Článek
Upozornění! Následující text je autorská hororová povídka a internetová fikce (creepypasta). Veškeré popisované události jsou smyšlené. Pancíř a Špičák jsou skutečná šumavská místa; příběh, postavy i jev zvaný třetí vrchol jsou čistě literární fikcí.
Nejhorší na tom je, že si už nejsem jistý první větou
Původně jsem chtěl napsat, že všechno začalo v úterý večer v Železné Rudě. Jenže pokaždé, když tenhle text otevřu, vybaví se mi jiný začátek. Jednou stojím na parkovišti pod Špičákem a prší. Podruhé sedím v autobuse a ve skle se odráží černý les. Potřetí jsem už nahoře na Pancíři a vůbec nevím, jak jsem se tam dostal. Všechny tři vzpomínky mají stejné detaily, stejný pach mokré bundy a stejný tlak v uších. Nemohou být pravdivé současně. Přesto žádnou z nich nedokážu označit za falešnou.
Proto si vedu poznámky. Časy, fotografie, hlasové záznamy, účtenky, údaje z telefonu. Ne proto, abych něco dokazoval vám. Potřebuji je hlavně pro sebe. Od návratu ze Šumavy totiž existují rána, kdy se probudím a několik vteřin nevím, kolik vrcholů má být vidět mezi Špičákem a Pancířem. Ta otázka zní směšně, dokud si neuvědomíte, že odpověď znáte celý život a najednou se vám v hlavě objeví dvě různé možnosti.
Jestli si z tohoto textu máte odnést jedinou věc, pak tuto: až někdy budete stát večer na Železnorudsku a nad lesem se bude držet nízká oblačnost, nesnažte se v ní rozeznávat jednotlivé vrcholy. Neříkejte si jejich názvy. A hlavně je nepočítejte.
Přijel jsem kvůli úplně obyčejnému textu
Měl jsem jednoduchý plán. Dva dny na Šumavě, pár fotografií mimo sezonu, cesta lanovkou, pokud pojede, krátká reportáž o tom, jak vypadá oblast kolem Špičáku a Pancíře, když zmizí letní davy. Nic dobrodružného. Bydlel jsem v malém penzionu na okraji města, pokoj ve druhém patře, okno směrem k tmavému hřebeni. Majitel mi při předávání klíče vysvětlil, kdy se podává snídaně, kde nechat boty a že v noci může vypadávat internet. Pak se už skoro mezi dveřmi zastavil a zeptal se, jestli jdu zítra nahoru.
Řekl jsem, že nejspíš na Špičák a potom přes hřeben na Pancíř. Muž na okamžik ztichl. Ne dramaticky. Spíš jako někdo, kdo si vybírá, jestli má vyslovit větu, za kterou se bude vzápětí stydět.
„Když bude mlha, nechoďte podle světel,“ řekl nakonec.
Zasmál jsem se, protože jsem předpokládal nějaký místní vtípek o turistech. On se ale neusmál. Jen dodal: „A když uvidíte z okna tři kopce, zatáhněte závěs.“
Zeptal jsem se proč. Pokrčil rameny. „Protože ze všech pokojů mají být vidět maximálně dva.“ Pak odešel.
Ve 22:17 jsem udělal první chybu
Večer se déšť změnil v jemnou mlhu. Město pod oknem mělo měkké oranžové obrysy a temný les za posledními domy vypadal jako jednolitá stěna. Pracoval jsem u stolu asi do deseti. Pak jsem si vzpomněl na majitelovu poznámku, odsunul záclonu a podíval se ven.
Na hřebeni svítila dvě známá světla. Jedno výš, druhé níž a trochu stranou. Nedokázal bych tehdy podle samotných světel s jistotou říct, co přesně vidím, ale prostorové uspořádání mi dávalo smysl. Špičák. Pancíř. Mezi nimi prázdná tmavá hmota lesa.
Potom se mlha na několik sekund rozestoupila.
Mezi dvěma známými siluetami stál třetí vrchol.
Nebyl daleko na obzoru. Byl absurdně blízko. Černý, téměř pravidelný kužel, jehož vrchol přesahoval oba okolní kopce. Na špici svítilo jediné bílé světlo. Ne blikající stožár. Ne okno. Prostě bod, který se ani v mlze nerozpíjel. Vypadal spíš jako díra vyříznutá do obrazu a vyplněná čistou bílou barvou.
Instinktivně jsem vytáhl telefon a pořídil tři snímky. Na prvním byly dva kopce. Na druhém také. Na třetím se mezi nimi objevila černá silueta, ale fotografie měla zvláštní vadu: všechny domy v popředí byly ostré, jen třetí vrchol vypadal, jako by se kamera během expozice pohnula přesně v jeho obrysu.
V detailech fotografie jsem našel něco ještě podivnějšího. Telefon k ní přiřadil polohu. Nebyla to Železná Ruda. Souřadnice podle mapy ležely několik kilometrů severně od místa, kde jsem seděl. Přesně tam, kam jsem měl další den jít pěšky.
Ráno byl třetí vrchol pryč a já si připadal jako idiot
Po snídani bylo nebe světle šedé, ale dohlednost slušná. Z okna jsem viděl jen normální šumavský hřeben. Žádný černý kužel, žádné bílé světlo. Fotografie v telefonu ovšem zůstala. Ukázal jsem ji majiteli u recepce s tím, že se mi asi při nočním režimu složily dva záběry přes sebe.
Nevzal si telefon do ruky. Ani se k němu nenaklonil.
„Vy jste to počítal?“ zeptal se.
„Co?“
„Ty vrcholy.“
Odpověděl jsem, že ano. Muž sevřel rty. „Tak dnes nechoďte nahoru.“
To už mě začínalo spíš dráždit než děsit. Ptal jsem se, co má být na hoře, jestli se tam někdo ztratil, zda jde o nějakou místní pověst. On jen zavrtěl hlavou. „Pověst je něco, co si lidi vyprávějí, protože se to nestalo. Tohle se nevypráví, protože se to občas stane.“
Byla to přesně ta věta, kterou by si člověk v hororové povídce podtrhl. V reálném životě ale zněla především teatrálně. Poděkoval jsem za snídani, hodil si batoh na záda a vyrazil.
Na Špičáku se začaly rozcházet vzdálenosti
První hodina byla úplně normální. Chlad, mokré jehličí, občasný vítr a to zvláštní šumavské ticho, které není skutečným tichem, ale vrstvou vzdálených zvuků: voda, koruny stromů, křídla ptáků, vlastní kroky. Všechno bylo tak obyčejné, až jsem si začal připadat hloupě kvůli nočnímu snímku.
Na rozcestníku jsem zkontroloval trasu. Telefon ukazoval jednu vzdálenost, turistická tabule o něco jinou. Nic neobvyklého. Za dalších deset minut jsem minul druhý rozcestník. Pancíř byl podle něj dál, než na předchozí tabuli.
Vrátil jsem se několik metrů zpět. Nebyla tam žádná odbočka, kterou bych přehlédl. Trasa vedla stále stejným směrem. Řekl jsem si, že první údaj byl jinou cestou. Vyfotil jsem si tabuli a pokračoval.
Třetí rozcestník mi tvrdil, že jsem od Pancíře o čtyři sta metrů dál než před dvaceti minutami.
Tehdy jsem poprvé otevřel mapu a sledoval modrý bod své polohy. Stál přesně na cestě. Jen šipka kompasu se pomalu otáčela, jako by telefon ležel na gramofonu. Sever. Východ. Jih. Západ. Znovu sever. Nepřetržitě, dokonale plynule.
Když jsem telefon sklopil, mezi stromy přede mnou na okamžik probliklo bílé světlo. Stejné jako v noci na třetím vrcholu.
První člověk, kterého jsem potkal, se mě zeptal, jestli jdu sám
Asi po půl kilometru se z mlhy vynořil starší muž se psem. Měl tmavě zelenou bundu a čepici staženou hluboko do čela. Pes byl velký, rezavohnědý kříženec, ale od prvního okamžiku se choval divně. Nečichal k zemi ani ke mně. Stál strnule bokem k cestě a celou dobu hleděl dolů ze svahu, jako by se odmítal podívat směrem, kterým jsem šel.
Muž pozdravil a zeptal se, jestli jdu sám. Odpověděl jsem, že ano.
„Ne,“ řekl. „Ptám se, jestli jste vyrazil sám.“
Nerozuměl jsem mu. Zopakoval jsem, že jsem sám od penzionu. Muž se podíval přes moje rameno do mlhy. Pes tiše zakňučel.
„Tak jestli uslyšíte někoho před sebou mluvit vaším hlasem, neodpovídejte mu,“ řekl.
Čekal jsem pointu. Nepřišla.
„A kdyby se vás zeptal, jestli si pamatujete cestu nahoru, řekněte ne.“
„Proč?“
Muž konečně pohlédl přímo na mě. „Protože když řeknete ano, bude vědět, co vám má vzít.“
Pak mě obešel. Pes přitom udělal široký oblouk, aby se nedostal blíž k hornímu okraji cesty. O několik sekund později se oba ztratili v mlze.
Hofmanky jsem minul třikrát
Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Cedule, lavička, konstrukce lanovky, mokrá plocha nástupiště. Prošel jsem kolem, pořídil dva snímky a pokračoval vzhůru. Asi po patnácti minutách se přede mnou z mlhy vynořila stejná cedule, stejná lavička a stejná mokrá konstrukce.
Napadlo mě, že jsem nevědomky sešel z trasy a udělal okruh. Telefon ale ukazoval, že jsem celou dobu postupoval jedním směrem. Pro jistotu jsem na okraj lavičky položil zabalenou müsli tyčinku. Pak jsem odešel po jediné cestě vedoucí nahoru.
Za sedmnáct minut jsem byl znovu u lavičky.
Tyčinka tam neležela.
Místo ní byl na mokrém dřevě můj telefon.
Několik vteřin jsem na něj jen zíral, protože svůj telefon jsem držel v pravé ruce. Obrazovka zařízení na lavičce se rozsvítila. Tapeta byla stejná jako moje. V horní části displeje blikala ikona nahrávání hlasu a čas 00:43:12.
Pak se z reproduktoru ozval můj hlas.
„Jestli tohle najdeš, nesnaž se vzpomenout, jak ses sem dostal.“
Hlas byl unavený, zadýchaný, ale nezaměnitelně můj.
„A hlavně se nedívej na sebe, až půjdeš potřetí kolem.“
Nahrávka se ukončila.
Telefon na lavičce zhasl. Ve stejné vteřině mi ten skutečný v ruce zavibroval. Na displeji stálo, že hlasová poznámka byla právě uložena. Délka: čtyřicet tři minut a dvanáct sekund.
Potřetí jsem kolem lavičky opravdu šel
Nevím, co se dělo následující půlhodinu. Ne obrazně. Ta část dne v mé paměti jednoduše chybí. Mám fotografie smrků, záběr vlastní boty, dva snímky mlhy a třináctisekundové video, na kterém kamera míří do země. Podle časů jsem ušel téměř dva kilometry. Nepamatuji si ani jeden krok.
Paměť se vrací ve chvíli, kdy stojím znovu u Hofmanek.
Bylo to potřetí.
Lavička byla prázdná. Zvedl jsem oči a uviděl na druhém konci nástupiště člověka v černé bundě. Stál zády ke mně. Stejný batoh. Stejné boty. Stejná kapuce.
Věděl jsem, kdo to je ještě dřív, než se otočil.
Byl jsem to já.
Nešlo o přesnou kopii obličeje jako v zrcadle. To by možná bylo snesitelnější. Byl to můj obličej o několik hodin později. Pobledlý, s krvavě odřeným čelem, očima zarudlýma únavou. Díval se na mě s výrazem člověka, který mě velmi dlouho hledal.
„Pamatuješ si cestu nahoru?“ zeptal se.
Vzpomněl jsem si na starého muže se psem.
„Ne,“ odpověděl jsem.
Postava se usmála. Ne spokojeně. Smutně.
„Tak ještě ne.“
Udělala krok dozadu a zmizela v mlze. Neodešla. Prostě přestala být vidět, jako když někdo vypne vrstvu v grafickém editoru.
Na Pancíři bylo otevřeno, ale nikdo tam nebyl
Po tomhle jsem chtěl jen sestoupit. Přesto jsem během několika minut stál u vrcholu Pancíře. Dodnes nevím, zda jsem tam došel správnou cestou, nebo se krajina rozhodla, že mě tam potřebuje. Chata před sebou měla známý tvar a rozhledna se ztrácela v nízkých mracích. Dveře nebyly zamčené.
Uvnitř svítila světla. Na několika stolech stály hrnky s čajem, z jednoho se ještě kouřilo. Na věšáku visely mokré bundy. Z kuchyně bylo slyšet slabé cinknutí kovu. Zavolal jsem pozdrav. Nikdo neodpověděl.
Na jednom stole ležel rozevřený turistický deník. Ne kniha návštěv, spíš obyčejný sešit s poznámkami. Stránky byly zaplněné různými rukopisy. Většina zápisů byla normální: počasí, výlet, výhled, datum. Pak jsem si všiml opakující se věty.
Nejdřív jednou v roce 1987. Znovu v roce 1994. Pak 2001, 2009, 2018. A nakonec na aktuální stránce.
„Dnes byly vidět tři.“
Pod posledním zápisem bylo moje jméno.
Datum dnešní.
Čas 16:42.
Podíval jsem se na mobil. Bylo 14:11.
Rozhledna měla o jedno patro víc
Nechtěl jsem nahoru. To je jedna z věcí, kterou si pamatuji naprosto jistě. Nechtěl jsem. Přesto mám v telefonu video, na němž stoupám po schodech rozhledny a komentuju počasí úplně normálním reportérským hlasem. Záznam je dlouhý šest minut. V prvních dvou minutách mluvím já. Ve třetí se ke mně přidá druhý hlas, který šeptem opakuje moje věty asi půl sekundy předtím, než je vyslovím.
Na čtvrté minutě se zastavím a do kamery řeknu: „Tohle patro tu nemá být.“
Pak obraz zabere schodiště pokračující vzhůru.
Podle toho, co jsem znal zvenku, už měla být nad hlavou jen střecha. Schody však vedly dál, do úzké válcovité šachty obložené černým dřevem. Stoupal jsem po nich dalších asi dvacet metrů. Video končí ve chvíli, kdy otevírám malé dveře.
Další vzpomínka už není v telefonu. Je jen ve mně.
Vyšel jsem na plošinu a mlha zmizela.
Pod sebou jsem neviděl Šumavu, jak ji známe. Viděl jsem černé moře smrků a z něj vystupující vrcholy jako ostrovy. Špičák byl napravo. Pancíř pode mnou. Mezi nimi stál ten třetí.
Tentokrát byl blízko natolik, že jsem na jeho svahu rozeznal cestu. Rovnou, světlou jizvu vedoucí až k vrcholu. Po cestě stály stovky lidí. Všichni čelem ke mně.
A úplně vpředu, jen několik metrů pod bílým světlem na špici, stál člověk v černé bundě s mým batohem.
Třetí vrchol nebyl hora
Nevím, jak to popsat, aniž by to znělo směšně. Po několika sekundách jsem pochopil, že se nedívám na kopec. Jeho svahy se nepřekrývaly s okolní krajinou správně. Stromy na levé straně měly jinou perspektivu než stromy napravo. Cesta stoupala a současně klesala. Když jsem se zaměřil na vrchol, periferně se mi zdálo, že je mnohem vyšší; když jsem se podíval přímo, zmenšil se.
Nebyla to věc v krajině. Byla to chyba v tom, jak krajinu skládala moje hlava.
A ta chyba si uvědomovala, že ji vidím.
Bílé světlo na vrcholu zhaslo.
Všichni lidé na cestě zároveň sklopili hlavy.
Ozval se zvuk, který jsem nejdřív považoval za vítr. Potom jsem v něm rozeznal hlasy. Stovky lidí šeptaly každý něco jiného, ale všechny věty měly společný význam.
Vzpomínej.
Vzpomínej, jak jsi přišel.
Vzpomínej, kdo šel s tebou.
Vzpomínej na třetí vrchol.
A tehdy jsem pochopil varování starého muže. Ta věc nepotřebovala moje tělo. Potřebovala souvislou vzpomínku. Potřebovala, abych si v hlavě sestavil cestu od začátku do konce a tím jí dal pevné místo v reálném světě. Dokud byly v paměti mezery, byla jen možností. Jakmile bych si ji dokázal zařadit mezi skutečné body, stala by se součástí mapy.
Začal jsem si úmyslně ničit vlastní paměť
Zní to absurdně, ale v tu chvíli to byla jediná obrana, která mě napadla. Přestal jsem se dívat ven. Opakoval jsem si náhodná čísla. Nahlas jsem si pletl názvy míst. Říkal jsem si, že jsem na Sněžce, na Ještědu, doma v kuchyni, v metru, kdekoliv jinde. Vytáhl jsem telefon a začal mazat fotografie z dnešního dne.
S každým smazaným snímkem se ozval z vrcholu tupý, hluboký zvuk, jako když v dálce praskne obrovský kmen.
Smazal jsem fotografii prvního rozcestníku. Druhého. Hofmanek. Prázdné chaty. Pak jsem našel sérii snímků, o kterých jsem nevěděl, že existují.
Na prvním stojím na cestě zády ke kameře. Na druhém jsem o kus dál. Na třetím se otáčím. Na čtvrtém se dívám přímo do objektivu.
Fotograf mě musel stát několik metrů za mnou.
Byl jsem tam sám.
Smazal jsem je všechny.
Poslední obrázek nešel odstranit. Telefon vždy napsal, že soubor používá jiná aplikace. Fotografie zachycovala pokoj v mém penzionu z pohledu od okna. U stolu seděl člověk v mojí bundě a psal na notebooku. Čas pořízení byl 03:14 následujícího rána.
V tu chvíli se zespodu rozhledny ozval můj hlas.
„Už si vzpomínáš?“
Dolů jsem nesestupoval sám
Schody pod sebou si pamatuji jako útržky. Ruka na zábradlí. Žluté světlo. Mokrá podrážka. Znovu moje ruka. Za mnou vždy jeden krok navíc. Když jsem zrychlil, zrychlil také. Když jsem se zastavil, ozval se ještě jeden došlap.
Nedíval jsem se dozadu.
V přízemí chaty už nebyly hrnky ani bundy. Místnost byla tmavá a studená, jako by byla celé hodiny zavřená. Turistický deník zůstal na stole. Můj zápis v něm byl dokončený.
„Dnes byly vidět tři. Zítra už budou tři pro všechny.“
Pod tím byl podpis, který vypadal jako můj, ale tahy písmen směřovaly opačně, jako by ho někdo psal z druhé strany papíru.
Vyšel jsem ven. Mlha byla hustší než předtím. Na cestě směrem dolů stáli lidé. Ne stovky. Jen jednotlivé postavy v rozestupech několika desítek metrů. Vždy zády ke mně. Když jsem kolem první prošel, poznal jsem starého muže se psem. Pes už tam nebyl.
Muž bez otočení řekl: „Hlavně si nepamatujte, že jsme se potkali.“
U druhé postavy jsem poznal majitele penzionu. U třetí sebe.
Každý z nich řekl něco, co jsem si neměl zapamatovat.
A já si bohužel pamatuji všechny věty.
Po cestě dolů mi volalo vlastní číslo
Telefon zazvonil krátce po setmění. Na displeji nebylo neznámé číslo ani skryté volání. Zobrazilo se moje vlastní jméno a moje vlastní telefonní číslo. Hovor jsem odmítl. Okamžitě přišel znovu.
Potřetí jsem přijal, ale nic neřekl.
Na druhé straně bylo slyšet šustění bundy a kroky. Potom můj hlas: „Jdu dolů. Asi už jsem skoro u města.“
Byla to přesně věta, kterou jsem měl na jazyku.
Mlčel jsem.
Hlas pokračoval: „Nevím, proč mám pocit, že někdo jde přede mnou.“
Přede mnou v mlze se skutečně objevila silueta.
Zastavil jsem se. Silueta také.
V telefonu můj hlas šeptl: „Teď se zastavil.“
Položil jsem hovor a telefon vypnul. Silueta přede mnou zůstala. Udělal jsem krok zpět. Ona krok dopředu. Další krok zpět. Další dopředu.
Pak mi došlo, že se nechová jako někdo přede mnou.
Chovala se jako můj odraz.
Jen zrcadlo mezi námi nebylo.
Zavřel jsem oči a šel několik minut poslepu podél okraje cesty, dokud jsem neuslyšel vzdálené auto. Když jsem oči otevřel, stál jsem na asfaltu nedaleko prvních domů. Silueta byla pryč. Telefon se sám zapnul.
Na zamčené obrazovce svítilo oznámení: Trasa úspěšně dokončena. Zbývá 1 účastník.
Majitel penzionu tvrdil, že jsem se odhlásil ráno
Když jsem dorazil do penzionu, bylo něco po deváté večer. Dveře byly zamčené, ale uvnitř se svítilo. Majitel mě po chvíli pustil dovnitř a tvářil se, jako by viděl člověka, kterého zná, ale neměl by ho právě vidět.
„Vy jste tady?“ zeptal se.
„Kde bych měl být?“
Muž neodpověděl. Otevřel počítač na recepci a otočil ke mně obrazovku. U mé rezervace stálo, že pobyt skončil ráno v 8:06. Klíč od pokoje byl vrácen. Platba uzavřena. Dokonce tam byla krátká poznámka: Host odjel dříve, vše v pořádku.
„Já jsem ráno nikam neodjel,“ řekl jsem.
Majitel se zeptal, jestli si tím jsem jistý.
Byla to hloupá otázka. A právě proto mě vyděsila.
Podíval se na polici za recepcí. Můj klíč na ní skutečně visel.
Sáhl jsem do kapsy. Měl jsem tam druhý stejný klíč.
Na plastovém štítku obou bylo stejné číslo pokoje. Jen na tom mém byla zezadu tenká rýha. Tři svislé čáry.
V pokoji na mě čekala věc, kterou jsem napsal až o den později
Dveře pokoje nebyly zamčené. Uvnitř bylo uklizeno. Postel ustlaná, moje věci pryč. Kufr, nabíječka, oblečení, všechno zmizelo. Na stole zůstal jen notebook.
Byl zapnutý.
Na obrazovce byl otevřený dokument s titulkem tohoto textu.
Ne koncept. Téměř hotová povídka. Popisovala můj příjezd, třetí vrchol, cestu, Hofmanky, rozhlednu, telefonát vlastnímu číslu i návrat do penzionu. Četl jsem události, které se staly před několika hodinami, ve větách, které jsem nikdy nenapsal.
Text pokračoval dál.
Další odstavec popisoval, jak sedím u stolu a čtu dokument. Další, jak se z chodby ozvou tři pomalé kroky. Další, jak se zastaví před dveřmi.
V tu chvíli se z chodby ozval první krok.
Pak druhý.
Dokument na obrazovce se sám posunul o řádek níž.
Třetí krok.
Na konci nové věty stálo: Teď zaklepe.
Někdo třikrát zaklepal na dveře.
Za dveřmi nestál nikdo. To bylo horší
Dlouho jsem se nehýbal. Kliky se nikdo nedotkl. Z chodby nepřicházel žádný dech ani šustění. Nakonec jsem dveře otevřel prudce, snad v naději, že se konečně objeví něco konkrétního, proti čemu se dá utéct.
Chodba byla prázdná.
Jen na koberci přede dveřmi ležela mokrá stopa boty.
Moje velikost. Můj vzorek podrážky.
Druhá stopa byla o metr dál. Třetí u schodiště. Všechny směřovaly od pokoje, ne k němu.
Jako bych právě odešel.
Vrátil jsem se k notebooku. Dokument měl nový odstavec.
„Nejde za tebou. Nikdy nešlo za tebou. Celou dobu je o jednu vzpomínku před tebou.“
Pod tím blikala poslední věta: „Až si vzpomeneš na svůj odjezd, bude hotovo.“
Zaklapl jsem počítač, popadl batoh, který se najednou znovu objevil vedle postele, a bez rozloučení odešel. Na recepci nikdo nebyl. Venku stál můj vůz přesně tam, kde jsem ho nechal. V motoru bylo teplo, přestože jsem s ním celý den nejel. Navigace měla nastavený cíl domů a v historii trasy záznam, že jsem tam dnes už jednou dojel.
Domů jsem se vrátil dvakrát
První návrat si nepamatuji. Vím o něm jen z kamerového záznamu od domu. V 18:26 přijelo moje auto. Vystoupil jsem, vyndal zavazadlo, odemkl vchod a zmizel uvnitř. O sedm minut později kamera zachytila stejné auto znovu přijíždět z opačného směru. Tentokrát jsem za volantem seděl já, jak si návrat skutečně pamatuji.
Na záznamu pak stojí dvě moje auta několik sekund vedle sebe. Obraz se rozpadne do digitálního šumu. Když se vrátí, je tam už jen jedno.
V bytě nic nechybělo. Na stole ale ležela účtenka z benzínky, kde jsem podle času nakupoval v době, kdy jsem ještě stál na rozhledně. V koupelně visela mokrá bunda, přestože tu svou jsem měl stále na sobě.
A na lednici byl magnet, který jsem nikdy předtím neviděl. Malá dřevěná silueta tří horských vrcholů. Pod nimi nápis ŠUMAVA.
Vyhodil jsem ho. Druhý den ráno byl zpět.
Nejdřív mizely drobnosti. Potom celé vzpomínky
Následující týden jsem se snažil fungovat normálně. Nejhorší nebyly sny. Nejhorší byly malé neshody v běžném životě. Kolega mi tvrdil, že jsem mu vyprávěl o krásném výhledu ze třetího vrcholu. Matka se mě ptala, proč jsem jí poslal fotografii nějaké rozhledny, kterou nepoznává. V telefonu se objevily kontakty lidí se šumavskými čísly, na které jsem si nepamatoval. Když jsem jim zavolal, všichni tvrdili, že mě znají.
Začal jsem si každé ráno psát na papír pět věcí, kterými jsem si byl jistý. Jméno. Datum. Adresa. Počet nocí na Šumavě. Počet vrcholů, které jsem měl z okna vidět.
První tři dny jsem psal dva.
Čtvrtý den jsem našel na papíře trojku.
Poznal jsem svůj rukopis.
Nepamatoval jsem si, že bych ji napsal.
Pátý den jsem si nainstaloval kameru namířenou na stůl. Záznam ukázal, jak v 03:14 vstanu z postele, sednu si k papíru a několik minut na něj jen zírám. Potom vezmu tužku, škrtnu číslo dvě a napíšu tři. Před návratem do postele se otočím přímo ke kameře a řeknu: „Už je skoro hotový.“
Ve zvukové stopě je slyšet ještě jeden hlas. Velmi tiše odpovídá: „Ještě si musí vzpomenout na cestu.“
Začal jsem hledat lidi, kteří viděli totéž
Internet je plný horských historek. Bludičky, kroky v lese, hlasy, světla. Většina se opakuje a po chvíli splývá. Hledal jsem však konkrétní kombinaci: třetí vrchol, změny vzdáleností, vlastní hlas, dvojí návrat domů. Zpočátku nic.
Pak jsem změnil způsob hledání. Nehledal jsem, co lidé viděli. Hledal jsem věty, které nemají smysl.
Narazil jsem na starý diskusní příspěvek pod fotografií Šumavy: „Ten prostřední kopec tam tehdy ještě nebyl.“ Autor účet dávno smazal. V jiné galerii někdo komentoval panorama slovy: „Fotograf měl štěstí, že se díval doleva.“ Na turistickém fóru zůstala deset let stará odpověď bez původní otázky: „Když se vám vzdálenost k Pancíři začne zvětšovat, neotáčejte se a vraťte se stejnými kroky.“
A pak jsem našel sken dopisu z devadesátých let. Pisatel popisoval, že při zimní túře viděl mezi dvěma známými kopci další vrchol s jediným světlem. Jeho nejpodivnější věta zněla: „Nejprve jsem se bál, že nevím, kde jsem. Teď se bojím, že to místo ví, kde jsem já.“
Dopis končil bez podpisu.
Na rubu byly ručně dopsané tři svislé čárky. Stejná značka jako na mém druhém klíči.
Nejhorší důkaz jsem našel ve vlastním dětství
Měl jsem za to, že celá věc začala tou cestou. To byla poslední jistota, kterou jsem si chtěl nechat. Pak jsem při návštěvě rodičů otevřel staré album.
Na jedné fotografii mi může být osm nebo devět. Stojím na výletě někde v Čechách, v ruce plastovou láhev, za mnou les a vzdálené kopce. Nikdy jsem té fotografii nevěnoval pozornost. Teď jsem si všiml drobnosti na obzoru.
Tři vrcholy.
Prostřední černější než ostatní. Na špici bílý bod.
Zeptal jsem se, kde byla fotografie pořízena. Rodiče se neshodli. Jeden tvrdil Krkonoše, druhý Šumavu. Když jsem snímek otočil, na zadní straně bylo datum a jedno slovo napsané dětskou rukou.
Pancíř.
Na Šumavě jsem podle rodinných záznamů v tom roce nebyl.
Fotografii jsem položil na stůl. Když jsem se na ni podíval znovu, dětská postava už nestála čelem k objektivu.
Byla otočená k horám.
Teď už chápu, co se na těch vrcholcích skrývá
Není to zvíře. Není to člověk. Nečeká to v jeskyni ani pod rozhlednou. A nejspíš to nemá tělo v žádném smyslu, který by nám byl užitečný.
Je to místo, které potřebuje pozorovatele.
Něco mezi orientačním bodem a vzpomínkou. Dokud se na krajinu díváte normálně, jsou hory jen horami. Ve chvíli, kdy v nich jednou rozpoznáte něco navíc, mozek se pokusí chybu vysvětlit. Začne hledat cestu, vzdálenost, název, souvislost. Začne prázdné místo doplňovat.
A právě tím ho staví.
Každý člověk, který třetí vrchol uvidí, mu přidá trochu pevnosti. Vzpomínku na cestu. Fotografii. Název. Historku. Větu v diskusi. Magnet na lednici. Čárku na klíči.
Proto jsou ty výpadky paměti možná obranný mechanismus, ne útok. Nějaká část mozku chápe, že souvislý příběh je nebezpečný, a trhá ho na kusy dřív, než se třetí vrchol dokáže usadit mezi skutečnými místy.
Jenže já dělám přesný opak.
Píšu o něm.
Před hodinou jsem otevřel živou kameru
Chtěl jsem tento text dokončit a už se k tématu nikdy nevracet. Potřeboval jsem si jen ověřit jednu banalitu: jak dnes vypadá hřeben. Otevřel jsem veřejně dostupný obraz z oblasti a několik minut sledoval mlhu. Nejdřív nic zvláštního.
Pak se oblačnost roztrhla.
Na obrazovce byly tři vrcholy.
Ne dva a stín. Ne perspektivní překryv. Tři jasně oddělené siluety.
Prostřední měl na špici bílé světlo.
Obnovil jsem stránku. Tři.
Otevřel jsem jiný zdroj. Tři.
Našel jsem starou fotografii stejného směru z minulého roku. Tři.
Pak fotografie před pěti lety. Tři.
Deset let. Tři.
Začal jsem panikařit a hledal snímky, které jsem viděl ještě před cestou, protože jsem si naprosto jistý, že tam ten prostřední vrchol nebyl. Jenže na každém obrázku už je.
Dokonce i na mapě se mezi Špičákem a Pancířem objevil nenápadný šedý trojúhelník bez názvu. Když na něj najedu kurzorem, nic se nezobrazí. Když oddálím mapu, nezmizí jako ostatní detaily. Zůstává na stejném místě obrazovky.
Jestli jste dočetli až sem, udělejte jednu věc
Neotvírejte mapu. Nehledejte panoramata. Nesnažte se ověřit, zda mezi těmi místy opravdu něco není. Právě potřeba ověřit si skutečnost je ten mechanismus, na kterém to celé stojí.
Já už jsem tu chybu udělal příliš mnohokrát.
Před několika minutami se mi na notebooku změnil počet slov v tomto dokumentu, aniž bych cokoli napsal. Přibyl odstavec, který jsem okamžitě smazal. Stálo v něm, že až text zveřejním, lidé začnou v komentářích psát, že třetí vrchol přece znají celý život. Někteří budou tvrdit, že na něm byli. Jeden člověk nahraje fotografii rozhledny, která neexistuje. Jiný se bude hádat, že se tam dá dojít z Hofmanek za necelou hodinu.
A postupně přestaneme vědět, že to někdy bylo jinak.
Proto tenhle poslední odstavec píšu rukou do poznámek a teprve potom ho přepisuji. Chci mít alespoň jednu větu, u které budu vědět, že vznikla z mé vůle.
Na Šumavě jsou vrcholy, které můžete navštívit. Jsou tam cesty, rozhledny, lesy, lanovky a místa, která mají jméno a historii.
A pak je tam něco, co žádné jméno mít nesmí.
Pokud jste při čtení této povídky v duchu viděli mezi Pancířem a Špičákem třetí černý vrchol, neznamená to nic. Je to jen obraz, který vám vytvořil text.
Aspoň v to doufám.
Protože právě teď, ve 03:14, někdo třikrát zaklepal na moje dveře.
A z chodby se ozval můj vlastní hlas.
Říká, že si konečně vzpomněl na cestu nahoru.
Poznámka: Povídka je čistě fiktivní. Skutečné názvy míst slouží pouze jako literární kulisa.
