Článek
Do neklidné doby současného světa přibyl nový zdroj napětí – pravděpodobně nejvážnější vyostření vztahů mezi Indií a Pákistánem od začátku tohoto století. Vyhrocená situace kulminovala během včerejší noci, kdy si indické odvetné údery podle pákistánské armády vyžádaly nejméně 31 civilních obětí.
Dillí tvrdí, že útoky byly zaměřeny především na teroristy a jejich spolupracovníky. Islámábád však říká, že cílem byly hlavně civilní objekty, což má dokazovat skutečnost, že nejvíce obětí údajně zemřelo při zásahu mešity ve městě Báhávalpur v oblasti Pandžábu.
Nynější krize začala 22. dubna, kdy skupina teroristů z muslimské organizace Kašmírský odpor zavraždila 26 indických turistů v horském městě Pahalgam. Indie okamžitě obvinila Pákistán z podílu na této tragédii a začala požadovat dopadení pachatelů. Krátce poté zrušila víza pro všechny pákistánské občany a výrazně omezila svou diplomatickou misi v Islámábádu, na což Pákistán zareagoval podobnými kroky. Situace ještě více eskalovala poté, co Indie pozastavila dohodu s Pákistánem o sdílení vody v řece Indus. Pákistánský premiér Šáhbáz Šaríf v reakci na to prohlásil, že přístup k životně důležité vodě bude chránit i za cenu války.
V následujících dnech probíhala na himálajských hřebenech křížová střelba mezi oběma zeměmi. Obyvatelé pákistánské části Kašmíru se na odvetný útok ze strany indické armády připravovali už od minulé středy, kdy pákistánský ministr obrany Ásif uvedl, že podle jeho zpravodajských informací přijde indický odvetný útok během následujících 24 až 36 hodin. Ten nakonec přišel až během včerejší noci. Nyní je na tahu Pákistán, a podle vyjádření premiéra Šáhbáze Šarífa, který prohlásil, že „Indie bude muset nést následky“, se nezdá, že by se měl držet zpátky. Kam se bude situace dále vyvíjet, ukážou následující dny.
Nejnebezpečnější místo na světě
„Kašmír je nejnebezpečnějším místem na světě“ prohlásil již v roce 2000 tehdejší prezident Spojených států amerických Bill Clinton. Tehdy reagoval především na takzvanou Kárgilskou válku, během níž se o několik měsíců dříve opět střetly znepřátelené národy Indie a Pákistánu. Tento konflikt však přitáhl mnohem větší mezinárodní pozornost než tomu bylo v případě předchozích, a to zejméně kvůli skutečnosti, že do ní obě strany vstupovaly z pozice jaderných velmocí.
Vztahy mezi Indií a Pákistánem se od osamostatnění a rozdělení britské koloniální Indie po 2. světové válce pohybují střídavě mezi obdobím studené války a horkými příhraničními konflikty, které se většinou soustředily právě na oblast Kašmíru. Ten byl rozdělen na dvě části mezi obě země a odděluje je přísně hlídaná hranice zvaná „linie kontroly“, známá také jako „asijská Berlínská zeď“.
Kašmír je pro oba státy nejen otázkou národní hrdosti, ale i strategicky klíčovou oblastí. Pokud by Indie Kašmír plně ovládla, získala by přístup k hranici s Afghánistánem a tím i cestu do střední Asie, což by jí mohlo otevřít nové ekonomické příležitosti. Zároveň by tím odřízla Pákistán od hranice s Čínou, čímž by oslabila strategické partnerství mezi těmito dvěma zeměmi a posílila vlastní regionální postavení. Pákistán by si naopak úplným ovládnutím Kašmíru zajistil kontrolu nad téměř celým tokem řeky Indus, čímž by výrazně snížil svou závislost na Indii v otázce zásobování vodou.
Oba státy by chtěly ovládnout celý region, jenže vzhledem k jaderné síle obou velmocí není možné tohoto cíle dosáhnout vojenskou cestou. Podle údajů Mezinárodní organizace za zrušení jaderných zbraní disponují Indie i Pákistán přibližně 170 jadernými hlavicemi. Indie má širší spektrum nosičů a jako jedna z mála zemí vlastní kompletní jadernou triádu – schopnost odpalovat jaderné zbraně ze země, vzduchu i vody. Zároveň se hlásí k doktríně „No First Use“, což znamená, že tyto zbraně použije pouze v případě napadení. Pákistán naproti tomu zaměřuje svou strategii hlavně na udržení rovnováhy vůči silnější Indii.
Jaderná válka mezi těmito dvěma státy by znamenala katastrofu obrovského rozsahu, s potenciálními desítkami až stovkami milionů obětí a téměř úplným zničením obou zemí. Takový scénář si ani jedna strana nemůže dovolit a nechce ho připustit. Na druhou stranu však nelze vyloučit možnost intenzivního, několik týdnů až měsíců trvajícího příhraničního konfliktu, který by si mohl vyžádat tisíce obětí, podobně jako tomu bylo při indicko-pákistánských válkách ve 20. století.
