Článek
„Já odcházím,“ oznámil nečekaně ruský prezident Boris Jelcin přesně na Silvestra roku 1999, v předvečer začátku nového milénia. V té době se Jelcin v Rusku těšil minimální popularitě v důsledku hluboké ekonomické krize, která zemi sužovala po celá 90. léta, všudypřítomné korupci a také častých opileckých výstřelků jeho samotného.
V posledních letech svého mandátu se proto zaměřil na hledání nástupce, který by nejen převzal řízení země, ale zároveň také ochránil jeho i jeho okolí před možným vyšetřováním kvůli korupčním skandálům spojeným s privatizací obřích státních podniků. Nakonec ho našel v bývalém agentovi KGB Vladimíru Putinovi, kterého nejprve v roce 1998 dosadil do čela FSB (nástupnické organizace KGB) a o rok později z něj udělal ruského předsedu vlády.
Jako premiér se Vladimír Putin záhy stal nejoblíbenějším ruským politikem, a to především díky jeho nekompromisní reakci na bombové útoky na obytné domy v Moskvě, Bujnaksku a Volgodonsku v září 1999. Putin okamžitě nařídil invazi do Čečenska a ruská armáda brutálním zásahem během několika měsíců získala kontrolu nad tímto regionem. Na začátku roku 2000 padl i Groznyj, hlavní město celé autonomní republiky. Většina obyvatel Ruska vnímala tuto intervenci jako důkaz Putinovy rozhodnosti a síly, a jeho popularita tak výrazně vzrostla. Později se však objevily nejasnosti ohledně samotných teroristických útoků, které válku vyvolaly. Podle řady důkazů do nich totiž mohly být zapojeny ruské tajné služby s cílem vytvořit záminku pro invazi do Čečenska a tím zvýšit Putinovu oblíbenost u ruské veřejnosti.
V březnu 2000 byl Vladimír Putin zvolen prezidentem a z prozatímního lídra se stal oficiální hlavou Ruské federace. Jeho nástup do funkce kremelského vládce se alespoň zpočátku jevil jako velmi slibný. Do čela země přicházel mladý, energický a sportovně založený politik, který se profiloval jako liberál a na rozdíl od svého předchůdce prakticky vůbec nepil alkohol. Po divokých 90. letech začalo období stability a k životu se probouzela i skomírající ruská ekonomika.
Putin si svou oblibu rychle získával i na Západě. Ve svých projevech často zmiňoval, že vnímá Rusko jako součást evropské kultury a během své návštěvy Londýna v roce 2000 dokonce prohlásil, že by si dokázal představit Rusko jako budoucího člena NATO. Postoj západních lídrů vůči Putinovi dobře ilustruje známý výrok tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe, který prohlásil: „Pohlédl jsem Putinovi do očí a shledal ho upřímným a důvěryhodným.“
Beslanská tragédie
Prvním vážným momentem, kdy měly západním politikům začít blikat varovné kontrolky, že s režimem mladého a oblíbeného vládce v Kremlu není něco v pořádku, byla zřejmě tragédie, která se odehrála v jihoruském městě Beslan v září roku 2004.
Čečenští teroristé tehdy obsadili místní školu a stovky rodičů i jejich dětí v ní uvěznili jako rukojmí. Požadovali stažení ruských vojáků z Čečenska, ale ruská vláda včetně prezidenta Putina odmítla jakkoliv vyjednávat. Nakonec budovu obklíčila a následně brutálně napadla ruská armáda vyzbrojená tanky, děly a granátomety. Útok si vyžádal 334 obětí, z nichž více než polovina byly děti, přičemž většina zemřela právě kvůli chaotickému a bezohlednému zásahu ruských bezpečnostních složek.
Beslanská tragédie tak dokonale ukázala, jak moc si Putinův režim váží lidského života. Úřady nijak nevyšetřovaly zásah a veškerou odpovědnost za oběti připsaly jen teroristům. Jakákoli kritika byla smetena ze stolu a novinářka Anna Politkovská, která se chtěla dostat do Beslanu, byla otrávena jedem v čaji během letu. Přežila, ale jen zatím.
Oranžová revoluce a utahování šroubů
Během Oranžové revoluce na konci roku 2004 se pravděpodobně poprvé výrazně projevila Putinova snaha vměšovat se do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Prezidentský souboj mezi prozápadním Viktorem Juščenkem a proruským Viktorem Janukovyčem byl poznamenán otravou dioxinem, která zanechala viditelné stopy na Juščenkově tváři. Podle samotného Juščenka i několika nezávislých vyšetřovatelů mohlo mít Rusko na této otravě podíl. Následné volby byly prokazatelně sfalšovány ve prospěch proruského kandidáta Janukovyče, což na Ukrajině vyvolalo největší vlnu protestů od jejího vzniku. Po masových demonstracích došlo k opakování voleb, v nichž nakonec zvítězil Juščenko.
Celé toto období sledoval Vladimír Putin s velkou nelibostí a vyvodil z něj závěr, že musí ve své zemi přitvrdit. Začal útočit na nezávislá média a postupně zestátňoval televizní stanice, které následně předával oligarchům loajálním Kremlu. Nechal také zrušit gubernátorské volby a omezil pravomoci Státní dumy, čímž výrazně oslabil demokratické prvky v zemi.
Poprvé se v jeho rétorice objevilo tvrzení, že protesty na Ukrajině financovaly západní státy a během projevu v roce 2005 prohlásil, že rozpad Sovětského svazu považuje za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. I tento výrok ale na Západě tehdy zůstal víceméně bez povšimnutí.
Vražda Anny Politkovské
Anna Politkovská byla známá ruská novinářka a otevřená kritička Vladimíra Putina. Ve své odvážné investigativní práci se zaměřovala hlavně na korupci a zločiny Putinova režimu. Nakonec ji to stálo život – 7. října 2006, přesně v den Putinových narozenin, byla zavražděna ve výtahu svého domu.
Okamžitě se začaly objevovat hlasy, že za vraždou Politkovské stojí ruský režim. Jedním z těchto hlasů byl i bývalý agent KGB a FSB Alexandr Litviněnko, který tvrdil, že má důkazy o tom, že vraždu Politkovské nařídil přímo Putin. Litviněnko ale nakonec Politkovskou přežil jen o několik týdnů – v listopadu 2006 byl v Londýně otráven radioaktivním poloniem.
Angela Merkelová vs labradorka Koni
O Putinově povaze hodně napověděl diplomatický incident s německou kancléřkou Angelou Merkelovou v roce 2007. Během její návštěvy v Soči nechal Putin do místnosti vpustit svou labradorku Koni, zatímco spolu vedli rozhovor. Nebyla to náhoda, protože dobře věděl, že Merkelová má z psů panický strach. V minulosti ji totiž jeden pokousal. Její viditelná nervozita mu očividně dělala radost, zatímco ona se snažila situaci ustát s klidem.
Putin se později za toto faux pas sice omluvil s odůvodněním, že o tomto strachu nevěděl, Merkelová však byla jednoznačně přesvědčená o tom, že se jednalo o úmyslné zastrašování. „Chápu proč to udělal, bojí se vlastní slabosti. Rusko nemá nic, žádnou úspěšnou politiku ani ekonomiku. Jediné, co mají, je tohle,“ viděla již tehdy naprosto správně německá kancléřka.
I přes tenhle incident se Merkelová dál řídila hlavně ekonomickým pragmatismem a dávala přednost byznysu před politikou nebo lidskými právy. Podobně na tom byla i většina Evropy, která s Ruskem dál spolupracovala, i když bylo čím dál jasnější, kam se Putinův režim ubírá.
Putinův projev v Mnichově
Dalším momentem, který měl západním představitelům otevřít oči, byl projev Vladimíra Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007. Putin tehdy pronesl velmi tvrdá slova na adresu přítomných lídrů Spojených států a Evropy. Prohlásil, že „rozšiřování NATO je provokací, která snižuje vzájemnou důvěru,“ a že „Washington se snaží vyprovokovat nové závody ve zbrojení.“ Tehdejší americký ministr obrany Robert Gates nedávno uvedl: „Považovali jsme to za chvástání, ale z dnešního pohledu to byla předzvěst toho, jak se bude Putin ve vztahu k Západu chovat.“
Vpád do Gruzie
Ruská invaze do Gruzie byla první Putinovou otevřenou agresí proti suverénnímu státu. Kromě porušení mezinárodního práva Rusko úplně ignorovalo i staré antické pravidlo, že během olympijských her by měly utichnout veškeré boje. Přesto na Gruzii zaútočilo 8. srpna 2008, právě v den slavnostního zahájení olympiády v Pekingu.
Rusové si následně v Gruzii udělali co potřebovali a to i za použití zakázaných kazetových bomb a z regionů Abcházie a Jižní Osetie si vytvořili de facto své protektoráty. Evropa ale tehdy odmítla uvalit jakékoli sankce a neomezila ani financování Putinova režimu pomocí výkupu ropy a plynu. Putin si vzal jasnou lekci, že v bývalých sovětských zemích si může dělat co chce a Evropa s ním bude nadále obchodovat.
Návrat po pauze
Po čtyřleté pauze mezi lety 2008–2012, kdy dosadil do prezidentské funkce Dmitrije Medveděva jako svého loutkového nástupce a sám se přesunul do role premiéra, se Putin opět vrátil na vrchol moci. Tentokrát už se ani nepokoušel předstírat, že Rusko směřuje k demokracii. Během své inaugurace nechal brutálně potlačit protesty, a podle ruského politika Ilji Jašina tehdy na adresu demonstrantů prohlásil: „Zničili mi můj velký den, já teď zničím jejich životy.“
Putin si následně nejprve prodloužil prezidentský mandát ze čtyř na šest let a později prosadil ústavní reformu, která mu umožnila zůstat u moci až do roku 2036. Proces jeho přeměny z autoritativního lídra v neomezeného diktátora byl pak definitivně završen agresivní politikou vůči Ukrajině. V roce 2014 anektoval Krym a podpořil proruské separatisty na východě země. O osm let později, 24. února 2022, rozpoutal plnohodnotnou invazi, čímž zahájil největší ozbrojený konflikt v Evropě od 2.světové války.
