Článek
K té vodě se dostanu. Pročítal jsem si nedávno znovu proslovy Blaira a Bushe (válečných zločinců, kteří spolu s panem Putinem stále běhají po svobodě) před vojenskou invazí do Iráku. Zanedlouho si budeme připomínat dvacet let od tohoto brutálního imperiálního zločinu uskutečněného s pomocí lží o „zbraních hromadného ničení“, kterými měl disponovat Saddám Husajn – a které se nikdy nenašly.
Z proslovů jsem se zaměřil především na jednu pasáž u Blaira a příbuznou u Bushe:
Vážení členové Kongresu, našimi hodnotami nejsou západní hodnoty, ale univerzální hodnoty lidského ducha.
Svoboda, které si tak ceníme, není darem Ameriky světu, je darem Všemohoucího lidstvu.
A zanedlouho začala invaze, která si zatím vyžádala více mrtvých než Putinova invaze na Ukrajinu (srov. Irák a Ukrajina). Ona Blairova a Bushova univerzalistická rétorika měla samozřejmě zakrýt skutečnost, že nejmocnější kapitalistické centrum podniká vojenskou invazi do surovinově a geopoliticky významného místa na planetě, které chce začlenit nikoli nutně celé do svého vlastnictví, nýbrž do svých „pravidel hry“ (viz „Bremerovu ústavu“) pro zvyšování zisků svých korporací a bank. Ale i zločinní lháři scházejí s tím, s čím zacházejí: globální univerzalistické, všelidské hledisko. I v nejzapadlejších koutech Afriky či arabské poušti si tak lidé vzpomenou na grázly ze své vlastní historie a náhle vidí: Bush s Blairem jsou jako ten starý dobrý kněžský podvodník, který plácá cosi o „všemohoucím bohu“ apod., aby nemusel makat a naopak měl dvojitou porci jídla – a projde mu leccos dalšího.
V cukrárně na Palmovce, kam dříve chodili „dezoláti“, ale dnes dostala „facelift“, takže tam chodí různí slušní a pravdiví (bohatší) lidé, jsem si před nějakým časem chtěl dát při čekání na kamaráda k dortíku a kávě i vodu.
Poprosil jsem tedy obsluhující slečnu/paní, která nepůsobila jako majitelka, o vodu z kohoutku - a dostal striktně zamítavou odpověď, že něco takového tam tedy nedávají. Myslím, že vlastně docela milým tónem jsem vyjádřil svůj podiv, poukázal na haléřovou cenu nápoje a na to, že leckde, zmínil jsem Francii a Itálii, je podání vody k jídlu a kávě takřka automatické.
„No jo, ale tady jsme v Čechách,“ zněla démonická odpověď. Ona totiž servírka (potvrdila, že není majitelka) uznala, že by se ta voda z kohoutku hostům mohla dát. Ale jakýsi český osud to prostě nedovoluje.
Popisuji v řadě textů, jak se tato zaťatá konformita může stávat stále agresivnější – až ani nebude používat formálně rozumové argumenty, ale začne vzývat obnaženou sílu: peněz, tanků, tlupy – anebo majitele cukrárny. „Slušní“ a „normální“ občané se potom stanou anonymními bestiemi, jako již tolikrát v dějinách.
Mluvili jsme zatím především o: myšlenkové rigiditě, přikrčenosti i před zcela nesmyslnými autoritami, údajné „slušnosti“ a „normálnosti“ a o české lokální uvězněnosti.
Pojďme nyní předestřít jeden „paradox“, který snad stráví alespoň trochu přemýšlející lidé: když se nějaký myslitel u nás pustí do úvah o „politické kultuře“ a jak „na Západě je to lepší“ apod., můžeme poukázat třeba na Německo (z textu vyplyne, že i na leckterou jinou zemi). V Německu by dnes opravdu byl asi těžko představitelný takový člověk jako Andrej Babiš coby ministr, premiér, resp. kancléř nebo prezident. Zároveň je tam poměrně těžko představitelné (ale ne nemožné) otevřené prohlášení jednoho z nejbohatších vlastníků, že se mu nechce platit daně, a proto odchází jinam (jako jsme to viděli u oligarchy Křetínského) - současně ale také těžko představitelné, že se při takovémto prohlášení sotva zvedne obočí žurnalistů, neřkuli „opozičních“ politiků. Jinými slovy: oligarchie v Německu se chová mnohem „diskrétněji“. Je takzvaně „slušná“. Avšak: je zároveň nejbohatší v Evropě v porovnání s ostatním obyvatelstvem. Německo má největší rozdíl mezi chudými a bohatými (ale oproti ČR více sociálních kompenzací a v relaci také o dost vyšší minimální mzdu). A ještě jeden „paradox“: k německé situaci podstatně přispěly reformy (toto slovo budeme již brzy ve zvýšené míře slýchat u nás) sociálně demokratického, tedy dle stranické příslušnosti, kancléře Gerharda Schrödera. Takže známý Putinův kamarád je zároveň kamarád „noblesních“ kapitalistů. Pro pět ran do čepice!
Záměrně udržovaná provinčnost České republiky - kolik z drahých čtenářů si vybaví podstatnější rozbor masivních proti-neoliberálních demonstrací ve Francii nyní, nebo informování o mírovém hnutí v souvislosti s válkou v Iráku před dvěma dekádami? - má samozřejmě i svou nezáměrnou průvodkyni v nevzdělanosti a myšlenkové lenosti. Učí-li se člověk cizí jazyky, nemusí zůstat napospas českým ideologům oligarchické moci v českých oligarchizovaných médiích - ani moralistům, kteří to doplňují a jsou možná ještě horší. Promyslí-li člověk výroky v duchu univerzalismu od takového Bushe či Blaira, zjistí, jací to jsou parchanti. Trochu podobné je to s lidmi, kteří u nás cintají „hodnoty“, ale vodu vám také nedají.
P. S. Je to anti-gradace, ale musím se poopravit. To nedávání vody se týká kromě komických charakterů napříč populací spíše strážců české normality a jejich nadřízených, kteří jsou na žebříčku skutečného bohatství někde „uprostřed“. Ti nahoře vám dají vodu, protože vědí, že skoro nic nestojí.
