Článek
V posledních letech se v Česku – a v Brně obzvlášť – skloňuje Housing First (Bydlení především) ve všech pádech. Pro mnohé je to svatý grál sociální politiky. Myšlenka je to na papíře krásná: vezmeme člověka z ulice, bez jakýchkoli předchozích podmínek mu dáme klíče od bytu a sociálního pracovníka na podporu – a on se v bezpečí čtyř stěn postupně postaví na vlastní nohy. Jenže praxe z terénu ukazuje krutou realitu. Hlavním problémem velké části lidí na ulici totiž není samotná ulice. Je to alkohol.
Když s lidmi bez domova pracujete denně a řešíte jejich reálné osudy, velmi rychle narazíte na zeď, kterou teoretici od stolu nevidí – nebo nechtějí vidět. Zastánci nepodmíněného bydlení vycházejí z předpokladu, že jakmile člověku zmizí stres z přežívání na lavičce, začne postupně řešit i všechno ostatní.
My ty lidi ale ubytujeme. A co se stane? Pijí dál. Jen u toho nemrznou.
Kdy střecha nad hlavou stačí a kdy je to cesta do pekla
Abychom byli fér: Housing First není úplný nesmysl. Dobře ale funguje jen u jedné, poměrně úzké skupiny lidí.
Představte si staršího člověka v invalidním důchodu se zničeným zdravím. Od života už moc nečeká, na trh práce se nikdy nevrátí. Když takového člověka stáhneme z ulice do malého bytu, nastavíme mu platbu nájmu přímo z důchodu a občas na něj dohlédneme, systém funguje. Sedí doma v teple, nikoho neobtěžuje, v klidu si vypije své dvě PET lahve piva denně a dožije důstojně. Pro společnost i pro něj je to výhra a obrovská úspora oproti tomu, kdyby ho obden vozila sanitka z nádraží.
Že to není jen dojem, ukázal výzkum ze Seattlu: u dlouhodobých bezdomovců s těžkými problémy s alkoholem, kteří dostali byt bez povinnosti abstinovat, klesly během roku náklady na zdravotní péči, záchytky a vězení zhruba na čtvrtinu. Pít přitom nepřestali – jen ubrali.
Jenže pak je tu druhá, mnohem početnější skupina: lidé v produktivním věku, kteří mají ruce, nohy a teoretickou vyhlídku ještě dvacet nebo třicet let normálně pracovat, splatit dluhy a fungovat. Velká část z nich má těžký problém s alkoholem (případně s pervitinem). A právě u nich nepodmíněné bydlení selhává.
A co je nejhorší – oni sami ani systém kolem nich to často za hlavní problém nepovažují. Tvrdí, že pijí, protože jsou na ulici. Praxe ale u mnohých ukazuje opak: jsou na ulici, protože pijí.
Když takovému člověku dáte byt v běžném domě bez tvrdého režimu a bez předchozí léčby, nedáváte mu nový začátek. Často mu dáváte jen vytápěnou klubovnu. A když se to pokazí, scénář bývá pořád stejný: nastěhuje si kumpány z ulice, zničí vybavení, vytopí sousedy a za pár měsíců letí zpátky na dlažbu s ještě větším dluhem.
Byt vyřeší střechu, závislost ne
Nejde jen o dojmy z terénu. Souhrnná analýza čtyř randomizovaných studií z roku 2019 ukázala, že lidé v programech Housing First v bydlení opravdu vydrží: po 18 až 24 měsících měli zhruba dvaapůlkrát větší šanci, že budou mít kde bydlet, než lidé v běžných službách. Na užívání alkoholu a drog ale jasný vliv nenašla.
Housing First přitom s podporou počítá: sociální pracovník dochází, léčba se nabízí. Je ale dobrovolná – a na těžkou závislost to podle všeho nestačí.
Pro důchodce se zničeným zdravím je to dost. Pro čtyřicetníka, který by mohl ještě dvacet let pracovat, je to málo: z ulice se přestěhoval, ze závislosti ne.
Kořen zla: dva litry „ovocného“ jedu za 45 korun
Proč se z toho tito lidé nedokážou vymanit, ani když dostanou šanci? Protože žijeme v zemi, kde je extrémně levný alkohol dostupnější než chleba – a která patří ke světové špičce ve spotřebě alkoholu.
V Česku máme naprosto absurdní legislativní díru: takzvané tiché víno má nulovou spotřební daň. Pod tuhle nálepku se ale neschovávají jen poctiví moravští vinaři. Zákon do ní počítá i ovocná vína – a s nimi průmyslové výrobce nejlevnějších ovocných patoků. Vezmete jablečný koncentrát z dovozu, naředíte ho vodou, přisypete řepný cukr, necháte prokvasit, dochutíte aromaty, nalijete do dvoulitrové PET lahve a prodáváte v akci za pár desítek korun.
Dvoulitrovka téhle sladké břečky s 10 % alkoholu obsahuje zhruba stejně čistého lihu jako půllitr čtyřicetiprocentní kořalky. Jenže zatímco z půllitru kořalky si stát vezme jen na spotřební dani přes 80 korun, ze dvoulitrovky ovocného vína na ní nevybere ani korunu. Pro člověka na dně je to nejlevnější únik z reality, který mu však v kombinaci s levným rumem z večerek během několika let zničí játra i mozek.
Pokud chceme bezdomovectví reálně vyřešit, musíme přestat hasit jen následky a zaříznout přísun tohoto toxického paliva:
- Konec daňového triku jménem „ovocné víno“. Evropská směrnice řadí ovocná vína do samostatné kategorie „ostatní kvašené nápoje“ a nenutí státy danit je stejně jako víno z hroznů. Stačí je v zákoně vyjmout z tichého vína a zdanit – třeba stejnou sazbou jako šumivé víno. Poctivý vinař z Mikulova nepřijde o korunu a nejlevnější patoky ztratí svou jedinou výhodu.
- Minimální cena za gram alkoholu. Stanovme pro každý alkohol nejnižší možnou cenu podle toho, kolik obsahuje čistého lihu. Irsko to dělá od roku 2022: deset centů za gram. Při české hranici kolem 1,15 Kč za gram – tedy necelé polovině irské – by nejlevnější dvoulitrový bolehlav zdražil ze 45 na zhruba 180 korun. Lahve od vinaře z Mikulova za dvě stě korun se to nijak nedotkne, ale z regálů přes noc zmizí likvidační břečky pro chudé.
- Tvrdý alkohol jen do specializovaných obchodů. Vezměme tvrdý alkohol a silná vína velkým supermarketům, které je v akcích používají jako lákadlo na zákazníky, a dejme prodej výhradně do licencovaných obchodů s omezenou otevírací dobou. Koncesi na prodej lihovin přitom už dnes potřebuje každý obchod, který je prodává – zavedla se po metanolové aféře. Jenže je to formalita, dostane ji prakticky každý, kdo o ni požádá. Kdyby navíc zákon dovolil městům vydávat licence jen malým lokálním podnikatelům (třeba s limitem dvou poboček na firmu), zabili bychom dvě mouchy jednou ranou. Malý obchodník by si do prodejny nepustil opilce, protože by riskoval ztrátu licence, a peníze by místo nadnárodních řetězců zůstávaly v kapse místním živnostníkům a lokálním řemeslným palírnám.
Nebudou prostě krást nebo pít něco horšího?
Tuhle námitku uslyšíte jako první. Odpověď nabízí Skotsko, které minimální cenu alkoholu zavedlo v roce 2018. Úmrtí přímo způsobená alkoholem tam podle vyhodnocení Public Health Scotland a Univerzity v Glasgow klesla odhadem o 13,4 %, nejvíc u mužů a v nejchudších oblastech. Studie zaměřená na nejtěžší pijáky přitom nenašla výraznější nárůst užívání drog, krádeží, jiné kriminality ani pití nelegálního alkoholu.
Stejná studie ale ukázala i nepříjemnou věc: u lidí s rozjetou závislostí samotná cena spotřebu prokazatelně nesnížila. Část z nich omezila jiné výdaje nebo si začala půjčovat. Zdražení tedy pomáhá celé populaci, ale lidem, kteří už jsou na dně, samo nepomůže. Proto musí jít ruku v ruce s druhou polovinou řešení.
Skutečné řešení: režimové centrum za městem místo falešné svobody
Když omezíme dostupnost nejlevnějšího chlastu, musíme těm lidem zároveň nabídnout cestu ven. Ne však formou bytu bez podmínek, ale prostřednictvím strukturovaného pobytového centra za městem, které propojí odvykací režim, bezpečné zázemí a práci.
Lidé z ulice mají kromě alkoholu ještě jeden obrovský praktický problém: nemají kam bezpečně uložit věci, aby je hned někdo neokradl. Žijí v permanentním stresu, v noci spí s batohem pod hlavou a přes den tahají celý svůj život v igelitkách. Nemohou jít na dvanáct hodin do práce, když nevědí, kam složí hlavu a jestli jim spolubydlící na noclehárně neukradne boty.
Řešením pro práceschopné lidi bez domova proto není běžný městský byt, ale pobytový areál mimo centrum města – na pomezí terapeutické komunity, doléčovacího centra a sociálního podniku:
- Bezpečí výměnou za řád. Každý dostane vlastní uzamykatelný pokoj, kam mu nikdo nevleze, teplé jídlo a čisté oblečení. Cenou za tento komfort je ale železný režim: žádný alkohol, žádné drogy, pevný denní rozvrh a omezené vycházky, dokud se člověk nestabilizuje. Vstup je dobrovolný a odejít může kdokoli – jen tím o své místo přijde.
- Vychovatelé a pracovní terapie. Lidé, kteří byli pět let na ulici, často zapomněli, jak se vstává na budík a jak se řeší konflikty bez křiku. V budově proto musí být neustále přítomen personál – v podstatě vychovatelé a mistři, kteří s nimi pracují. Kdo ještě nezvládne plnou směnu, začne pracovat v areálu: může opravovat budovu, starat se o zahradu nebo pěstovat zeleninu do společné kuchyně.
- Práce a oddlužení pod jednou střechou. Jakmile je člověk čistý a zvyklý na režim, přechází v rámci centra do přidruženého sociálního podniku (dílny, úklid, lesní práce). Dostává reálnou výplatu, podává návrh na oddlužení a pod dohledem dluhových poradců se postupně zbavuje exekucí, které by ho jinak okamžitě stáhly zpátky do šedé ekonomiky.
Levné to nebude. Jenže každý, kdo se takhle vrátí do práce, začne platit daně a splácet dluhy. Teprve když člověk projde tímhle sítem a má čistou hlavu, pracovní návyky i dluhy pod kontrolou, má smysl bavit se o samostatném bydlení.
Dávat lidem s těžkou závislostí klíče od městských bytů a spoléhat na podporu, kterou mohou kdykoli odmítnout, není humanismus. Je to pohodlný alibismus, který problém schová před zraky veřejnosti za zavřené dveře nájemních domů. Pokud chceme lidem z ulice opravdu pomoci, musíme jim nejprve vzít z ruky levnou flašku, dát jim bezpečné místo, kde je nikdo neokrade, a naučit je znovu žít v pevných hranicích.
