Článek
Byl jsem příjemně překvapen, že jsem heslo o Fiskovi našel na české Wikipedii a o jeho úmrtí objevil alespoň tuto kratičkou zprávu v Deníku N oligarchů Vohánky, Žůrka a dalších, kde je rovněž uvedeno, že Fisk v jednom ze svých textů zmínil i českého klerikálního arcireakcionáře Duku. Potom už český internet o Fiskovi neví, s důležitou výjimkou ovšem Britských listů, kde vyšlo několik jeho textů v překladu a kde jsem se s ním asi před deseti lety seznámil.
V té době - roku 2013 či o něco dříve - byli Američané stále oficiálně přítomní v Iráku, začala válka v Sýrii. Na přelomu let 2008 a 2009 také izraelský okupační režim povraždil bezmála 1500 Palestinců při „speciální operaci“ nazvané „Lité olovo“. Fisk psal o tom všem - o čem česká média mlčela či mlžila. Ostatně čtenáři si mohou vyhledat film o Fiskovi, části archivu jeho článků na různých webech, včetně jeho po dlouhou dobu domovského deníku Independent. A sami posoudit, nakolik realisticky a poučeně popisoval dění především na Blízkém Východě, kde byl v libanonském Bejrútu po několik desetiletí „doma“ - coby Brit a věčný cestovatel.
Z Bejrútu do Bosny a Usámův „pan Robert“
Na YouTube nebo Dailymotion se najde Fiskův reportážní dokument o bosenské válce. Z roku 1993 pochází třídílná dokumentární série From Beirut to Bosnia o povaze, příčinách a souvislostech tzv. „islámského terorismu“, kde se s předvídavostí táže, kde že můžeme očekávat „další velkou explozi“.
Ostatně je Fisk jedním z mála západních reportérů, který, dokonce opakovaně, pořídil rozhovory s Usámou bin-Ládinem. Ten jej oslovoval jako „mister Robert“ a ukazoval mu pohoří, odkud „porazili Sovětský svaz“. Po (Západem chtěném) krachu „arabských revolucí“, státním rozpadu v Iráku a Sýrii, líčil ve svých textech a přednáškách, co je nového a co zcela starého na ISIS.
Angličan se zvláštní bolestí v nitru
Začátek Fiskovy novinářské dráhy ale proběhl v „nejbližší kolonii britského impéria“ – v Irsku. V první polovině 70. let, tomto horkém čase, byl zpravodajem Timesů v Belfastu. V sedmdesátém čtvrtém referoval o „karafiátové revoluci“ ukončující neofašistický režim v Portugalsku. A za dva roky už se přesouvá do svého budoucího domova v Bejrútu.
Byl zde uvítán střídavě doutnající a vzplanující občanskou válkou, jež v roce 1982 přinesla masakry civilního obyvatelstva v sídlech Sabra a Šatíla, které měly na svědomí křesťanské ozbrojené milice - spojenci Izraele, jehož vojska držela sídla v obklíčení. I zde byl Fisk. Tři roky předtím smetla konzervativně a klerikálně ohnutá revoluce režim loutky západního imperialismu, šáha Rézy Páhlaví. V roce 1988 americká armáda sestřelila civilní iránský let č. 655 s pasážery a Fiskův článek o incidentu byl zablokován novým vedením Timesů po nástupu oligarchy Ruperta Murdocha. Překvapen Fisk nejspíš příliš nebyl.
V devadesátých letech mohl sledovat, jak je Murdochův mocenský kumpán, Tony Blair, obtočen natolik kolem prstu bohatých vlastníků, že to s povděkem konstatuje i baronka Thatcherová. Se slizkým pokrytectvím a moralizováním kryjícím starou dobrou silovou a imperialistickou politiku provádí pohledný vykonavatel Blair bombardování Bělehradu - a o několik let později s válečným spoluzločincem Bushem vniká do Afghánistánu a do Iráku. Fisk o těchto zemích píše, jezdí sem (do Iráku) a ptá se, která země bude další na řadě. Írán byl zatím přeskočen, ale vynechána nebyla Sýrie, Libye, Jemen - ani dílem izraelského okupačního a apartheidního režimu před očima mizející Palestina.
Pořád něco nového - a v jistém smyslu nic nového. Jakkoli jsou vyhlašovány „konce dějin“, „hodnotová zahraniční politika“ (zde na nás české poddané mrká pan Havel podporující krvavou invazi do Iráku) apod., stále jde o imperiální nadvládu mocnějších a majetnějších částí světa - a jejich vládnoucích tříd - nad ostatními. Stále teče krev proudem. Kněžouři z té či oné strany stále žehnají zbraním a válce. A Západ stále opakuje kriminální lži o své údajně větší morálnosti.
Fisk to všechno dobře zná. Sto let dozadu intimně díky vyprávění svého otce a dědečka, hlouběji do minulosti díky svému rozumu, vůli se vzdělávat - a naslouchat lidem, kteří měli být vyhlazeni tou či onou stranou. Vždy nechutný, pokrytecký, vražedný podnik války. Téměř vždy mocní a bohatí parchanti na obou stranách, kteří za sebe nechávají umřít své poddané. Vždy obrovské zisky výrobců zbraní a vlastníků dobytého kapitálu. Vždy lži a propaganda i na té „naší“ straně. Vždy podobně, jak mohl pochytit od otce. Avšak neměl s otcem lehký vztah, protože: „odmítnutí zabíjet druhé lidi byla jediná věc, kterou jsem po něm zopakoval“.
Jak být Fiskem
Je potřeba se vzdělávat, myslet, být poctivý. Naučit se ovládat jazyk a vystupovat před lidmi. Je důležité mít trochu štěstí. Hodně odvahy. Vtipu a drzosti vůči těm, kdo mají nadvládu. Ostatní lze snad vyčíst ze vzpomínek bývalé manželky.
Máme tedy v Česku někoho, kdo se blíží Fiskovi v ochotě kritizovat nechutná svinstva, i když jsou prováděna s naší účastí, rozleskáváním či mlčením? Neglorifikuji za každou cenu „výjimečné osobnosti“, nesnižuji práci a mnohdy značnou odvahu řadových reportérů, především z válečných zón, ale podle mě v českém jazyce prostě neexistuje natolik otevřená a konsekventní kritika vražedné a zašlapávající moci, jako existuje u Fiska.
Snad tedy zůstane ještě dlouho po smrti nebezpečným a zahanbujícím i pro ty, kteří nás indoktrinují v naší gaučově válečnické české kotlině!
