Článek
Nemluvíme o Dubčekovi. Ten byl sám dosti prázdným symbolem. Částečně ale mluvíme o osmašedesátnících, jako byli Ota Šik, Valtr Komárek a další, kteří si nepřáli jednoduše návrat ke kapitalismu se vším všudy (především ne v jeho neoliberální fázi!), teoretizovali o možné „třetí cestě“, popřípadě „humánní ekonomice“, jak to nazýval Šik. A zároveň jsou zde někteří disidenti, kteří se jednoduše nespokojili se záměnou neospravedlnitelné moci husákovské partajní byrokracie za neospravedlnitelnou moc nesouměřitelně bohaté vlastnické třídy, která kontroluje média, vodí si politiky a političky, despoticky panuje nad životním standardem a prací obyvatel atd.
Tyto věci se pochopitelně nereflektují v Knihovně Václava Havla, kterou (si) platí oligarcha Zdeněk Bakala, ani v jeho a podobných médiích.
Je zde ale malý háček: sám Havel.
Moudrá slova
„Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků jsem byl vždycky.“
Kdo pronesl tato slova? Byl to sám J. V. Stalin? Vraždící bestie z kambodžské džungle nebo senilní Honecker v chilském exilu? Nikoli. Ve dvaatřiceti letech, to jest v roce 1968, je pronesl stejný člověk, kterého občasně nosí na tričku Markéta Pekarová Adamová.
Již zde je však další háček: ve stejném roce psal Václav Havel v polemice s pro někoho snad překvapivě vzletným Milanem Kunderou o tom, že výsledkem tzv. „obrodného procesu“ a Pražského jara může být v nejlepším případě to, že Československo se připojí mezi „standardní západní země“. (Polemiku Kundera-Havel a řadu pozoruhodných textů ze šedesátého osmého velmi doporučuji si přečíst zde. Figuruje tu opět též A. J. Liehm, tentokrát se svou zcela pozoruhodnou sbírkoupolemických a úvahových textů z doby obrodného procesu a Pražského jara, jejichž intelektuální úroveň i šíři palety alternativ může kdokoli porovnat se současností.)
Zavěšený zde nechme ještě jeden dobový výrok Václava Havla: „Demokracie není věc víry, ale záruk.“ (Z textu Na téma opozice)
Osudová konstelace kýče…
To je docela obstojné, ne? Když to tedy srovnáme s lobotomicky nasládlými citáty jako „Život je radostná spoluúčast na zázraku Bytí“, kterým se cítil natolik inspirován Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii, jenž se na Havla často odkazuje, že si to zvolil jako motto na své facebookové stránce. Život je radostná spoluúčast na zázraku Bytí!
A ranní ptáče dál doskáče!
Pokud tedy podporuje „demokraty“ vedené člověkem, u něhož možná stále leckoho překvapí, co všechno dokáže ocenit na Donaldu Trumpovi.
Udělali jsme nyní prudký střih od kritického a relativně poctivě přemýšlejícího mladého Václava Havla k současnému jeho použití etablovanou mocí coby maskota, fasády, reklamní znělky. Havlem se zaštiťuje skrze nějaké členy každá strana současné vlády (přičemž u zástupců ČEZu o tom nemáme dostatek informací).
A ostrost našeho tónu je zvolena jako dodatečná pocta Petru Rezkovi. Tento autor českým skautům nedoporučované knihy Filosofie a politika kýče, jež je dobře dostupná, nedávno zemřel a jeho nedevótní přístup k Václavu Havlovi dokonce maličko pronikl i do českého mediálního éteru (vedle zprávy ČTK napsal o úmrtí dva texty, bohužel zpoplatněné, Petr Fischer v Deníku N a médiích oligarchy Bakaly). Jednoho z nejzajímavějších českých intelektuálů není možné úplně přejít, ale přeci jen byl takříkajíc přikryt závojem diskrétnosti (on by řekl lži).
Havel – a ostatní domnělí koryfejové polistopadové ideologie – vskutku nejsou v Rezkově Filosofii a politice kýče nijak šetřeni. Kdoví, co by četba přivodila takovým lidem, jako je Mikuláš Minář, Markéta Pekarová Adamová či Tomáš Halík, který je tam rovněž poněkud neslavně zmíněn a knihu možná i četl.
...a neoliberalismu
Co v Rezkově knize klíčově chybí, je mocenská politicko-ekonomická analýza. Čím je svět a Havlův vývoj po šedesátém osmém? V protikladu s Havlovou povrchní představou nenastává na Západě po roce ʹ68 nějaká další fáze „normálního vývoje“, ale je to zhruba doba (s viditelným symptomem mládežnické a studentské revolty), kdy kapitalismus opouští poválečné uspořádání charakterizované korporativistickým řízením za silné účasti státu, která ve své demokratičtější podobě na Západě má i v mnohém pokud ne přímo progresivní, tak alespoň civilizačně udržující aspekty co do garantování zaměstnání, sociální ochrany, zároveň stability kapitalismu (toto je období relativně malého počtu krizí) a poklesu společenských nerovností. Přiléhavé popisy se najdou jak v knize českého sociologa Jana Kellera, Tři sociální světy, tak například v pracích ekonoma J. K. Galbraitha, který zavedl významný pojem „technostructure/technostruktura“.
S koncem šedesátých let přichází nová fáze kapitalismu charakterizovaná privatizací „technostruktury“, devalvací její sociálně ochranné funkce, novou dynamikou globalizace, jíž jsou odňaty zábrany v podobě fixních směnných kurzů (!) a obecně systému new-dealovských regulací platících po dvě dekády od slavné konference v Bretton Woods atd. Je to doba oslabení reálné moci jednotlivých „národních států“, doba protiofenzivy kapitalistické třídy vlastníků proti tehdy velmi silných odborům, doba pokračující komodifikace života (řada sociologů přesvědčivě ukazuje, jak byly svobodomyslné postuláty hippies a studentského hnutí využity jako spojenec této nové kapitalistické liberalizace a komodifikace), doba tzv. neoliberalismu, který ve své „testovací fázi“ šel přes krajní zmatek v britské vládní Labour Party, přes tisícovky mrtvol při neofašistických převratech v Chile a Argentině, aby nakonec dospěl ke svým „klasikům“, M. Thatcherové, R. Reaganovi a na úrovni jakési ekonomické evangelizace k Miltonu Friedmanovi a tisícům neoliberálních pravicových ideologů.
To je objektivní pozadí pro další vývoj Václava Havla ve Východním bloku, který nebyl schopný ani demokratizace tak, jak se pro ni otevírala příležitost během Pražského jara, ani využití buďto kapitalistických či pouze „tržních“ impulzů tak, jak je navrhoval například výše zmíněný Ota Šik. (Leckoho překvapí, ale překvapit by nemělo, že Václav Klaus, jehož text je v Liehmově sborníku rovněž obsažen, tehdy zastával pozici konformnější s etablovanou mocí nežli Šik.)
Skončila doba široké společenské debaty a touhy po experimentování s celospolečenskými formami kolem roku ʹ68 na východě i západě, nastává období hlubokých krizí kapitalismu i světového systému (ropný šok, stagflace atd.), doba vojenských invazí a převratů (Československo, Chile, destrukce jihovýchodní Asie, krize dekolonizovaných afrických států), kdy demoralizovaným světem vítězně prorůstá v různých odnožích, z nichž je třeba upozornit především na tu finanční, globální kapitalismus.
Reflexe tohoto všeho v díle Václava Havla se limitně blíží nule. (To snad staví do určitého konkrétní světla jeho relevanci coby myslitele!). Jistě, je tu „zelinář“ z Moci bezmocných, který je nakonec mezinárodním fenoménem (v USA má ve výloze vlajku), ale vposledku neříká na objektivní rovině nic jiného, než že se vždy hojně vyskytují konformní a pohodlní lidé a na rovině subjektivní, že Havel a jeho disidentští kamarádi větří, že by mohli být podobnou tajnou a zneuznanou elitou vyvolenou k budoucím velikým věcem podobně jako určití presokratici z německé periferie při jinak mocném postupu dějin mezi světovými válkami (narážím na heideggerovské tóny českého disentu, jak o nich píše ve své knize Rezek; pro srovnání doporučuji Adornův Žargon autenticity a Lukácsovo Zerstörung der Vernunft coby široké studie ideologických reflexů konzervativních a pravicové moci sloužících intelektuálů a filistrů v kapitalismu).
Konec legrace a rozšafnosti – a jejich návrat
Popsaná dezorientace Havla a částí českého disentu se přece jenom zkouší ne pouze zabydlet v alternativní polis zdánlivě na okolním světě nezávislého undergroundu, ale také tu a tam navázat kontakt s reálným děním ve světě.
Jak jsou, doufám, snad všechny v textu uváděné citáty dohledatelné a správně vyznačené, tak bohužel nemohu najít jeden (o doplnění zdroje tedy prosím laskavé čtenáře!). Jsem si ale bezmála jist, že jsem jednou četl o disidentských diskusích a reakci Václava Havla na bombardováni Kaddáfího Libye nařízené Reaganem coby odveta za teroristický útok na diskotéku v západním Berlíně (kdy se do dnešních dnů neprokázalo zapojení Kaddáfího a stopy spíše vedly do Sýrie). Havel se tehdy měl odsudečně vyjádřit o „primitivní fyziologické reakci“ Reagana.
Po dlouhé krizi nakonec systém satelitních států SSSR zkolaboval. Z ideologických důvodů se ale rozšířila fráze o tom, kterak „USA (zásluhou Reagana) zvítězily nad Říší zla“ apod. Je to doba, kdy je pro ideologické směřování charakteristická Fukuyamova kniha Konec dějin, hlásající osudové dosažení jediné možné trajektorie vývoje lidstva (jako už předtím z úst Thatcherové a v intelektuální rezignaci na analýzu skutečného světa skrze Havla a některé disidenty), a zároveň Huntingtonův Střet civilizací, který se v mocenském hybridu – formálně rozporném – doplňoval s Fukuyamou a vedle (nikdy nenastalé) idylky globálního neoliberalismu pro jistotu připravoval půdu pro frakční boje a novou aktivizaci amerického imperialismu v rámci údajného „konce dějin“.
V roce 1990 řeční Havel před Kongresem USA. Vynáší do nebeských výšin americký „boj za svobodu a demokracii ve světě“ – a tím, že USA přímo v té době podnikají vojenskou invazi na svůj „zadní dvorek“ (takový Donbas) v El Salvadoru, se nezdržuje. Koneckonců, koho zajímá nějaký pitomý El Salvador (nebo Československo)! Členstvo Kongresu, které zahrnovalo v součtu nikoli sympatičtější a humánnější osazenstvo nežli Nejvyšší sovět SSSR, dopřává Havlovi – a samo sobě –standing ovation. Našlo maskota. Havel určitě nebude dělat tolik potíží jako Salvador Allende, Nelson Mandela, Desmond Tutu nebo arcibiskup Romero.
Druhé a skutečně brutálně tragické dějství má celá věc po roce 2001. V rámci „světového boje proti teroru“ – který přinese mnohem, opravdu mnohem více mrtvol nežli samotný terorismus – podnikají USA vojenskou invazi (nebo „speciální operaci“?) nejprve do Afghánistánu a potom do Iráku. V druhém případě za naprosto vylhaných zástěrek. Což bylo postupně přiznáno, v ČR po typickém způsobu spíše tiše rozmazáno po spodní straně stolu. Tehdejší Špidlova vláda se spolu s Německem a Francií stavěla proti tomuto dlouho plánovanému kroku ofenzivnější a snad krvavěji imperialistické části americké moci do jednoho z mocensky klíčových regionů světa. Václav Havel se z nějakého důvodu cítil povinován, aby se v tak skvělé společnosti jako Silvio Berlusconi a ostatní „atlantisté“ spolupodepsal pod tzv. „Dopis osmi“ adresovaný válečnému zločinci Georgi W. Bushovi na podporu jeho invaze, která si zatím vyžádala více životů nežli invaze fašisty Putina na Ukrajinu. Julian Assange, australský hacker a novinář, skutečný disident Západu, dodnes sedí uzavřený v domácím vězení, resp. exilu na ekvádorské ambasádě v Londýně…
Nicméně to je až druhá dekáda „svobody“. V 90. letech se v Československu dějí velké věci, hrají zde Rolling Stones, je dostatek pornografie, banánů a pro některé exoty i dobrých knih a filmů. Určitá část společnosti mocně jásá, nejvíce ale jásá znovu se ustavující kapitalistická vlastnická třída.
Ustavuje se mocenská pyramida „lidového kapitalismu“ (à la thatcherismus) skrze kuponovou privatizaci, začíná hra na většího blbce. Hra kapitalismu musí být rozehrána za přítomnosti a aktivní pomoci pěšáků. Moc a majetek potom vzlínavým pohybem dotečou tam, kam v kapitalismu vždy, a moho z nich dolů neprokape.
Začínají se rozevírat nůžky mezi nadšených čtenářem Havla s holou zadnicí, Havlem samotným a budoucím sponzorem Knihovny Václava Havla. Přičemž tyto tři orientační body se nacházejí na celé širší škále společenské moci.
Bedřich Veliký a „havlovsko-klausovský řetěz“
Napadlo vás někdy srovnávat Václava Havla a Bedřicha Velikého? Mě tedy ano.
Ponechme zatím vztahy s otcem. Jde spíše o toto: vždyť Havel se stejně jako Bedřich v mládí živě zabýval filosofií – a u obou bylo směřování v širším smyslu osvícenské. Havel si sice nedopisoval s nikým jako Voltairem, ale alespoň s Patočkou a výše citované texty a rozhovory ze šedesátého osmého jsou poměrně blízko Voltairovu racionalismu a osvícenskému liberalismu.
Pak ale nastává obrat k typickému pruskému tmářství – které napadá ještě zaostalejšího souseda v podobě tereziánského Rakouska. Vzletné ideály mládí s Voltairem a zcela legitimní odpor proti otci jsou nahrazeny cynickým výkonem moci a práva fyzicky a ekonomicky silnějšího.
Srovnání je spíše anekdotické – a má také sloužit jako oslí můstek pro zmínku Pruska a Rakouska, kterýžto náš historicky zpožděný region se myslím do dnešních dnů podepisuje na podobné zmatenosti intelektuálních vrstev ohledně reálného vývoje v podobném smyslu, jako o tom pro svou dobu hovořil Marx, a rovněž zvláštní psí devótností k mocným, která se zaklíná „pokorou“.
Paralely mezi Bedřichem a Havlem samozřejmě nejsou zdaleka dokonalé. Pro plodnou rozpornost a mocenské postavení obou má ale vůbec smysl se jimi coby osobami zabývat. Pekarová Adamová, Rakušan, Fiala, Pavel Blažek (zde zadržte smích i zděšení!) se nikdy podobnými plodnými rozpory nevyznačovali.
Ale co ten „havlovsko-klausovský řetěz“ v nadpise? Tím jsme myslím spoutáni do dnešních dnů. Jak to myslím? Klaus a Havel zdaleka nejsou takové mocenské protiklady, jak by se mohlo jejich příznivcům a odpůrcům zdát. Jeden v 90. letech velmi dobře fungoval s druhým a tato konstelace se s různým obsazením přenáší až do dnešních dnů.
A je to nakonec mnohem obecnější vlastnost kapitalistické moci a ideologie za posledních 200 let. Když chcete nad někým vládnout a hromadit majetek a moc na jeho úkor, potřebujete k tomu něco jako ideologii, která částečně zakrývá, co skutečně děláte, částečně to ospravedlňuje. Modelem pro tuto ideologii je v Evropě křesťanství. Výše naznačuji, že v ČR jsou modality vztahování k moci ovlivněny ještě také feudálními způsoby za Rakouska. Ale přeci jen od té doby přibylo něco nového.
Havel a jeho obdivovatelé a epigoni se velmi dobře hodí jako ideologické krytí pro akumulaci kapitálu organizovanou Klausem, později mnohem mocnějšími lidmi z řad vlastníků.
Marketingoví Frankensteini současné vlády to myslím chápou. A ta zpětně myslím potvrzuje existenci havlovsko-klausovského řetězu: pro stabilní nadvládu se hodí vládnout pomocí ideologického hybridu. Kdo nesnese Bartoše, má Jurečku. Kdo nesnese Rakušana, má Černochovou. Kdo nesnese Stanjuru, má Richterovou. A přece dohromady hájí podobné zájmy.
Havel jako předmět „víry“
Pamatujete si ještě na výše citovaná slova Havla ze šedesátého osmého, že „demokracie není věc víry, ale záruk“? Ve stejném textu hovoří Havel i o tom, že skutečná demokracie musí být systémem „mocenských alternativ“.
Ale jaká je alternativa v systému „havlovsko-klausovského řetězu“? Babiš? Zeman?
Za Havlova působení po roce 1989 to byla ODA. A pak Unie svobody. A pak Čtyřkoalice. A pak Bursíkovi a Liškovi Zelení. A pak TOP 09. (A po smrti Havla STAN a Piráti.) Ale přeci nemá valný smyl a především realističnost, vyslovujeme-li jména těchto stran bez jednoho dodatku: ODS.
ODS hraje v mocenském systému po roce 1989 ústřední roli a zůstává v zásadě stejná. Mění se pouze její doplňky, b-týmy, apoštolové čehosi havlovského. Vidíte je střídat se na Staroměstském orloji?
Vidíte, že Havel coby impresario (vstřícněji formulováno) či maskot (méně vstřícně formulováno) stál po roce ʹ89 mnohem spíše na straně víry (což vyhovovalo stejně stalinsko-břežněvovským Frankensteinům jako těm dnešním vlastnickým a marketingovým) nežli na straně záruk.
Jaký verdikt by o Havlovi vynesla umělá inteligence
Do českých škol nyní má přibýt projekt „DigiHavel“.
Projekt prý má „žákům pomoct objevovat demokracii“ a podle svého úsudku ho můžete považovat buďto za vzdělávací, či indoktrinační.
Ale vězte, že celý tento, nyní už končící, text a texty podobné si budeme moct do budoucna ušetřit! Jak to myslím? Jednoduše, buďto budou nástroje cenzury a vymývání mozků skrze algoritmy vyhovující vládcům tak dokonalé, že se k vám příslušné texty ani nedostanou, anebo – při velké dávce úsilí, organizovanosti a tlaku zdola – bude umělá inteligence využita pro účely skutečné analýzy skutečnosti a případně vzdělávání.
V angličtině to nyní už víceméně jde a čeština snad brzy srovná krok: všechny texty, ale i rozhlasové rozhovory, proslovy atd. vhodíme „do stroje“ a vypadne nám, co si Havel skutečně myslel, aniž by nám to musel předžvýkavat nějaký ideolog, který jej chce použít pro své účely, dejme tomu k vylepšení image.
Co myslíte? Bude mít umělá inteligence cit pro všechny rozpory a paradoxy, které v Havlovi – a snad každém člověku – najdeme?
