Článek
Jak byste to udělali, kdybyste byli v týmu politické síly, jež hájí zájmy maximálně pár procent nejbohatších na úkor ostatních (a kariéry vykonávajících politiků)?
Určitě se vyplatí si dát na tričko Václava Havla, mluvit o „slušnosti“, přihodit trochu „naděje“, přihlásit se k „západním“ anebo také „civilizovaným hodnotám“ atd. Ale ten Havel není pro každého. Někdo má rád spíše chlapáckou agresivitu a ne „intelektuály“. Můžete svou marketingovou propagandu tedy rozrůznit: pro každého něco. A túrovat motorku v triku s Havlem? To je jistě možné! Nezapomeňte ale na ženy!
Nezačínáte od nuly a na zelené louce. Musejí tu být základy pro vaše marketingové manipulace a věc musí být koordinovaná. Dobré je, pokud se alespoň zčásti opíráte o to, co beztak lidem do hlav perou média vlastněná různými oligarchy, jejichž zájem dohromady hájíte. Bulvární média se doplňují s těmi „vzdělanými“.
„Hodnoty“ a antisocialismus pro „střední třídu“
Když dejme tomu nějaký režisér, který je také spojený s běžnou konzumní produkcí, natočí film oživující traumata českých lidí z toho, jak jsou „oběti dějin“, a tvůrci jsou nakloněni se fotografovat spolu s vašimi politiky, chopte se příležitosti!
Podobně jako v USA si u nás mnozí běžní podřízení obyvatelé myslejí, že jsou „střední třída“. Anebo alespoň snějí nějaký americký/český sen. Tito lidé vzhlížejí směrem k bohatším, kopírují jejich postoje a kontrolují se navzájem, jsou-li dostatečně v souladu s vládnoucí ideologií. Nechtějí být nějakými „dezoláty“, „ruskými šváby“ a „komouši“, kteří pochybují o naší „demokracii“ a chtěli by „trestat úspěšné“.
Musí to jít po zlém i po dobrém. Když jdete dělat běžnou politickou kariéru a najmout se bohatými k hájení jejich zájmů, tak musíte ukázat, že také máte „hodnoty“. Dejme tomu: „svoboda“, „důstojnost“, „spravedlnost“, „demokracie“, „soucit“. Dobrá je také „naděje“ a „budoucnost“. Chcete-li to risknout, přidejte i „odvahu“.
Mezi lidmi se samozřejmě tu a tam udržuje povědomí o vlastním zájmu, popřípadě představa o společenské spravedlnosti. Takže nějak obecně slíbíte, že vám jde třeba o „vzdělání dětí“, „bezpečnost“, „šanci pro všechny“. Budete-li se například podílet na privatizaci zdravotnictví, důchodů a školství, tak o tom moc nemluvte. Nebo řekněte, že chcete překonat „neblahé dědictví socialismu“, respektive „komunismu“.
Zástupné cíle pro podřízené obyvatelstvo
Pokud jednáte v zájmu určující majetkové moci a vlastní kariéry, nechcete, aby se někdo příliš zabýval tím, jak to vlastně funguje. A také nechcete, aby se hněv na poměry obracel proti vám. Takže vyberete nějaký zástupný cíl, který zabaví lidi pod vámi - a nepovede ke konfrontaci s hlavními mocnými.
Například úzkost ze sociálního sestupu, ztráty zaměstnání, růstu společenského napětí a přidružený hněv na mocné můžete odvést směrem k „zeleným fanatikům“, kteří prý chtějí „zlikvidovat naši ekonomiku“. Takto smetete ze stolu velmi solidně podložené poznatky o ohrožujících změnách klimatu. K tomu vám napomáhá fakt, že stávající opatření jsou uzpůsobena samozřejmě tak, aby si na nich bohaté skupiny namastily kapsu - často bez ohledu na dopady na běžné lidi.
Je to otázka kombinace. V politice jde o přesuny majetku a moci. Od bohatých směrem k chudým, anebo naopak. Některé kombinace jsou docela komplikované. Ale manipulátoři, kteří „hájí obyčejné lidi“ - aniž by (systematicky) útočili na moc bohatých - po svém obecenstvu nechtějí, aby kombinačně myslelo alespoň tak, jako se myslí při mariáši.
Vybere se zástupný nepřítel - často dostatečně slabý - na kterého se směřuje hněv, odpor, nenávist. Možná je to biologicky dáno v našich mozcích, že se zprvu automaticky trochu bojíme jakékoli odlišnosti, například jiné barvy pleti, ale na příslušných manipulátorech je, aby tyto primární instinkty co nejvíce sytili a blokovali poctivější myšlení.
Takže místo vašich šéfů v práci, oligarchů vodících si politiky a žurnalisty včetně vašich manipulátorů jste učeni obracet svou zlost proti Romům, „feťákům“, bezdomovcům, „nemakačenkům“ - a třeba i odborům, „nesmyslnému státu“ atd. Pokud se někdo nechytí na tyto docela průhledné triky z různých soudků, tak jsou zde „rodinné hodnoty“ - propagované lidmi, kteří ničí sociální bezpečí pro rodiny, anebo jim je lhostejné. Jste lákáni na „normální život jako dřív“ - ale není řečeno, jak tento „normální život“ má čelit opakovaným krizím kapitalismu, komu je umožněn a na čí úkor.
Levicové mimikry
V USA vládne politický duopol oligarchie. Demokraté a Republikáni zastávají velice podobnou sociální a ekonomickou politiku, prakticky identickou politiku mezinárodní. Můžete si „svobodně“ vybírat mezi coca-colou a pepsi.
U nás je v parlamentu sedm pravicových stran, pět ve vládě a dvě v „opozici“. Většina obyvatelstva je z definice nalevo od tohoto kartelu bohatých. Takže je potřeba je nějak oblbnout, aby vám dali hlas. Budete se tvářit, že vám opravdu jde o „práva menšin“, nebo třeba o důstojný život důchodců. Obléknete se do duhové vlajky, anebo zajdete alespoň s „plebsem“ na pivo. Nejlepší je zase věc kombinovat pro různé skupiny lidí.
Takřka každá strana i každé médium má svého „levicového maskota“ - který je v menšině a je dostatečně neškodný. Není problém, abyste o sobě nezávazně prohlašovali, že jste „progresivní“ a používali tisíc a jednu vějičku, které slouží k zakrytí skutečnosti, že sloužíte současným poměrům a vládcům společnosti. Respektive že není těžké si vás zaplatit a přivést ke „zmoudření“ a „dospělosti“.
A jaké že jsou vaše zájmy?
Vycházím z toho, že lze pro různé oblasti života více či méně přesně popsat (kombinací metod, při nichž nesmí chybět rozsáhlé dotazování lidí), jaký je zájem drtivé většiny obyvatelstva.
Ta převážná většina je obyvatelstvo podřízené třídě vlastníků, kteří si platí své politiky, média atd., aby jednali v jejich zájmu a na úkor ostatních. Existují rozhodně společné zájmy všech lidí. Jako je mír, kulturnost nebo udržitelné životní prostředí - ale tyto zájmy jsou pravidelně obětovány ziskům vlastnické třídy.
Politika je boj o moc a o majetek, což také zahrnuje otázku, do jaké míry existují veřejné statky a jak jsou spravovány. Zahrnuje to také, jaké máte postavení v práci - a jaké ho mají ostatní. Zda jste onuce a otroci bez práv, „flexibilní“ a snadno manipulovatelné jednotky, či zda máte kolektivní práva a do vašeho zaměstnání je zaváděna demokracie, která reguluje moc nadřízených a vlastníků.
Lze velmi přesně stanovit, v čím zájmu jednala dosud většina vládnoucích politických sil (i těch „opozičních“). Šlo by stanovit, v zájmu kolika procent například vládne současná vláda „zachránců demokracie“ (podle mě je to maximálně 5 % obyvatelstva, často méně než 1 %). Tento nepoměr je daný celou sítí moci a nadvlády začínající u obrovsky majetnějších lidí. Pod nimi jsou různá patra a skupiny vykonavatelů v médiích, mezi přizvanými „experty“, (pop)kulturními maskoty apod. Ostatní obyvatelstvo je potom odstupňováno, ale od skutečně mocných ho dělí mnohem větší propast. Zčásti si to můžete představit jako na vojně. Jsou ti, kteří dávají rozkazy, ale často se musejí plazit ještě před jinými, kteří jim velí. A potom jsou běžní pěšáci, podržtaškové a pucflekové, kteří jsou kdykoli obětováni.
Můžete doufat, že se nějak šťastlivě vyšvihnete, ale statistika a tendence naší společnosti hovoří jasně (proto jsou tyto údaje dost málo publikovány a upozaďovány, ale shromažďuji je ve svých textech).
Existují lepší a horší popisy společnosti. Za jeden z těch lepších považuji např. knihu sociologa Jana Kellera Tři sociální světy. Keller je barvitá postava (s níž ne vždy souhlasím) známá kousavými - ale často docela dobře podloženými - komentáři. Před deseti lety, kdy vládli jiní „demokraté“ a oligarchové či jejich vykonavatelé, mluvil právě o tom, jak dobře lze v Česku zmanipulovat voliče k volbě proti jejich zájmům, a rozebíral zejména mladou generaci. V pravicově indoktrinačním Respektu vlastněném v té době oligarchou Bakalou (dnes jinými oligarchy) proti němu s intenzitou, jaká skoro nikdy není věnována zástupcům sil na pravici (z nichž mnohé platili minulí i současní vlastníci časopisu), vyráží Erik Tabery.
Zde je podstatné říci, že Respekt (nebo třeba Deník N spoluvlastněný podobnými oligarchy) často zaujímají roli „hodných policajtů“. Pak jsou zde ještě ti zlí a vulgárnější v jiných oligarchických médiích. Ale jak víme ze života, ty policejní role jsou často hrané a mohou se prostřídat.
Tak co, zvládli byste vodit za nos široké vrstvy českého obyvatelstva a bohatnout na jejich úkor?
