Článek
Autobus přijíždí k zastávce. Nikdo na ní nestojí a uvnitř nikdo nemačká STOP. Řidič tedy nemusí brzdit, otevírat dveře a znovu rozjíždět několik tun kovu. Na jedné zastávce to vypadá jako detail. Na dlouhé trase už se ale drobné ztráty skládají do minut. Právě na tom je zajímavé pravidlo „všechno na znamení“, které PID používá od 29. června 2024.
Nechtěl jsem z toho dělat další článek typu „mačkejte tlačítko“. Zajímala mě jednodušší otázka: kolik času vůbec může jedno zbytečné zastavení stát a co se stane, když se takových zastavení během jedné dlouhé jízdy nasčítá víc?
Od roku 2024 je pravidlo v PID jednoduché
ROPID a IDSK sjednotily od 29. června 2024 režim všech autobusových a trolejbusových zastávek PID. Pro výstup má cestující včas stisknout tlačítko, pro nástup stačí být na zastávce viditelně připraven k nástupu. Organizátor změnu zdůvodňoval mimo jiné plynulejší jízdou, omezením zbytečného brzdění a rozjezdů, možností snižovat zpoždění a lepší tepelnou pohodou ve vozidle.
Tady je důležitá jedna věc: nový režim neznamená, že autobus zastávkami „proletí za každou cenu“. Jakmile někdo čeká venku nebo chce vystoupit, autobus samozřejmě zastaví. Úspora vzniká jen v těch konkrétních případech, kdy by zastavení bylo opravdu zbytečné.
Jako model jsem vzal dlouhou pražskou linku 139
Pro názornost jsem sáhl po lince 139. Aktuální veřejný seznam PID vede trasu ze Želivského přes Vršovice, Michli, Krč, Lhotku, Modřany a dál směrem na Zbraslav; jen v jednom směru jde o více než tři desítky zastávkových položek. To z ní nedělá „nejlepší“ ani „nejhorší“ linku, ale dobrý příklad dlouhé městské trasy, na které se malé časové rozdíly mají kde nasčítat.
Důležité: nepočítám, kolik zastávek linka 139 ve skutečnosti v konkrétní jízdě projede bez zastavení. Taková data bych bez měření ve voze jen hádal. Používám trasu pouze jako reálný rámec a počítám tři transparentní scénáře: 5, 10 a 15 zastávek, na kterých v dané jízdě nikdo nepotřebuje nastoupit ani vystoupit.
Kolik stojí jedno úplně zbytečné zastavení?
Největší chyba by byla vzít jen dobu, po kterou jsou otevřené dveře. Čas se ztrácí už před zastávkou: autobus musí ubrat, zpomalit a dobrzdit. Po pobytu u označníku se znovu rozjíždí a teprve potom se vrací k rychlosti, kterou by jinak držel.
Proto jsem nepoužil jedno „magické“ číslo, ale rozpětí. Pro jednoduchý model počítám s časovou penalizací 15, 20 a 25 sekund za jedno zastavení, které by při prázdné zastávce nebylo nutné. Dvacet sekund beru jako střední scénář. Není to údaj PID ani naměřený průměr linky 139; je to modelová hodnota zahrnující zpomalení, krátký pobyt a návrat do jízdy.
METODIKA MODELU
• 1 nepotřebné zastavení = 15 / 20 / 25 sekund podle scénáře
• 5, 10 nebo 15 vynechaných zastavení za jednu jízdu
• nejde o skutečně naměřené zdržení linky 139, ale o citlivostní model
• nepočítám přesnou spotřebu paliva ani energie, protože ta závisí na vozidle, profilu trasy, provozu a stylu jízdy
Čas není jediná věc, kterou autobus „ušetří“
Brzdění a následný rozjezd jsou energeticky jiné než plynulá jízda. U dieselu, hybridu, bateriového autobusu i trolejbusu se fyzika liší v detailech a rekuperace část energie vrací, proto by bylo nepoctivé z tohoto jednoduchého modelu vyrábět přesné litry nafty nebo kilowatthodiny. Směr efektu je ale zřejmý: pokud není důvod zastavovat, odpadá celý cyklus zpomalení, stání a opětovného rozjezdu.
Stejně praktická je tepelná pohoda. Když se dveře neotevřou na prázdné zastávce, v zimě se dovnitř zbytečně nenahrne studený vzduch a v létě se klimatizovaný interiér zbytečně nepromíchá s horkem zvenku. Právě to PID uváděl mezi výhodami sjednoceného režimu.
Pro cestujícího je cena za ten systém vlastně jediná: dát včas vědět
Celý model funguje jen tehdy, když se z „na znamení“ nestane loterie. Při výstupu je potřeba stisknout tlačítko s předstihem; při nástupu stát tak, aby vás řidič viděl. Podle PID není potřeba mávat. To je celé.
Mně na tom připadá zajímavé, jak malá změna pravidla dokáže z dopravy odstranit situaci, která byla desítky let považována skoro za samozřejmost: autobus zastaví, i když tam nikdo není a nikdo nechce ven. Jednou to znamená pár sekund. Desetkrát za sebou už několik minut.
Verdikt: největší úspora není na jedné zastávce, ale v součtu
Z modelu mi nevychází žádný zázračný trik, který by z půlhodinové cesty udělal dvacet minut. Vyšlo mi něco realističtějšího: pokud jedno nepotřebné zastavení stojí zhruba desítky sekund, dlouhá trasa umí z pěti až patnácti vynechaných zastavení poskládat přibližně jednu až šest minut podle podmínek.
A přesně proto dává „všechno na znamení“ smysl hlavně jako systémové pravidlo. Nešetří jednu obří porci času na jednom místě. Sbírá malé porce po celé trase — a vrací je tam, kde je autobus vůbec nemusí utratit.
Zdroje a prameny
• Pražská integrovaná doprava – Všechny autobusové a trolejbusové zastávky budou od 29. 6. 2024 na znamení — pravidla změny a oficiálně uváděné přínosy
• Pražská integrovaná doprava – Linka 139, zastávkové jízdní řády — aktuální seznam zastávek a rámec modelové trasy
• DPP – linkový jízdní řád linky 139, platnost od 29. 8. 2026 — oficiální linkový jízdní řád
