Článek
Když v Severní Koreji lidé upadají do (hrané) hysterie při vyjadřování povinné náklonnosti ke svým vůdcům nebo když je v jiných fašistických despociích - které jsou vynikajícími partnery našeho „demokratického“ světa - v Perském zálivu vyžadována po poddaných úcta ke zkorumpovaným hlupákům vládnoucím ve zcela nespravedlivých režimech, občas nám na tom přijde cosi hnusného i smutného.
I česká společnost má svou mocenskou hierarchii, která není racionálně a morálně ospravedlnitelná. A přesto je rovněž vyžadováno tento režim respektovat. Mírnějšími prostředky nežli trestem smrti či useknutím ruky, leč pomocníci režimu i běžní poddaní se také často velmi činí.
Minimálně mně osobně přijde taktéž velmi hnusné a smutné, když například vidím - abychom probůh nikoho nejmenovali -, jak se někteří nejmenovaní novináři-propagandisté hlásí k nějakému nejmenovanému zmocněnci pro strategickou komunikaci, tvrdíce, že je to vlastně docela chytrý člověk a že to myslí vážně s humanistickými hodnotami, stejně jako jeho chlebodárci, nadřízení, loutkovodiči.
Zachovat to správné dekórum
Znáte hru Pygmalion od George Bernarda Shawa? Je to hra o odpudivosti i trapnosti třídní společnosti, jako je ta naše. Ke zchudlým snobům Eynsford-Hillovým se pan profesor fonetiky (a „správné výslovnosti“) Higgins chová neurvale. Soustředí se na svého pokusného králíka Lízu Doolittlovou, která stojí ještě níže než arogantní zchudlivci Eynsford-Hillovi lísající se k bohatšímu rodu. Profesor Higgins chce ubohou „dezolátku“ Doolittlovou naučit té „správné, noblesní“ výslovnosti.
Ona je schopna opičím způsobem tuto velkou „noblesu“ převzít, obsah jejích promluv však zůstává stejně „dezolátský“. I tak jsou někteří hlupáci obalamuceni. Na plese okouzlí slečna Doolittlová nejednoho pána z „lepší“ společnosti. Ale zájem má také Freddy, syn upadajících maloměšťáků Eynsford-Hillových. Líza se však zamilovala do profesora Higginse.
Starý Doolittle, Lízin otec, stačil mezitím udělat dojem na profesora Higginse svou selskou „morální filosofií“, takže jej Higgins doporučil americkému příteli morálnímu filosofovi coby „nejoriginálnějšího moralistu v Anglii“. A pán z americké „Moral Reform Society“ dá ve zvláštním pohnutí posílat Doolittlovi nemalou apanáž, čímž ten slavně vstoupí do řad „střední třídy“.
Profesor Higgins zůstává konzistentní, chová se ke všem stejně neurvale. Může si to pro své postavení dovolit (nemá holou zadnici jako dnešní profesoři fonetiky či kantoři obecně). Líza, z níž se mezitím stala „dáma“, se nehodlá smířit s tím, že s ní bude Higgins nakládat jako s ostatními a že prý si vezme plácajícího se maloměšťáka Freddyho. Higgins se vysměje jejím nízkým ambicím. Na jednu stranu mu došlo, že se Líza emancipovala, na druhou stranu ví, že je strůjcem uměleckého klamu - Pygmalionem. Směje se představě, že si Líza bere Freddyho a hra končí.
Zpod stupidního snobství, nesmyslných myšlenkových schémat, sadistických mocenských rozdílů a kupy lží vyraší občas lidskost jako z rozkládajících se výkalů rostlina.
Jak je zapleteno klubko lží a zlé nespravedlnosti v českém pravicovém blbákově
K čemu ty črty výše? Mají naznačit, že člověk ani nemusí být Shaw, aby prohlédl mechanismy a přetvářky společnosti, v níž žije. Může se (polo)vědomě rozhodnout pro „život ve lži“ (řečeno s Václavem Havlem, respektive Janem Patočkou) a vykonávat předepsanou a nacvičovanou debilitu.
Když to ale dělají téměř všichni, tak z toho přestává být konkurenční výhoda a statisticky je nemožné, aby každý adaptovaný blb uspěl. Může se snažit dát ještě o něco horlivěji najevo svou adaptovanost a loajalitu (a třeba psát slovo „ruský“ nikoli již jen jako „russký“, ale třeba „russský“).
Pak je nám tato horlivá stupidní konformita až příliš zjevná, i když nejsme Shaw nebo Higgins. Nezapomínejme, že „kouč“ Higgins, který vás naučí mluvit s takovou výslovností, díky níž i úplní pitomci zní „chytře“, si je alespoň částečně vědom, jak fungují společenské čáry máry a jak neúprosný je vůči zrovna vyhlašovaným iluzím magnetismus skutečně rozhodujícího bohatství.
I čeští Higginsové - a ti nad nimi - vycvičili mnohé své podřízené jako opičky a jejich opičí aspirace na ně nedělají příliš dojem. Možná jim to někdy přijde až trapné. Ale hodí se to.
