Článek
Batoh na vedlejší sedačce má zvláštní schopnost. Dokud je tramvaj poloprázdná, skoro nikomu nevadí. Jakmile nastoupí další lidé, z obyčejného kusu látky se stane malý test české společenské smlouvy: požádá někdo o místo, sundá majitel batoh sám, nebo budou oba několik zastávek předstírat, že se nevidí?
Na tomhle sporu je přitom komické, že v Praze není pravidlo nijak tajemné. Smluvní přepravní podmínky PID mezi zakázaným chováním výslovně uvádějí odkládání zavazadel na sedadla. U malých zavazadel navíc systém rovnou popisuje, kam patří: pod sedadlo, nad sedadlo, případně na klín.
Takže ne: batoh nemá „nárok na sedačku“, dokud se někdo neozve. Sedačka není dočasný úložný prostor s přednostním právem majitele batohu.
Šest batohů a desetina sedaček je pryč
Aby tenhle drobný zlozvyk dostal měřítko, vzali jsme jeden z nejběžnějších pražských tramvajových typů. Dopravní podnik u Škody 15T uvádí 60 míst k sezení. Šest zavazadel na šesti sedačkách tedy znamená 6 z 60 míst, přesně 10 procent sedací kapacity.
Dvanáct lidí se stejným zvykem by obsadilo 20 procent sedadel. Samozřejmě nejde o tvrzení, že v každé tramvaji právě tolik lidí pokládá batoh vedle sebe. Je to model, který ukazuje, proč se individuálně nepatrné chování v zaplněném voze rychle násobí.
A právě v tom je celý český nerv. Každý jednotlivý batoh zabírá „jen jedno místo“. Každý jednotlivý cestující stojí „jen pár zastávek“. Každý jednotlivý majitel si říká, že když někdo bude chtít sedět, stačí se ozvat. Výsledkem je systém, v němž musí člověk žádat o něco, co mělo být volné už před jeho příchodem.
Nejsilnější argument druhé strany existuje: podlaha v MHD není zrovna obývák
Je fér dát prostor i druhé straně. Batoh může obsahovat notebook, fotoaparát nebo věci, které člověk nechce položit na mokrou či špinavou podlahu. V zimě se do vozidel tahá voda, sůl a bláto. U drahé techniky dává instinkt „nebudu to dávat na zem“ smysl.
Jenže právě proto přepravní podmínky nenabízejí jen podlahu. Menší zavazadlo lze mít na klíně, pod sedadlem nebo nad sedadlem, pokud to konstrukce vozidla umožňuje. A když je vozidlo opravdu prázdné, málokdo bude morálně řešit tašku položenou vedle člověka. Rozdíl přichází ve chvíli, kdy se prostor stane vzácným.
Tahle glosa proto není výzva k tomu, aby lidé v poloprázdné tramvaji začali sousedy školit předpisem. Je to spíš velmi jednoduché pravidlo chování: jakmile začnou cestující stát, zavazadlo má ze sedačky zmizet dřív, než o to někdo musí prosit.
PID jde ještě dál: s batohem na zádech se ve vozidle nemáte pohybovat
Přepravní podmínky mají ještě jednu drobnost, kterou v ranní špičce porušuje skoro až překvapivě snadno pozorovatelný počet lidí: mezi zákazy je také pohybovat se s batohem na zádech.
Dává to praktický smysl. Člověk s batohem odhaduje vlastní tělo bez jeho dalších dvaceti nebo třiceti centimetrů. Při otočení zasáhne někoho do ramene, obličeje nebo telefonu, aniž to často vůbec zaregistruje. Sundaný batoh mezi nohama nebo v ruce zabere méně prostoru v úrovni ostatních cestujících a jeho majitel nad ním má větší kontrolu.
Znovu: nejde o velké morální selhání. Jde o přesně ten druh drobného chování, kvůli kterému může být stejná cesta buď normální, nebo otravná.
„Když chce sedět, ať si řekne“ zní logicky. Ve skutečnosti přesouvá povinnost na špatného člověka
Nejčastější obhajoba batohu na sedačce zní: když někdo místo chce, stačí říct. A ano, většina majitelů tašku bez problému sundá. Jenže tím se neřeší základní asymetrie.
Člověk, který pravidla dodržuje a chce použít sedadlo k jeho účelu, musí zahájit sociální vyjednávání s člověkem, který ho používá jako odkládací plochu. Starší cestující, člověk s bolestí, někdo s úzkostí nebo prostě introvert tak dostává navíc malou překážku, která vůbec nemusela vzniknout.
Lepší pravidlo je obrácené: když je kolem dost volných míst, taška vedle vás nikoho prakticky neomezuje. Když se vůz zaplní, majitel batohu má reagovat první. Ne až po žádosti, ne až po pohledu trvajícím tři zastávky.
Vyhrazená místa nejsou jediná, která je slušné uvolnit
PID ve svém stručném přehledu přepravních podmínek výslovně připomíná, že nemocným, zdravotně postiženým a těhotným cestujícím mají lidé uvolňovat místo, a to nejen sedadla označená piktogramem. To je dobrá připomínka, protože ohleduplnost v MHD se nedá nacpat jen do několika modrých samolepek.
Stejně tak není potřeba mít zvláštní piktogram „toto sedadlo není pro batoh“. Sedačka je konstrukčně poměrně čitelné zařízení. Je navržená pro člověka.
Verdikt: nejde o batoh. Jde o to, kdo má udělat první malý krok
Český spor o batoh na sedačce je ve skutečnosti spor o předvídavost. Jedna strana říká: nechám si ho vedle sebe, dokud si někdo neřekne. Druhá říká: proč mám vůbec prosit o místo, které taška používat nesmí?
Za nás je silnější druhý argument. Ne proto, že by položení batohu na prázdnou sedačku bylo společenské barbarství. Ale proto, že ve chvíli, kdy se vůz plní, stojí odstranění tašky majitele dvě sekundy a ostatním může vrátit konkrétní místo k sezení.
Šest takových drobných rozhodnutí v tramvaji 15T znamená desetinu sedadel. A to už není abstraktní etiketa. To je šest lidí, kteří buď sedí, nebo stojí jen proto, že jejich místo právě cestuje s batohem.
Zdroje a ověření
