Článek
Kdyby na vás v českém mediálním prostoru vybaflo sousloví „Plán demokratické obnovy“, asi byste si řekli, že opět vyráží na zteč nějaký Minář, a možná by to na vás působilo i tak nějak pozitivně.
Asi jste slyšeli jméno Silvia Berlusconiho. Ano, jedná se o přítele „nové tváře“ ODS Mirka Topolánka a kolegu Václava Havla, který spolu s ním podepsal výzvu k americké útočné válce proti Iráku za vylhaných zástěrek - což ocenili i vrchní čeští liberálové.
Nemůžeme zde popsat příliš velký kus italské historie, ale zmiňme něco, co působí jako nějaká bláznivá konspirace: pan Berlusconi byl členem zednářské lóže Propaganda due či prostě P2 (srov. rozbor zde).
Na dlouhém seznamu členů - částečně odhaleným po skandálu a parlamentním vyšetřování v 80. letech - najdete takříkajíc Who's who italských pravicových, antisocialistických a „trans-atlantických“ sil té doby. Vedle řady starých fašistů, „kapitánů průmyslu“, bankéřů a pravicových křesťansko-demokratických politiků se zde nachází řada novinářů, akademiků, ale i členů formálně levicové Sociálně demokratické stany Itálie (PSI).
Čelnou osobností byl zmíněný Licio Gelli, fašistický zločinec bojující na straně frankistů ve Španělské občanské válce a výše postavený člen italského mocenského aparátu za 2. světové války. Po válce nebyl trestán, ale stal se jednatelem obchodní společnosti Permaflex a navazoval kontakty s významnými italskými pravicovými politiky. Podle všeho měl blízko ke kruhům spolupracujícím v rámci Operace Gladio - což byly utajované jednotky NATO provádějící subverzi demokratické a levicové politiky v evropských zemích, včetně teroristických útoků ve spolupráci s neofašistickými uskupeními (viz např. teroristické útoky na Piazza Fontana v roce 1969).
Gelli byl rovněž otevřeným příznivcem argentinského neofašisty Peróna a člen malé italské skupiny pozvané na inauguraci Ronalda Reagana (kterého čeští liberálové uctívají jako velkého demokrata).
Co se panu Gellimu a jeho partě podařilo v Itálii i jinde
Skutečná moc spočívá v rukou správců masmédií.
Hlavním spoluautorem zmíněného „Plánu demokratické obnovy“ byl italský křesťansko-demokratický politik Francesco Cosentino.
V roce 2003 Gelli řekl:
Podobnost Plánu demokratické obnovy s programy současných politických stran není náhodná. …Soudnictví, televize a veřejný pořádek jsou ve stavu, který jsem navrhoval.
Zájemci si mohou odkazovaný Plán podrobněji prostudovat (za pomoci dnes již velmi solidních automatických překladačů). V naší souvislosti jsou ale nejzajímavější ty části, které se týkají úpravy mediálního provozu (v Itálii) a obecně manipulací ve prospěch proti-levicových a proti-demokratizačních sil - které byly v Itálii velmi silné a sahaly i do levého křídla zmíněné Křesťanské demokracie. Na jiný rozbor zbývají okolnosti „historického kompromisu“ mezi právě touto částí křesťanských demokratů a Komunistické strany Itálie (která byla nejsilnější komunistickou stranou na Západě). Na konci této fáze, která označuje předěl směrem mnohem pravicovější Itálii (a Evropě), došlo k zavraždění křesťansko-demokratického premiéra jménem Aldo Moro, který byl proponentem zmíněného „historického kompromisu“. Vražda se přisuzuje italské obdobě německých Rudých brigád, ale i v rámci pozdějších vyšetřování italské justice vznikly vážné pochybnosti o pravdivosti této verze.
Nicméně náš Plán mluví o „potlačení“ italského státního vysílače RAI. Nikoli tedy o jeho zrušení. Na jiných místech je toto potlačení konkretizováno jako otevření „mediálního trhu“ soukromé konkurenci - přičemž jedním z hlavních vlastníků se stává Silvio Berlusconi (v rané fázi spřízněný s pravicovým sociálním demokratem Bettinem Craxim). Plán mluví také o „privatizaci“ státní televize RAI. To můžeme položit vedle formulací ze „Zákona o České televizi“, v němž mj. uvádí:
Česká televize je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé televize.1) Česká televize vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se.
A dále:
Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu.
Je to samozřejmě na delší rozbor, ale i zde se zdají být tzv. „veřejnoprávní média“ alespoň takříkajíc jednou nohou privatizovaná (podobně jako České dráhy a jiné dopravní a další podniky). Jak by do hry o ČT a ČRo mohly vstoupit požadavky na skutečnou demokratizaci a transparentnost konkretizuji zde.
Součástí Plánu je také vytvoření systému dvou stran:
Jedna strana nalevo (na pomezí PSI-PSDI-PRI-levicoví liberálové a levicová DC) a druhý napravo (na pomezí konzervativní DC, liberálů a Národní pravice).
Vynechána je Komunistická strana Itálie, která dosahovala podpory až 20 % voličů. Výše jmenovaná „PSI“, sociálně demokratická strana, také prodělala vývoj podobný francouzským socialistům a britským labouristům - stala se z ní pravicová strana, která je obdobou americké Demokratické strany (jež za Clintona prohloubila pravicovou politiku Reagana a za Blaira politiku Thatcherové).
Řeknete: jak to souvisí se současným Českem? Velmi. U nás přece drtivě dominuje pravice, již v druhém parlamentu jsou zastoupeny výhradně pravicové strany - které souvisí s trochu jinak nakombinovanými oligarchickými skupinami a mají oslovovat jiné voličské skupiny. Socio-ekonomický program mají ale dalekosáhle stejný a hájí velmi podobné zájmy. Je to podobná situace jako v USA nebo Velké Británii. A nikoli nepodobná Francii (s docela podstatnou výjimkou v podobě Nepodrobené Francie/La France Insoumise a Německu (s vratkou výjimkou v podobě Linke a solidněji opozičního, ale menšího BSW).
Můžete se ptát, nakolik je tento stav koordinovaný podobnými hráči jako Licio Gelli - a jeho americkými nadřízenými - a nakolik je to „spontánní kapitalistický vývoj“. V souvislosti se současnou českou situací jsou ale italské precedenty hluboce důležité a bylo by naivní si neklást otázky po souvislosti taktiky pravicové nadvlády s současnou podobou boje za „kulturu a veřejnoprávní média“.
