Článek
Dnešní dálkový ovladač bez baterií působí jako porouchaná krabička. V polovině padesátých let ale Zenith prodával systém, který elektřinu v samotném ovladači nepotřeboval. Stisk tlačítka uvnitř mechanicky natáhl pružinu, malé kladívko udeřilo do hliníkové tyčky a ta zazněla na frekvenci, kterou člověk běžně neslyší.
Televizor ultrazvuk zachytil a podle konkrétní frekvence provedl povel. Původní Space Command měl čtyři různě naladěné tyčky: pro změnu kanálu nahoru a dolů, zapnutí či vypnutí zvuku a zapnutí či vypnutí televizoru. Žádná baterie v ruce, žádný infračervený paprsek.
Před ultrazvukem byl kabel i světlo
Zenith už v roce 1950 nabízel kabelový ovladač Lazy Bones. Fungoval, ale kabel natažený po obýváku byl přesně ten typ pohodlí, o který člověk zakopne. V roce 1955 následoval bezdrátový Flash-Matic, který pracoval se světlem. Teprve o rok později přišel systém, který se stal opravdu praktickým předchůdcem moderního dálkového ovládání.
Firemní historie Zenithu uvádí, že Robert Adler navrhl použití ultrazvuku. Radiové řízení mělo nevýhodu: signál mohl projít stěnou a ovlivnit jiný televizor v sousední místnosti. Slyšitelný tón zase mohl rušit diváka nebo být napodoben zvukem z okolí. Ultrazvuk nabídl elegantní kompromis.
Uvnitř nebyla elektronika, ale přesná mechanika
Nejzajímavější je samotný vysílač. Čtyři hliníkové tyčky byly nařezané na různé délky tak, aby každá po úderu rezonovala na jiné vysoké frekvenci. Tlačítko uvolnilo pružinový mechanismus a drobné kladívko do vybrané tyčky udeřilo.
Člověk slyšel mechanické cvaknutí, televizor „slyšel“ ultrazvuk. Odtud se také dálkovým ovladačům v angličtině dlouho říkalo clicker. Samotný přijímač v televizi ovšem jednoduchý nebyl. Zenith uvádí, že rané provedení vyžadovalo šest dalších elektronek a systém prodražil televizor přibližně o třetinu.
Pozdější ultrazvuk už baterii měl
Tady se vyplatí oddělit dvě generace, které se snadno smíchají do jedné legendy. Mechanický Space Command z roku 1956 skutečně nepotřeboval v ručním ovladači baterii. V šedesátých letech ale začaly vakuové elektronky nahrazovat polovodiče a ultrazvukové ovladače už mohly generovat tón elektronicky. Ty už baterie potřebovaly.
Ultrazvuková éra podle Zenithu vydržela zhruba čtvrt století a průmysl prodal přes devět milionů televizorů s tímto typem ovládání. Teprve na začátku osmdesátých let se hlavním směrem stal infračervený přenos, který známe z klasických ovladačů dodnes.
Technologie, která zestárla překvapivě elegantně
Space Command je pěkný příklad řešení, které dnes vypadá téměř absurdně mechanicky, ale přesně odpovídalo problémům své doby. Výrobce nechtěl kabel, nechtěl rádiové rušení mezi pokoji a nechtěl, aby uživatel řešil vybitou baterii. Výsledkem byla malá sada kovových rezonátorů a kladívek.
Na moderním ovladači člověk stiskne tlačítko a neviditelný infračervený signál odešle digitální kód. V roce 1956 stačilo doslova cinknout do správně dlouhého kusu hliníku.
Zdroje a prameny
• Zenith Electronics – Remote Background — otevřít zdroj — firemní historie Lazy Bones, Flash-Matic a Space Command; mechanické kladívko, hliníkové tyčky, frekvence a přechod k pozdějším elektronickým ultrazvukovým ovladačům
• Smithsonian – Zenith Space Command 200 — otevřít zdroj — muzejní záznam dochovaného ovladače Zenith Space Command 200, přibližně z roku 1959
