Článek
Mluví se o digitalizaci úřadů práce, o reformě instituce, která je „deštníkem“ chudoby a přes kterou teče podstatná část státních dávek.
Mluvit o digitalizaci jako o cestě k efektivitě je jen malá část ledovce, jeho špička, a smysl by dávalo podívat se na jeho dno.
Jen oddělení zprostředkování práce, která představují důležitou část těchto úřadů, poskytují služby, na které si můžete sáhnout prakticky kdekoliv. Pracují totiž s databází nabídek volných pracovních míst, která je veřejně přístupná při hledání na stránkách úřadu. Kdo si chce najít práci, uvidí doma v PC totéž, co mu nabídne úřednice na pracáku.
Pokud tedy hledá práci, nedostane jiné, nové informace. Navíc dostane povinnost jít na pracák, absolvovat komunikační cvičení se zprostředkovatelkou, kde nemůže „zvítězit“ a má tedy hořký pocit povinnosti. Pro ty, co skutečně hledají práci, to není cesta k nalezení, a pro ty, kdo ji nehledají, je jakákoliv nabídka předem neúspěšná.
Zprostředkovatelky, často zahlcené těmito zbytečnými setkáními, mající na jednoho klienta někdy jen 15 minut, jsou v koloběhu nesmyslné činnosti, kde řeší zdravotní problémy neúspěšných žadatelů, výmluvy… To u těch, kteří stejně pracovat nepůjdou. Buď nechtějí, nebo skutečně nemohou.
Možná by pomohlo, kdyby nabídly širší spektrum nabídek práce z různých vyhledavačů (např. jobs, volná místa, jenprace…), byť průměrný uživatel internetu si je schopen vyhledat sám. Nebo by se mohly přiblížit komerčním agenturám práce, kde náboráři mívají aktuální informace o nabídkách i mimo standartní vyhledavače.
Ale vzhledem k tomu, že těch, kteří chtějí pracovat skutečně, je méně a pomohou si i bez vyhledávání na pracáku, by bylo nejvhodnější, aby práce zprostředkovatelek/lů byla více sociální. Aby zde pracovali sociální pracovníci a více než zprostředkování nabízeli tzv. case management a stali se z nich koordinátoři příběhu klienta.
Case management koordinuje řešení situace klienta v rámci spolupráce několika institucí (např. OSPOD, sociálních služeb, obecních úřadů…). Neúspěšní žadatelé o práci potřebují podporu napříč spektrem služeb sociálních i zdravotních, potřebují zapojit do řešení své situace jejich činnost ve svůj prospěch, což by zvýšilo možnosti jejich zaměstnatelnosti. Tato sociální práce by také definitivně odpověděla na otázku, proč klient nechce či nemůže pracovat a vyloučila by jej z tohoto kolotoče. Někteří klienti se v něm točí i pěknou řádku let. Docházejí na pracák, dostanou obligátní nabídku a všichni vědí, že je to jen divadlo, scéna pro to, aby se vlk (stát) nažral a koza (klient) zůstala celá.
Digitalizace tedy je jen nástrojem. Úřadům práce chybí poctivá procesní analýza a otevřená mysl při hledání efektivní změny.
