Článek
V létě 1931 byla Betty Robinson jednou z nejrychlejších žen světa. O tři roky dřív, ještě jako šestnáctiletá, vyhrála v Amsterdamu olympijskou stovku a stala se první vítězkou ženského běžeckého závodu v historii olympijské atletiky. Pak přišla letecká nehoda, která její kariéru téměř ukončila.
Robinson utrpěla těžká zranění a na vrcholový sport na dlouhou dobu zmizela. Olympedia uvádí, že byla mimo závodění tři a půl roku. World Athletics popisuje šest měsíců na vozíku a přibližně dva roky rehabilitace, než znovu normálně chodila.
Talent objevili náhodou při cestě na vlak
Její sportovní příběh přitom začal skoro absurdně. Učitel Charles Price ji podle World Athletics zahlédl, jak po škole běží na vlak. Myslel si, že ho nestihne. Když pak Robinson našel uvnitř soupravy, pochopil, že rychlost téhle studentky stojí za pozornost.
V roce 1928 měla za sebou jen několik skutečných závodů, přesto se dostala na olympiádu. Ve finále stovky v Amsterdamu vyhrála v tehdejším světovém rekordu 12,2 sekundy. K tomu přidala stříbro ve štafetě 4 × 100 metrů.
Nehoda přišla ve chvíli, kdy byla na vrcholu
V červnu 1931 letěla v malém letadle se svým příbuzným. Po technickém problému následovala havárie. Dobové zprávy, které později shrnula olympijská historická literatura, popisovaly její stav jako kritický.
Pozdější vyprávění kolem nehody bývá ještě dramatičtější a někdy tvrdí, že Robinson byla považována za mrtvou. Nejspolehlivější sportovní zdroje se shodují alespoň v tom podstatném: zranění byla mimořádně vážná a návrat k závodění se tehdy nejevil jako samozřejmost.
Nemohla už normálně startovat ze startovních bloků
Následky nehody ji provázely i po rehabilitaci. Olympedia uvádí, že při kvalifikaci v roce 1936 musela používat start ve stoje. World Athletics vysvětluje důvod konkrétněji: kvůli zraněné levé noze už nedokázala zakleknout do klasické sprinterské pozice.
To prakticky zavřelo cestu k individuální stovce. U štafety ale první úsek běžet nemusela. Mohla tedy využít letmého předání a znovu se ucházet o olympijské místo.
V Berlíně běžela třetí úsek
Do americké štafety se skutečně dostala. Finále 4 × 100 metrů v Berlíně se běželo 9. srpna 1936. Američanky nastoupily ve složení Harriet Bland, Annette Rogers, Betty Robinson a Helen Stephens.
Německá štafeta byla favoritem a v rozběhu stanovila světový rekord. Ve finále však při poslední předávce upustila kolík. Američanky doběhly první v čase 46,9 sekundy.
Robinson tak získala druhé olympijské zlato osm let po svém prvním. Mezi oběma medailemi ležela nehoda, dlouhá rehabilitace a technické omezení, které jí znemožnilo vrátit se k původní disciplíně stejným způsobem jako předtím.
Návrat nebyl návratem do stejného těla
Na jejím příběhu je právě tohle zajímavější než jednoduchá fráze o „zázračném comebacku“. Robinson se nevrátila proto, že by následky nehody zmizely. Musela změnit cestu, jak se na olympiádu dostat.
Z individuální sprinterky se stala členka štafety, která využila to, co její tělo ještě zvládalo. V roce 1936 pak právě v této roli znovu vystoupila na nejvyšší olympijský stupeň.
Zdroje
