Kam se to řítíme? Psychopati v čele velmocí, máme se jich bát?

Jsem ajťák. Každý admin ví, že plný přístup se nedává nikomu, kdo vypadá, že by si ze zvědavosti pustil „rm -rf /“ (příkaz smaže disk). Lidstvo to vyřešilo elegantně: k jaderným arzenálům dáváme přístup lidem, u kterých si na to vsadí půlka planety.

V Bílém domě sedí Donald Trump, v Kremlu Vladimir Putin. Oba podle mě vykazují rysy, při kterých by psychologovi začaly blikat všechny kontrolky na panelu. Nebojácnost, bezohlednost, nulová omluva, lež jako pracovní nástroj. Otázka tedy nezní, jestli jsou divní. Otázka zní, jestli jsou psychopati, a pokud ano, jestli se máme bát víc než obvykle.

Nebudu dělat, že jsem psychiatr. Udělám něco zábavnějšího: podívám se, co o tom říká věda, a pak to postavím vedle toho, co ti dva předvádějí veřejně.

Psychopatie se měří, ne odhaduje. Kanadský psycholog Robert Hare sestavil checklist PCL-R s dvaceti položkami. Každá dostane nula až dva body, maximum je čtyřicet. Kdo má kolem třiceti, je v Americe klinický psychopat. V Evropě se hranice obvykle klade níž.

V checklistu je povrchní šarm, grandiózní sebehodnocení, patologické lhaní, manipulace, chybějící lítost, plytké emoce, nulová empatie a neschopnost přijmout odpovědnost. Zní to jako popis polovičky politiků v jakémkoli parlamentu? Tak to je.

Psychopatie totiž není vypínač, ale posuvník. Odhaduje se, že výrazné psychopatické rysy má kolem jednoho procenta populace. Většina z nich nikoho nezabije. Prodávají pojistky, řídí firmy, nebo se derou k mikrofonu.

V roce 1964 kandidoval na amerického prezidenta Barry Goldwater. Časopis Fact obeslal tisíce psychiatrů s otázkou, jestli je duševně způsobilý. Přes tisíc z nich odpovědělo, že není, aniž by ho kdy viděli v ordinaci. Goldwater časopis zažaloval a vyhrál.

Americká psychiatrická asociace pak v roce 1973 přijala takzvané Goldwaterovo pravidlo: o veřejné osobě, kterou jsi nevyšetřil, diagnózu nevyslovuješ. Proto žádný seriózní psychiatr nenapíše „Putin je psychopat“. Neznamená to, že si to nemyslí. Znamená to, že to nemůže dokázat.

Já nejsem psychiatr. Já můžu říct, co si myslím, a ukázat, proč.

Oxfordský psycholog Kevin Dutton, autor knihy o „moudrosti psychopatů“, v roce 2016 udělal neformální anketu. Nechal hodnotit známé osobnosti podle psychopatického dotazníku. Donald Trump v ní skončil výš než Adolf Hitler. Je to anketa, ne vyšetření, ale jako titulek do hospody to stačí.

V roce 2017 vyšla kniha The Dangerous Case of Donald Trump, ve které sedmadvacet psychiatrů a psychologů porušilo nepsané tabu a varovalo před jeho duševním stavem. Kolegové jim za to vyčítali právě Goldwaterovo pravidlo.

Putin na to jde jinak. Žádné tweety ve tři ráno, žádný řev. Chladný pohled, krátké odpovědi, a na schůzku s Angelou Merkelovou v roce 2007 si přivedl svého labradora. Merkelová má po pokousání psem k psům respekt. Putin později tvrdil, že o tom nevěděl. Dělejte si z toho, co chcete.

Můj názor: oba mají v sobě víc položek z Hareova checklistu, než bych chtěl vidět u člověka s jadernými kódy. Je to hodnotící soud, ne lékařská zpráva. Lékařskou zprávu nenapíše nikdo, protože ani jeden z nich si k psychologovi nesedne.

Teď ta nepříjemná část. Psychopatické rysy u moci nejsou porucha systému. Jsou to vlastnosti, které systém odměňuje.

Psycholog Scott Lilienfeld s kolegy v roce 2012 nechal životopisce ohodnotit osobnost amerických prezidentů. Rys, kterému říkají „nebojácná dominance“, souvisel s tím, že historici dotyčné prezidenty hodnotí jako úspěšnější. Klid pod tlakem, žádný strach z konfliktu, charisma. Přesně to, co chceme vidět v krizi.

Paul Babiak a Robert Hare pak ve firmách zjistili, že psychopatické rysy se mezi manažery vyskytují častěji než v běžné populaci. Jejich kniha se jmenuje Snakes in Suits, tedy Hadi v oblecích a název říká vše.

Dává to smysl. Kdo nemá strach, riskuje. Kdo nemá výčitky, nebrzdí. Kdo lže bez mrknutí, vyhraje debatu. Na cestě nahoru je to turbo. Problém nastane, až je člověk nahoře a nikdo nad ním nestojí.

Abych byl fér, tady je, co by mi kdo oponoval. Některé námitky mají váhu.

Nic z toho neříká, že se pletu. Říká to, že prokázat se to nedá a že část lidí to vidí jinak.

Ano, ale špatného čísla. Ne člověka, ale toho, kolik pojistek kolem něj zbývá.

Americký prezident má k vydání jaderného útoku výhradní pravomoc. Žádné hlasování, žádný druhý podpis. Systém počítá s tím, že na tom křesle sedí někdo, kdo nepotřebuje brzdu. To je architektura navržená pro ideálního uživatele. Každý admin ví, jak dopadne systém, který spoléhá na to, že uživatel nic nerozbije.

Místo otázky „je to psychopat?“ bych proto kladl jinou: kdo mu může říct ne? Soudy, parlament, svobodná média, vlastní generálové, volby za čtyři roky. Ve Spojených státech těch pojistek pořád pár je, i když se na ně tlačí. V Rusku je většina z nich vypnutá.

Psychopat s admin přístupem a funkčním logováním, audity a dvoufaktorem je problém. Psychopat s adminem, kterému někdo vypnul logy, je katastrofa, na kterou jen čekáme. Bát se máme hlavně toho, když vidíme, že někdo začne logy vypínat.

Celý tenhle článek se dá číst i obráceně. To, co psychopatovi chybí, je přesně to, co chci mít já.

Věřit si je potřeba. Kdo si nevěří, nic nepostaví, nic nenapíše a nikam se nepohne. Jenže sebedůvěra bez kontroly je jen psychopatie v lehčím provedení.

Proto si u sebe nechávám zapnuté logy. V počítači je log záznam všeho, co kdo udělal, aby se dalo zpětně dohledat, kde se co pokazilo. U člověka je to otázka, kterou si pravidelně kladu: nedělám zrovna kravinu?

A když zjistím, že dělám, přichází nejtěžší část. Vybrat si cestu, která je pro mě nepohodlná. Přiznat chybu, ustoupit, omluvit se, couvnout z hádky, kterou bych možná i vyhrál. Ne proto, že jsem slabý, ale proto, že se tím uklidní lidi kolem mě a hladina se srovná.

Tohle psychopat neumí. Chybu nevidí, protože ji nehledá. A i kdyby ji viděl, nepohodlnou volbu si nevybere, protože mu na klidu okolí nezáleží.

Rozdíl mezi zdravým sebevědomím a psychopatií tedy není v tom, jak moc si člověk věří. Je v tom, jestli si nechal zapnuté logy.