Článek
Veřejný telefon v devadesátých letech nepotřeboval mincovník, bankovní účet ani internetové spojení s platební bránou. Stačila plastová telefonní karta s malým čipem. Kredit nebyl jen obrázek vytištěný na kartě – předplacené jednotky byly uložené v paměti a automat je během hovoru postupně odečítal.
V Československu se čipové telefonní karty objevily v roce 1991 spolu s novými kartovými automaty. Tehdy šlo o velmi viditelný příklad elektronické peněženky ještě dávno předtím, než se čip stal běžnou součástí bankovních karet.
Karta měla předplacené jednotky přímo v paměti
ETSI ve svém dobovém dokumentu definuje předplacenou telefonní kartu jako kartu s určitým počtem telefonních tarifních jednotek uložených ve strojově čitelné podobě – například v integrovaném obvodu. Při použití v kartovém telefonu se jednotky z paměti postupně mažou, dokud karta není vyčerpaná.
Nemuselo tedy jít o dnešní model, kdy terminál pošle číslo účtu na server a čeká na odpověď. U jednoduché čipové karty byla hodnota fyzicky reprezentovaná stavem paměti na kartě.
České karty měly různé generace čipů
Dobové české články popisují, že první karty používaly například čipy Schlumberger a později Gemplus. Pro běžného uživatele byl rozdíl skoro neviditelný: zasunout kartu, zvednout sluchátko, vytočit číslo a sledovat, jak kredit mizí.
Pro sběratele se ale typ čipu stal samostatným znakem. Stejný grafický motiv karty mohl existovat s různými čipy a některé kombinace jsou proto dodnes vzácnější než jiné.
Automat kartu nejen četl. Musel ji také přepisovat
Čipová telefonní karta nebyla jen průkaz s identifikačním číslem. Terminál během hovoru snižoval dostupný zůstatek a nový stav zapisoval zpět do nevolatilní paměti.
Patenty z 90. let popisují podobné karty jako jednoduché elektronické peněženky: paměť funguje jako čítač hodnoty, který se s použitím zmenšuje. Když dojde na nulu, terminál už z karty další placený hovor nepovolí.
Proč nebylo možné jednoduše kartu „vrátit“ na původní hodnotu
Kdyby šlo o obyčejný přepisovatelný čítač bez ochrany, telefonní karta by byla pozvánkou k podvodům. Proto výrobci používali bezpečnostní mechanismy, které měly manipulaci se zůstatkem ztížit.
Právě útoky na tyto karty se staly součástí technické subkultury devadesátých let. Dobový český tisk psal i o takzvaných „věčných kartách“. To je zároveň důkaz, jak skutečná hodnota čipu byla: nešlo jen o klíč k účtu, ale o paměť, se kterou automat pracoval.
První československé karty přišly v roce 1991
Hospodářské noviny uváděly, že první telefonní karty se v Praze objevily v roce 1991. iDNES zmiňuje současné nasazení kartových automatů firmy Schlumberger a cenu jedné telefonní jednotky jednu korunu československou.
Na začátku byly kartové automaty hlavně v Praze, později se rozšířily po republice. Karta se mezitím změnila také v reklamní plochu a sběratelský předmět.
Malý čip v peněžence byl předchůdce dnešní samozřejmosti
Dnes nás nepřekvapí, že plastová karta obsahuje čip a paměť. V roce 1991 to byla pro běžného člověka podstatně viditelnější novinka.
Telefonní karta spojovala platbu a paměť do jediného předmětu: koupili jste ji předem, automat z ní při každém hovoru ukusoval jednotky a po vyčerpání zůstal barevný kus plastu. Teprve potom z něj často vznikl sběratelský artefakt.
Zdroje
