Článek
V Hřebejkových Pelíškách vypráví Mirek Donutil vtip o tom, jak často myslí na sex průměrný muž a jak často průměrná žena. I já jsem myslel tento týden dosti často na erotické věci, nic přelomového to ale nebylo.
Tedy nic neobvyklého pro mě ani pro vás, nic mimo každodenní rutinní myšlenkové pochody. Kde mám klíče, abych otevřel dveře? Aha, tady. Z obvyklosti by muselo vybočovat něco jiného, například: Jak bych se mohl vloupat do tamtěch dveří? Myšlenky na smrt, na to, co si o mně ostatní lidé myslí, na možnosti úniku před sebou samým („prázdniny od sebe samého“, jak to nazývá Huxley), na takzvané volno v létě. Někteří lidé jistě každou chvílí pomýšlejí na to, jak vzhledově vypadají (nejsem toho prost), v různé míře přemýšlejí nad tím, jakou míru různých podvůdků, lží a křiváren jsou schopni sami sobě dovolit, uvažují také nad tím, jak finančně zajistí svou budoucnost, jak se případně sociálně „vyšvihnou“ – a vidíte, že se vždy za chvíli dostaneme ke společenským a politickým problémům.
Minulý týden jsem totiž strávil dlouho dobu v hovoru s kamarádkou o tom, co od sebe odlišuje různé lidi, případně kategorie lidí. Prý se ráda stýká s lidmi, kteří jsou „na vyšší úrovni“, nebaví se pouze o běžné každodennosti, ale dokážou uvažovat o „smyslu“ a „konceptech“, nedělají pouze jednu věc pořád dokola, mají „schopnost sebereflexe“ a smysl pro humor. Shodneme se, že takto mluvila jistě o rozdílech v inteligenci lidí – a také o jejich zázemí, sociálním statutu a příznivých životních okolnostech. Já jsem řekl, že je mi samozřejmě milejší mluvit s lidmi chytrými nežli hloupými (u jiných aktivit, jako je třeba hudba, mi to je jedno). Zdůrazňoval jsem ale cosi stejného úplně ve všech lidech. Cosi stejně pudového, živočišného, včetně však toho, že jsem u lidí konstatoval „pud k přemýšlení“.
Ale přece o leckom řekneme, že je prostě blbý, ne? Já to například uprostřed týdne sdělil mladíkovi, s nímž jsme šli proti sobě v uličce samoobsluhy. Já uhýbám ke straně a on, kdyby udělal to samé, pohodlně můžeme oba projít bez zastavení. Jenže on to neudělá, ačkoli na mě dobře vidí. Říká mi, že nemusí nic. Považte, není to pravý pitomec? Nebo měl jen „špatný den“? Jak dlouho máme čekat, než můžeme někoho soudit nebo poslat ke všem čertům? Pakliže jsme nepropadli kýčovité fikci, že v každém člověku je nějaká „božská jiskra“, nýbrž prostě jiskra evoluční, která je blízká jiskře šimpanze, jaká kritéria máme použít pro naši morálku? Nemám finální odpověď. V několika textech odkazuji na Kanta, kterého mám rád. Ale mé řešení, pomáhající k tomu, abych nechtěl i sebeblbějšího člověka vyloučit ze společnosti, zašlapat, eliminovat, je nakonec emocionální. Nemohl bych žít ve světě, kde by se například nedobrovolná sterilizace lidí s nízkou inteligencí stala oficiální politikou.
Pokud chcete ještě chvilku pokračovat v putování mou džunglí, tak vyslechněte jednu anekdotu z reálného života o jeptiškách. Jedu s nimi totiž v týdnu v tramvaji, čtyři nebo pět starších osob pod plachetkou z bílého sukna a modrým lemem, jako Matka Tereza – tato úděsná podvodnice. Na takové té čtyřsedačce je všichni pouštějí sednout, ačkoli sestry nejsou nějak fatálně staré. Přijde mi to celé nějaké jalové. A když už vystupuji, sděluji mnohonárodnostním sestrám anglicky, že by se měly dát do nějaké poctivé práce, dodávaje, že se nemohou jen tak poflakovat, protože to řada lidí prokoukne. Řada lidí na Facebooku, kde příběh sdílím, mi pak vyčítá neurvalost a že prý se jeptišky starají o nemocné (ostatní jsou jenom výčitky). Začnu to vyčítat trochu i sám sobě, ale zároveň vím, že společenská pozice „jeptišky“ je nakonec nesmyslná, založená na lži a zbytná. Ale zoufalé sentimentalitě se daří v objektivně zoufalém světě.
Abych o něm měl přehled, nastavil jsem si již před nějakým časem výběr z nejrůznějších médií, kdykoli otevřu okno internetového prohlížeče. Jsem poměrně dobře informován, co píší v bulváru, sleduji prekérní situaci Kuchařové a Brzobohatého i pády mladé Gottové. Jinak každý den několikrát kliknu na Novinky oligarchy Lukačoviče, Aktuálně oligarchy Bakaly a Lidovky oligarchy Babiše. Procházel jsem si nedávno poprvé web Rádia Universum. Občas se podívám na Alarm, Deník Referendum. Jinak se v rámci rešerší pro své články dostanu prakticky snad na všechna média. (Pokud máte nějaké lepší doporučení, sem s ním!) Proto jsem našel i tento článek o smrtelné nehodě mladé motorkářky na Chrudimsku, kterážto zpráva se objevila i v několika dalších médiích. Mám k motorkám i lidem, kteří na nich jezdí, značný odpor, pohrdání, až nenávist. Nepřeju ale smrt mladé dívce, kterou neznám a tak podobně. Měl jsem však zato, že vydávání se všanc nebezpečí a případně smrti má být součást atraktivity ježdění na motorce pro některé lidi. Nebo je to pocit moci a „svobody“ při hlučném (a zbytečně ostatní lidi rušícím) kličkování na menším prostoru, než potřebují auta?
Mé úvahy se stáčely týden předtím k fotbalu a zvířecky se chovajícími fanoušky Sparty – z nichž někteří například na Hradčanské pořvávali „Jude-Slavie“ a jiná krásná náckovská hesla. Jaká šílená stupidita a primitivnost je zapotřebí k chování, jímž se fotbaloví fanoušci vyznačují? Ale nedělali by ještě horší věci, kdyby neměli ten fotbal? Ale nakonec se jejich vztah k fotbalovému klubu přeci tolik neliší od údajně „nejvyšších“ duchovních věcí, jako je náboženství a jeho předměty, ne? Oni jsou pěšáci, na nichž lze vydělat pomocí něčeho, co jako by neexistovalo, respektive je to úplně nesmyslné. Ale je to tedy určitý pud – nebo akord, souzvuk pudů, jejž bychom mohli analyzovat a popsat. Jako potřebu „někam patřit“, k něčemu se vztahovat jako „ke svému“ a mít určitou společenskou moc. Ale jako s proletáři bude s fotbalovými fanoušky pochopitelně vytřena zadnice.
Tento proud úvah se konečně slévá dohromady s myšlenkami, které jsem si vyměňoval s tureckým soudruhem socialistou. Také jsme se krátce bavili o fotbale a já povýtce trochu paranoidně nadhodil, zda nevycházejí počátky masové obliby fotbalu z potřeb vládnoucí třídy nějak zabavit pracující třídu, aby se nebouřila a svou případnou nenávist vybila nejstupidnějším způsobem proti barvičce jiného klubu. On po paměti citoval španělského fašistického vůdce Franka, jenž se měl vyjádřit o podpoře fotbalu jako o vhodném prostředku právě k těmto cílům. Obsáhle jsme se bavili o jeho zážitcích a dojmech z Česka. Opakoval, že je tu teď „všechno konzervativní“. A podtrhoval, kolik cizinců – z EU i mimo – nyní žije a pracuje v Praze. Často v prekarizovaném postavení, bez většího zájmu o kontaktáž ze strany levicových sil. A to jsme se zase dostali k politickému a třídnímu boji.
