Článek
Bohužel není známo, jaký je plat paní Ivany Svobodové či jejího šéfredaktora Taberyho. K dohledání jsou alespoň odhady majetku jejich vlastníka – a nadřízeného? V žebříčku Forbes za loňský rok lze nalézt oligarchu Bakalu jako dvacátého nejbohatšího Čecha s majetkem ve výši 18 miliard Kč (tento údaj však zůstává několik let stejný a Forbes svůj údaj komentuje i zde v poznámce). Kdyby to bylo kolem těch dvaceti miliard, šlo by z majetku pana oligarchy vyplatit 40 000 průměrných ročních mezd – na které nedosáhnou 2/3 zaměstnaných a úspory alespoň v takovéto výši má drtivá menšina obyvatelstva. Pojďme se podívat, jak je to s tou nadřízeností.
O čem se smí psát v oligarchických médiích
Jsem přesvědčen, že rozšířený názor, dle kterého existuje v naší společnosti cenzura a některé věci „se nesmějí říkat“, má svůj vztah ke skutečnosti - ačkoli překroucený.
Když například řeknete, že současný prezident byl sponzorovaný partou „neokoukaných“ a mladších oligarchických tváří, přičemž většina ostatních mu udělala reklamu v oligarchických médiích, nepřijde si pro vás žádná státní bezpečnost.
Když ale budete sociolog nebo ekonom, který tematizuje masivní okrádání státu na daních skrze daňové ráje, různé finty, jak se vyhnout zdanění „mimořádných zisků“, když budete mluvit o tom, jak si oligarchie vodí své politiky, kteří prosazují způsob zdanění a všemožné zákony v její prospěch, budete mluvit o dominanci „Západu“ ve světě ne skrze nějaké „hodnoty“, ale skrze brutální vykořisťování a hrubou vojenskou sílu, do médií se ve většině případů nedostanete. A jak to ověřit? Vy to v českých většinově oligarchizovaných médiích - jejichž personální vliv přechází i do těch veřejnoprávních - někdy vídáte? (Přesto se najdou i případy dodatečné přímé cenzury.)
A jsou výše uvedené věci - jež se nedostanou do českých médií - nepravdivé a nedůležité? A čtete někdy v médiích o problému oligarchizace společnosti a o jejich vlastnících?
Komu se vyplatí držet ústa
Jedna z hypotéz by říkala, že lidé na vyšších pozicích v oligarchických médiích jsou dostatečně lukrativně placeni za to, aby drželi ústa o tom, jak tato média fungují.
Jelikož neznáme platy lidí, jako je Dalibor Balšínek, Pavel Šafr, Martin Zvěřina, Erik Tabery, Petr Honzejk, Pavel Tomášek atd., ani platy těch pod nimi, je těžké alespoň odhadem rozhodnout, zda jsou dostatečně dobře placeni za to, aby byli povolní zájmu svých vlastníků a jejich společenské třídy.
Ještě ošemetnější je to u důvodů psychologických: někoho jistě může uspokojovat, že je v pozici moci na úkor druhých, jimž zatajuje anebo zkresluje informace (jako např. řadu kněží uspokojuje moc nad ovečkami). Jakou motivaci ale mají „pěšáci“ v médiích? Doufají, že se vyšvihnou? Jsou pod tak výraznou kontrolou nadřízených editorů a šéfů?
Jak by to mohlo být jinak
Oligarchizace společnosti byla jedním z ostentativních důvodů protestů proti oligarchovi Babišovi ze strany takových uskupení jako Milion chvilek pro demokracii. To také formovalo volební výsledek součásné vládní moci.
Jako by se potom po „oligarchizaci“ země slehla, že ano?! Těchto naivních otázek bychom mohli položit ještě celou řadu. Jinde v mých textech se najde množství přímo odrojovaných odkazů na způsob fungování moci v naší pseudodemokratické společnosti, odkazy na jiné autory zabývající se tím samým, na studie a statistiky. Čtenáři se také mohou konfrontovat s tímto bezmála klasickým dílem Noama Chomského Výroba souhlasu/Manufacturing consent (zde obsáhlý videoprůvodce se slovenským dabingem), kde se právě zabývá propagandou ve formálně demokratických společnostech (v americké oligarchické nadvládě s demokratickou fasádou) a pokouší se zodpovědět i řadu otázek ohledně přímé a nepřímé cenzury.
Lze si ihned domyslet reakce kritiků: že dnešní stav není ideální, ale je nevyhnutelný. Že nakonec je přeci oligarchie dokonce „hodná“, když platí média, jež nás informují. Že se čtenáři oligarchickými médii koneckonců indoktrinují dobrovolně. Že stupidní a otravné reklamy (při nichž je pozornost čtenáře prodávána médii zadavatelům reklamy, kteří vlastníkům médií platí) jsou „nutné“, anebo že oligarchické vlastnictví alespoň bude znamenat osvobození od reklam (což není pravda) atd.
O lecjakých alternativách, médiích organizovaných zdola, se člověk může přesvědčit v dokumentu o Chomského knize. A také je samozřejmě možné zavzpomínat na staré časy: v 19. století existoval například rozsáhlý dělnický tisk, z něhož se ve 20. století stal tisk stranický. A jelikož i nepříliš bystrý člověk časem pochopí, jaké politické síly podporují česká oligarchická média, proč proti nim nepostavit mediálně-politickou opozici?
