Článek
Když udělám něco hrozného, chodívám potom do kavárny Montmartre v Řetězové ulici. Slovo vždy bychom zde použít nemohli.
Sedím tam tentokrát ještě trochu přemožený tím, co jsem zažil, a mžourám kolem sebe. Již podruhé nebo potřetí prochází kolem sympatická starší dáma, která vždy pohlédne mým směrem. Nu, rozhodnu se reagovat tak, že ukážu na sto let starou fotografii na stěně kavárny, na níž je zachycena v koketní póze „Emča Revoluce“, která v tančírně a kavárně Montmartre působila, a zeptám se starší dámy, zda je to ona. Jakoby se jí to dotkne, ale znamená to začátek zajímavého rozhovoru - uprostřed nějž mě upozorní, že nemá ráda provokatéry a že když už, tak alespoň musejí něco ukázat.
Prý působila jako první velvyslankyně ve Španělsku po roce 1989, emigrovala tam ale zrovna, když umíral Franco. Sdělil jsem jí, kde jsem byl, a bavili jsme se o politice. Že prý za Franca byli téměř všichni „intelektuálové“ levicoví, ale když se poprvé v 90. letech vrátila domů, lidé se zde předháněli v konzervatismu a pravicovosti. Vzpomněla floskuli té doby: „No, jedině ODS!“.
A to jsem tedy předtím byl na demonstraci, která má s ODS - tímto podpůrným pilířem polistopadové nadvlády vlastnické třídy - mnoho co do činění. Po de facto dvou letech zviženého prstíku konečně spolek s názvem Milion chvilek pro demokracii uspořádal první akci s přizváním veřejnosti (na „happening“ koncem března, kde se namalovala fatální červená čára, veřejnost přizvána nebyla). Týden před koncem letních prázdnin se uspořádala akce po červené čáře, nazvaná „Poslední kapka Pavla Blažka“. Tedy poslední kapka za poslední čarou.
Ostentativním důvodem měla být novináři ze Seznamu zjištěná schůzka ministra spravedlnosti za ODS s Martinem Nejedlým od exprezidenta Zemana. Blažek se prý jen u Nejedlého stolu v restauraci skrýval pět hodin před deštěm. Nejedlý má být spojkou na „ruský vliv“ - přičemž o spojkách na vliv americký se diskrétně nemluví. Takže se jakoby demonstrovalo. Ale již dopředu bylo nejhodnějšími skauty z Milionu chvilek zdůrazňováno a následně opakováno, že se rozhodně nejedná o protest proti vládě, do které tito lidé (a pravděpodobně také oligarchičtí sponzoři a příjemci výhod) vkládají naděje. Například na „zlepšení politické kultury“, „obranu liberální demokracie“ apod. Po demonstraci ohlásil údajně „slušný“ premiér z ODS, Petr Fiala, že Pavlu Blažkovi uděluje „žlutou kartu“. Máme zde tedy poslední kapku stékající po žluté kartě za červenou čarou.
Milion chvilek stojí nadále za vládou, které dominuje ODS (ministr financí, ministryně obrany a poslušný ministr zahraničí z nějaké jiné strany "demokratů"). Ale ODS stojí za Blažkem. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL drží spolu. A ze STANu vychází spíše ticho. Jeho zástupkyně ale byla pozvána řečnit na „happeningu“. Stejně tak zástupce Pirátů. A mezi účastníky bylo možné potkat také Mikuláše Ferjenčíka, kterého si pamatuji z levicové konference Nadace Rosy Luxemburgové, jak přednášel proti současné kapitalisticko-rentiérské podobě copyrightu. Rovněž zde byla Markéta Gregorová, kterou jsem spolu se sesazenou Jankou Michailidu a dalšími piráty potkal na Anarchistickém festivalu knihy letos. Ono je to komické a panoptikální, ale nakonec to má podstatný vliv na naše životy.
Spolu se zástupci vládních stran a jakýmisi zastydlými anarchisty jsem tedy demonstroval za odstoupení jednoho z ministrů, za nímž stojí jeho strana a dílem ostatní strany. Ale podstatné těžiště vidím ještě někde jinde a to jsem právě ve zkratce zachytil na svém transparentu.
Nicméně rozjela se akce. Když jsem přicházel do parčíku s kýčovitými sochami na Klárově, kolem pódia a hlavního stanu byla utvořena hotová rojnice z lidí. A dobrou polovinu šlo rozeznat jako žurnalisty. A pak se jako královna z úlu zjevil i on: padlý „demokrat“ Blažek!
Spěchal směrem ke Strakově akademii, ale jak lepidlo s sebou táhl obtékající novináře a demonstrující. Zvolal jsem do té vřavy několik poznámek o souvislostech s panem „slušným“ premiérem, brněnskou primátorkou, celou ODS a mírností vůči dotačním podvodům oligarchy Babiše. Nemám ale rád skupinové lynčování, takže jsem se zde ještě držel docela zkrátka a přemýšlel nad dojmy z Blažkovy tváře, kterou jsem měl nedaleko té své. Koneckonců je to profesionál jako z Shakespearových her. Připomíná mi někoho? O tom ještě později.
Pak začala vlastní protivládní-neprotivládní demonstrace-nedemonstrace. Koukám se kolem a řada lidí má deštníky - k tomu byli pořadateli vyzváni. Docela dost lidí má na transparentu či cedulce ostřejší - či bezzubé - heslo proti Blažkovi. Vidím tu i své soudružky a soudruhy od mladých sociálních demokratů, s nimiž se zdravím. Jedna z nich během projevu pirátského adepta na „zlepšení politické kultury“ nahlas prohodí, proč Piráti neodstoupí. Tomu se v němčině říká Zwischenruf a v angličtině quip. Také jsem jich měl celou řadu.
Narážel jsem na to, že protest je zcela bezzubý. Z pódia zaznívají vyložené lži od nejobyčejnějších pravicových kariéristů, kteří se zaštiťují „demokracií“ apod. Byl jsem v tom výrazný, takže netrvalo dlouho, než se mě vesměs postarší pánové jali usměrňovat. Mezi nimi František Kostlán píšící také do Deníku Referendum poněkud samolibého Jakuba Patočky. Stoupnula si přede také jedna paní držíc svůj deštník před mým transparentem, protože s ním prý nesouhlasí. Jeden postarší gentleman na mě pokřikoval hned hrubě a že prý jsem od Okamury. Vytrvával jsem v provolávání myslím zcela základních a zcela dobře ověřitelných skutečností postavených proti manipulacím a lžím zaznívajícím z pódia. Okořenil jsem své projevy také například konstatováním, že polovina lidí by se tu mohla jevit jako manipulující gauneři a druhá jako hlupáci. Pak přišla i policie.
Ale ta mě legitimovala mnohem později a nebyla zvlášť nevlídná. Viděla totiž, že nekteří z tatíků pro obranu demokracie se do mě pustili i fyzicky, tlačíce mě pryč a pokoušejíce se mi vyrvat transparent. Přišel i jeden zástupce nejhodnějších skautů mezi pořadateli a snažil se mi domluvit, ať omezím svá zvolání, ale nebyl schopen reagovat na mé věcné námitky k nejhrubším překroucením spojeným s demonstrací-nedemonstrací. Akce se potom chýlila ke konci a z hasičské hadice někdo začal na účastníky rozprašovat milion posledních kapek, proti nimž měli účastníci za úkol si přinést deštníky. To mi přišlo krásné. Jedna mladší paní dokonce měla deštník namontovaný přímo na hlavě a na něm bylo napsáno: „pravda a láska“. No, jenže pan Blažek nebyl nejhodnějšími skauty puštěn ke slovu a v médiích se potom mučedníci demokracie jako Miroslav Kalousek vyslovili, že to tedy nebylo demokratické. A velký koryfej svobodného myšlení, pan Švamberk od oligarchy Lukačoviče, napsal, že Milion chvilek tím ztratil právo se odvolávat na Václava Havla. To mi také přišlo krásné. (Fakt, najděte si to.)
Celá směšná fraška neznámo jak financovaného a řízeného (ostatně se jich na to doptávám v otevřeném dopise) Milionu chvilek měla být skončena. Překvapením však bylo, že se kolem mě, nadále komentujícího, z čeho jsou upečeni naši „demokraté“, shlukovalo poměrně dost lidí, kteří budťo poslouchali, anebo se se mnou chtěli přít. Anebo na mě jen hulákali jako dříve zmíněný postarší „demokrat“, že prý mám táhnout za tím Japoncem. To mi přišlo pikantní a odkazuje na to i nadpis. Odkazuje také na bohužel děsivou primitivnost některých reakcí vůči mému líčení toho, že demokracie má opravdu vypadat velmi jinak. Když jsem zmiňoval například rostoucí oligarchizaci médií, sociální nerovnosti, šikanu nízkopříjmových zaměstnanců, byly mnohé reakce jak nejpitomější karikatura antilevicových klišé ("Ty chceš teda ukrást" vlastníkům miliardové jmění pomocí progresivního zdanění?! apod.), pokud nebyly přímo barbarskou tupostí.
Právě proto tvrdím v nadpise to, co tvrdím: snad ze čtyř stovek účastníků protestu-neprotestu mnozí lidé působili až příliš náchylně k očividným manipulacím. Poslušně přijímali nepoctivé a povrchně-chlácholící nesmyly svých vůdců. Patolízalsky se tulí k lidem, kteří mají exponenciálně větší majetky a moc - a s poskoky si vytírají zadnice. Zde je přeci dost ingrediencí pro nějakou budoucí kvazifašistickou konstelaci, ne? A nevypadá to příliš jako „milion chvilek pro demokracii“, „vláda demokratů“ a „občanská demokratická“ strana, když už jsme u toho, ne? Zároveň musím některým těm lidem shromážděným kolem mého řečnění o sociálně demokratických a demokraticky socialistických alternarnativách poděkovat a omluvit se. (Zmiňoval jsem jména Ota Šik, Allende, Palme, Brandt, Attlee, Bevan, ale i Franklin D. Roosevelt.) Více než jednou jsem jim sdělil, že jsou pitomci, ale nebyli takoví všichni a s některými se dalo mluvit.
To už jsem spíš hluboce frustrovaně než pobaveně nad tou fraškou zamířil na Malostranské na tramvaj, když mě ještě odchytili mladíci s mikrofonem od nějakého malého snad webu a dotazovali se, jak jsem se při tom všem cítil. „No, co vám budu povídat, jako v raných filmech Miloše Formana,“ řekl jsem a unikl tramvají. Rychle jsem zamířil do toho Montmartru a pak mi to došlo! Egon Erwin Kisch, který tam visel na fotografii hned vedle Emči Revoluce, vypadá jako Blažek! Tedy spíše naopak.
Paní potom odcházela domů v doprovodu nějakého postaršího pána, který bodře prohodil: „No, já se jdu podívat, jak vypadá levičák.“ Nevyvedl mě z konceptu a tak jsem hned reagoval ukazuje na fotografii: „Tak třeba támhle máte soudruha Kische.“ „No, to teda pochybuju, že to byl soudruh,“ řekl ten asi trochu ovíněný postarší pán. Samozřejmě, že byl.
