Článek
V určitých kruzích v ČR, v řadách těch, co se považují za vzdělanější, „sofistikovanější“, možná dokonce i mravnější nežli větší část obyvatelstva, je pouhá spekulace o podpoře Andreje Babiše v prvním či druhém kole prezidentské volby považována za něco naprosto a dokonale nemyslitelného.
Vycházíme z toho, že různé dosavadní průzkumy se zcela nemýlí (ačkoli mohou některé kandidáty poměrně výrazně podhodnocovat či nadhodnocovat) a že je zatím dost pravděpodobné, že v druhém kole prezidentské volby proti sobě stane oligarcha Babiš a kandidáti Fialovy oligarchické koalice Nerudová, či Pavel.
Přes rigidní moralizování – a mediální převahu jiných oligarchů nad Babišem v českém éteru – si dovolme svobodně uvažovat. Zprvu je férové otevřeně vyložit premisy naší úvahy, přičemž potom může každý pro sebe zhodnotit, zda s nimi může souhlasit a případně, zda se naše úvaha opravdu vyvíjí podle nich.
Z čeho vycházíme:
Oligarcha Babiš zaznamenal první volební úspěch po širokém lidovém odporu proti neoliberální pravicové vládě Nečase a Kalouska a vedle ČSSD se stal volbou těch, kteří se (poprávu) necítili reprezentováni neoliberálními politickými opatřeními ve prospěch bohatého zlomku obyvatelstva. ČSSD tradičně nedokázala ve dvou vládách obhájit svůj smysl coby levicová (či jen levicovější) strana, jež by v sociálně-demokratickém duchu mohla formovat společnost k větší rovnosti majetků, šancí a hájit zaměstnance i nezaměstnané proti vládnoucí kapitalistické třídě. Oligarcha Babiš převážil také díky své možnosti si kupovat veřejný prostor a hrál prim sice krajně nesystematickou a reklamní, ale alespoň nějakou sociální politikou, přičemž byl také schopen si propagandisticky přivlastnit úspěšná a progresivní opatření zavedená ČSSD. S tisíci výhradami ohledně babišovské demagogie lze však stále tvrdit, že pro široké vrstvy, většinu obyvatelstva je racionálnější volbou nežli neoliberálně pravicové strany současné koalice (poskládané od ODS a TOP 09 až k pirátskému „středovému“ křoví oligarchické vlády).
V jakém vztahu je oligarcha Babiš k ostatní oligarchii?
To je nakonec velmi složitá otázka, protože jdou patrně vyznačit společné zájmy Babiše s jinými oligarchy, některá spojenectví se přeskupila. Místy však Babiš jednal v zájmu celé své vrstvy, respektive třídy, například při zrušení tzv. „superhrubé mzdy“ ve prospěch bohatých pomocí hlasů ANO, ODS a SPD (což vrhá zvláštní světlo na propagandistické fráze o „demokratech“ proti Babišovi a Okamurovi). Při nutném zjednodušení a zestručnění v tomto textu se snad nemineme realitou, když řekneme, že je zároveň zjevné, že se alespoň v minulosti objevovaly některé přinejmenším povrchní spory mezi Babišem a ostatní českou i v ČR působící mezinárodní oligarchií a že právě na tomto vymezení sbírají obě (ve skutečnosti je konstelace trochu složitější) strany politické body.
Kdo jsou Nerudová a Pavel?
Danuše Nerudová nedávno podpořila zrušení EET – za doprovodu trochu komických komentářů o tom, že si máme „prostě důvěřovat“. Tento krok k iracionalizaci chodu státu a znepřehlednění jeho příjmů (separátní argumentaci na toto téma dodám) je v typickém zájmu pravicových politických sil, které si nepřejí, aby se stát stával silným a racionálním aktérem při omezování moci soukromých vlastníků (jde tedy o „nebezpečí“ precedentu, přičemž mnozí marginální a menší vlastníci propadají iluzi, že se vypracují podobně jako velcí oligarchové schovávající peníze v daňových rájích apod.). Při jiné příležitosti se o návrzích odborů co do minimální mzdy (která je u nás nejnižší ze zemí střední Evropy), valorizace důchodů apod. v bojovně-demagogickém duchu vyjádřila o „socialismu“, jejž tedy rázně odmítla.
Petr Pavel (kterého jeho reklamní tým líčí tak, jako by jeho křestní jméno bylo „generál“) se obklopil ekonomickými poradci Tůmou a Bezděkem (známá „Bezděkova komise“, na kterou se odvolávala Nečasovo-Kalouskova vláda), kteří za sebou oba mají mj. praxi komerčních bankéřů a členství v neoliberání straně TOP 09 v případě Tůmy.
O co nyní mocensky v ČR jde
Jedním z mocensky nejzávažnějších kroků v ČR je důchodová „reforma“, u níž mnohé nasvědčuje tomu, že má jít o další vlnu privatizace (podobně jako ve zdravotnictví a školství), kdy k dispozici soukromým bankám mají přejít značné obnosy z důchodových fondů. Jinými slovy: na konstelaci politických sil nyní bude záležet, nakolik půjde důchodová reforma ve prospěch zisku soukromých bank, které mají značnou moc nad českou společností a nemálo zástupců i v NERVu – „Národní ekonomické radě vlády“.
Dle minulých vyjádření Nerudové i Pavla, i podle lidí a mocensko-finančních zájmů v jejich okolí, se zdá, že oba by byli ochotni jít relativně daleko v podpoře (resp. mlčení, o což jde možná nejvíce) v souvislosti se záměry současné pravicově neoliberální vlády, u níž jde na řadě kroků (relativně nízké a záměrně odkládané zastropování cen elektřiny, odložení „válečné daně“ a její níže a výjimky, privatizační plány atd.) demonstrovat, že nadřazuje zájem majetkové elity, zlomku obyvatelstva, nad zájem ostatní populace.
Takže získáme něco volbou Babiše?
Je to spekulativní. Lze ale odhadovat, že parlamentní ANO by v případě přesunu Babiše na Hrad oslabilo skrze ztrátu své „hlavy“. Zároveň je otevřené, avšak alespoň do učité míry pravděpodobné, že Babiš by z prezidentského křesla mohl chtít připravovat půdu své frakci oligarchie a straně ANO coby občasně pseudolevicové síle, která by se za účelem vymezení proti ostatní pravici mohla postavit proti radikálnější důchodové privatizaci a dalším podobným krokům.
Pro nebabišovská (a urputně protibabišovská) média by se také jednalo o určitou ideologickou porážku: o zvláštní napětí mezi vítězstvím „ďábla“, který musí být těmi „hodnými“ neustále atakován, ale nakonec je proti parlamentní a senátní síle ostatních oligarchických stran spíše neškodný.
Je velmi očekávatelné, že již teď se chystá předání dveří nové pravicové pseudoopozici po postupném odchodu Babiše (dle určitých indicií by zde mohli být zapojeni manželé Tykačovi), ale s Babišem na Hradě by se snad na parlamentní půdě otevíral prostor pro skutečnější a levicovější opozici proti stranám vlastnické třídy a pomocných vrstev.
Propagandistické slogany o „hodných demokratech“ proti „zlému nedemokratovi Babišovi“ (tj. denní chléb většiny českých médií a jejich nebohých konzumentů) nejsou udržitelné a mělo by to být jasné podle ideologické impotence Babiše (nejedná se o něco podobného jako Orbán, Meloniová či PiS v Polsku), hlasování např. o „superhrubé mzdě“, společném postupu těchto dvou frakcí české oligarchie na komunální úrovni a také dle faktu, že premiérem je člověk s postoji a vazbami Petra Fialy, ministrem financí Zbyněk Stanjura, ministryní obrany Jana Černochová, ministrem práce a sociálních věcí Marian Jurečka, ministrem vnitra někdo jako Vít Rakušan ze strany STAN atd.
Takže by to možná stálo za pokus – ačkoli boj za demokratizaci české společnosti se klíčově povede mimo spektákl a frašku prezidentské volby.
Je zde však určité riziko, že poddané obyvatelstvo v naší oligarchizované společnosti by mohlo při této příležitosti začít trochu myslet.
