Článek
Příběh naší první „zlaté generace“ se začíná psát na domácím mistrovství světa v roce 1947. Hvězdný tým v čele s brankářem Bohumilem „Bóžou“ Modrým, útočníkem Vladimírem Zábrodským a vedený legendárním trenérem s kanadskými kořeny Mickem Bucknou dokázal v bouřlivé atmosféře štvanického stadionu předvádět neuvěřitelné výkony. V klíčovém zápase se Švédskem sice prohrál 1:2, ale díky senzační porážce Švédů v utkání s Rakouskem a následnému vítězství našeho týmu proti výběru USA jsme se poprvé mohli těšit s titulu mistrů světa.
Obhajovat pozici světových šampionů odjeli českoslovenští hokejisté na první poválečné zimní olympijské hry konané ve švýcarském Svatém Mořici na přelomu ledna a února 1948. Tentokrát ale mělo dojít na konfrontaci evropských týmu proti hvězdnému výběru Kanady, kterou reprezentoval tým Ottawa Flyers. Naši hráči s přehledem porazili všechny týmy z Evropy a v rozhodujícím zápase s Kanadou vybojovali remízu 0:0. Poprvé jsme tak dokázali obrat výběr javorových listů o body a poprvé Kanada nedokázala dát v mistrovském zápase ani jeden gól.
Favorizovaní Kanaďané tak nakonec získali zlatou medaili jen díky lepšímu skóre. Naši hráči sice skončili těsně stříbrní, ale s pověstí nejlepších evropských hokejistů. Zámořské skauty zaujal zejména brankář Modrý, který obdržel přímou nabídku do NHL. Komunistický ministr informací Václav Kopecký mu ale odlet zakázal se slovy: „Nejdřív přivezte zlato na dalším mistrovství světa ve Stockholmu a pak si do té Kanady klidně leťte.“
Místo do severoamerických velkoklubů tak hráči týmu LTC Praha (kam patřila většina československých reprezentantů) odletěli ještě na konci února do Moskvy, s cílem naučit sovětské soudruhy hrát kanadský hokej. V Sovětském svazu totiž do té doby hráli hokej s míčkem místo puku. Právě v Moskvě zastihla hráče zpráva o únorovém komunistickém převratu. Na vlastní oči mohli vidět, jak život v takovém komunismu vypadá a dokázali si představit, kam se bude vyvíjet budoucnost naší země.
„Pánové, dejte na mne, všechno je v hajzlu“ tehdy prorocky řekl jeden z našich nejlepších hráčů Jaroslav Drobný a při nejbližší příležitosti z Československa emigroval. Nakonec se usadil v Egyptě, kde rozjel svoji kariéru v tenise, na který byl také velmi talentovaný. Natolik talentovaný, že v roce 1954 vyhrál slavný Wimbledon. Dodnes je tak jediným „africkým“ sportovcem, kterému se to povedlo. Československo opustil také oblíbený trenér Mike Buckna, který odletěl za svými příbuznými do Kanady.
Další osudová rána pro československý hokej přišla v listopadu roku 1948. Hráči tehdy cestovali na přípravné utkání do Londýna. Z důvodu problémů s vízy několika hráčů a zaplnění kapacity letadla ministrem zahraničí Clementisem a jeho doprovodem, se tým musel rozdělit na dvě skupiny. Menší skupina šesti hráčů nakonec do Londýna už nikdy nedorazila. Jejich letadlo se v husté mlze zřítilo nad kanálem La Manche a nikdo z nich neměl šanci na přežití. Tým se tak zúžil hned o třetinu hrdinů ze Svatého Mořice. Konkrétně se jednalo o Zdeňka Jarkovského, Miloslava Pokorného, Vilibalda Šťovíka, Zdeňka Švarce, Ladislava Trojáka a Karla Stibora.
Otřesení hráči se ještě na konci roku 1948 utkali v barvách klubu LTC Praha na Spengler Cupu ve švýcarském Davosu. Tam se setkali s bývalým hokejistou Josefem Malečkem, který hráčům nabídl emigraci a vytvoření exilové reprezentace. O tomto návrhu tým dokonce hlasoval, ovšem s nejednoznačným výsledkem, a především kapitán Vladimír Zábrodský byl striktně proti. Hráči se tak vrátili zpět do Československa, s výjimkou Zábrodského bratra Oldřicha a obránce Miroslava Slámy, kteří se nakonec k emigraci rozhodli.
Právě z důvodu emigrací komunistický režim zvažoval, zdali pustit hráče na mistrovství světa 1949 konané ve švédském Stockholmu. Tým nakonec startovat mohl, a i přes ztrátu hráčů, kteří zahynuli nad Lamanšským průlivem a těch kteří emigrovali, dokázal znovu vybojovat zlaté medaile. Za odměnu se jim dostalo velkolepého přivítání, podle pamětníků srovnatelného s příletem Hlinkova týmu z olympiády v Naganu. Byl to ale poslední turnaj pro brankáře Modrého, který protestně ukončil reprezentační kariéru poté, co ministr Kopecký porušil svůj slib a nedovolil mu letět do NHL.
Londýnský zákaz
Po komunistickém převratu se mnoho Čechů z oblasti kultury, literatury nebo politiky rozhodlo k emigraci. Mezi emigranty však byli i sportovci. Vedle již zmíněného Jaroslava Drobného například dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová. Z hromadného odchodu populárních hokejistů měl ale režim opravdový strach, tím spíš že se další mistrovství světa konalo v březnu 1950 v Londýně.
Komunisté nakonec hráče na londýnský turnaj nepustili. Záminkou se jim stalo údajné neudělení víz pro rozhlasové reportéry Josefa Laufera a Otakara Procházku. Na protest proti tomuto postupu britských úřadů vyhlásil hokejový svaz, i přes nevoli hráčů, bojkot celého mistrovství. Pravda ovšem byla taková, že britské velvyslanectví informaci o neudělení víz od samotného začátku popíralo.
13. března 1950 se hráči scházejí v jejich oblíbené pražské hospodě U Herclíků. Přítomno bylo celé reprezentační mužstvo, s výjimkou čtyřech moravských hráčů, kteří upřednostnili návrat domů a kapitána Vladimíra Zábrodského. Tým zde vstřebával zklamání a zároveň oslavoval narození syna obránce Jiřího Macelise. V pozdějších hodinách začínají hráči provolávat protikomunistická hesla a zesměšňovat ministra informací Kopeckého. To bohužel neuniklo jedné z domovnic, která následně podala hlášení příslušníkům StB. Ti ještě téhož dne hokejisty na místě pozatýkali.
Následující den byl zatčen útočník Vladimír Kobranov, který se přitom v hostinci zdržel pouze na pár minut. Po návratu z dovolené StB zadržela také Bohumila Modrého, přestože on se schůzky v hospodě nezúčastnil a téměř rok už nebyl členem národního týmu. Právě z legendárního gólmana Bóži Modrého, který byl až do komunistického převratu členem České strany národně sociální a nadále zůstával věrný demokratickým ideálům, udělali vyšetřovatelé hlavu celého spiknutí. Hráči byli obviněni z údajného plánování emigrace do Londýna, ze kterého měli organizovat protistátní činnost.
Následně byli reprezentanti převezeni do nechvalně známého Domečku na Hradčanech. Tady se vyšetřovatelé prostřednictvím nejhorších způsobů mučení snažili z hráčů dostat přiznání. Některým z nich přitom bylo teprve čerstvě přes dvacet let. Například útočník Augustin Bubník později vzpomínal, že tehdy během pár měsíců ztratil třicet kilo váhy.
Celkem 78 let vězení
Proces s československými hokejisty nebyl na rozdíl od jiných politických procesů ze začátku 50. let téměř vůbec medializován. Dokonce i samotný soud byl neveřejný, komunistický režim se zřejmě bál jejich obrovské popularity. 7. října 1950 bylo všech 11 obžalovaných hokejistů odsouzeno k trestu odnětí svobody za velezradu, činnosti směřující k rozkladu lidově demokratického zřízení a podezření ze špionáže. Za neoznámení trestného činu se odsouzení nevyhnulo ani hospodskému Mojmíru Ujčíkovi. Součet všech trestů dohromady činil téměř 78 let vězení.
Bohumil Modrý - 15 let
Augustin Bubník - 14 let
Stanislav Konopásek - 12 let
Václav Roziňák - 10 let
Vladimír Kobranov - 10 let
Josef Jirka - 6 let
Zlatko Červený - 3 roky
Jiří Macelis - 2 roky
Antonín Španinger - 1 rok
Přemysl Hainý - 1 rok
Josef Stock - 8 měsíců
Mojmír Ujčík - 3 roky
Hráči se ještě pokusili odvolat, ovšem Nejvyšší soud jejich tresty uznal za přiměřené a v prosinci roku 1950 je všechny potvrdil. Hokejisté byli následně vězněni v plzeňských Borech a později v uranových dolech v Jáchymově a Příbrami. Ti s nejvyššími tresty se propuštění dočkali až v roce 1955, kdy jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost.
Většině hráčů pobyt v drsném vězení a uranových dolech zničil jejich slibně rozjeté kariéry. Vůbec nejsmutnější je příběh Bohumila Modrého, který byl ve své době považován za možná nejlepšího brankáře světa. Ten měl po letech mučení a věznění natolik podlomené zdraví, že v roce 1963 předčasně zemřel. Bylo mu pouhých 46 let.
Nejasností dodnes zůstává, proč nebyl potrestán kapitán týmu Vladimír Zábrodský. Podle samotných hokejistů je možné, že při výsleších mohl očernit své spoluhráče, aby ochránil sebe a svoji rodinu. Relevantní důkazy pro toto tvrzení ale neexistují a pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme. Další teorie se šíří ohledně možného zapojení Moskvy, která chtěla ze své „sborné“ udělat nástroj propagandy a československé hokejisty mohla brát jako zbytečnou konkurenci. Pravdou je, že zatímco Sovětský svaz začal ve druhé polovině 50. let dominovat světovému hokeji a vyhrával téměř každé mistrovství, Československo si na další titul mistrů světa muselo počkat až do roku 1972.
