdu liší jen barvou. Ačkoli třeba bílé ovce propadají vůči té černé zuřivosti.
Předběžné resumé a poupravení
Předpokládali jsme v nedlouhém textu určitou stanovitelnost a popsatelnost toho, co je česká ideologie.
Svrchu jsme řekli, že společnost se jeví jako „suma vůlí jednotlivých lidí, jejichž hlas buďto má, či nemá stejnou váhu“.
To musíme upřesnit a zároveň poopravit. Zdá se, i na základě v. u. líčení v bodech, jako zcela evidentní a dokázatelné, že vyjma aktu odevzdání volebního hlasu při občasných volbách hlas jednotlivých občanů opravdu nemá stejnou váhu.
Lze doložit, že český mediální prostor je z většiny oligarchizovaný a že zámožná vlastnická třída je i tou reálně vládnoucí, protože má dalekosáhlý vliv na jednání politických stran, informování o stavu a realitě české společnosti, přičemž se můžeme přít o vlivu na soudnictví.
Propaganda ve prospěch dobré image velkých vlastníků – a opakujeme: Babiš je černou ovcí – vychází z toho, kdo má v České republice dominantní moc. Vedle indoktrinace jde ale také o pokus o napodobování a poměrně iracionální identifikaci poddaného obyvatelstva se sférou moci, do níž statisticky má toto obyvatelstvo opravdu maličkou až mizivou šanci proniknout.
Síla iluzí, rozporů a paradoxů
Snad je adekvátní kapitalistickou společnost a samotný kapitalismus popsat jako vnitřně rozporný systém.
To znamená, že tento kapitalistický motor společnosti potom jako energii i jako zplodiny uvolňuje do různých koutů společnosti další a další rozpory, popřípadě paradoxy.
Jedním z nich je ten, že Babiš dokonce (za určitých velmi přesných okolností, o nichž později napíši) může hrát roli lehoučkého nesouladu v ostatní vlastnické a vládnoucí třídě.
Druhým rozporem vehnaným kapitalistickým a oligarchickým motorem do společenského oběhu je toto: na odporu proti Babišovi se patrně podílí i jakýsi latentní antikapitalismus, nespokojenost s rozdělením moci v naší společnost, což je ale často svedeno do kolejí podpory pouze odlišné frakce oligarchie a vládnoucí třídy – té, jež stojí za současnou vládou.
Poslední slovo: občanské ponaučení
Co tedy naše úvaha (kdokoli je vítán, aby kritizoval její předpoklady) znamená mocensky (toto je myslím pravé synonymum slova politika)?
Toto: opozice mezi Babišem a současnou vládou je do značné míry iluzorní a povrchní, ale jistě je možné rozehrávat jednu stranu proti druhé. Toto nakonec přátelské nepřátelství může být obsazeno aktéry s jiným nátěrem a jmény. Je rovněž velmi pravděpodobné, že česká vládnoucí třída se zamýšlí a posouvá směrem vygenerování nějakého „nového Babiše“ - kterážto figura je nakonec výhodná i pro „antibabišovce“ z řad těch, kdo mají skutečnou moc. Z hlediska ostatních – možná dokonce skutečných a alespoň trochu radikálních demokratů - by bylo záhodné vytvářet novou opozici proti babišovské i protibabišovské oligarchii a jejím mediálním a formálně politickým projevům.
