Článek
Odešel Karel Schwarzenberg, a já jsem se zadíval na placku s nápisem „Volím Karla“ z roku 2013, kde se postavil Miloši Zemanovi, a prohrál.
Pamatuji si na jeho výrazný projev s významným ráčkováním, kdy po boku Václava Havla jako kancléř odevzdával vyznamenání při příležitosti státního svátku 28. října. Kontroverzní („Nemáme někoho, kdo umí česky?“), s nadhledem („Konečně jdou ceny do rukou těm, kteří se zasloužili“).
Když Karel Schwarzenberg mluvil, bylo to přesné, úsporné a s nadhledem. Než mi to došlo, musel jsem si projít vlastní sebereflexí.
Kníže, šlechta, Orlík… Těm s malým sebevědomím, nespokojeným s vlastním životem je to jako postavit červený hadr před býka. Trvalo mi, než jsem zjistil, že klimbat, ne-li spát v poslanecké sněmovně je nadhled a ohromný vzkaz žvanírně a žvanilům. Než mi došlo, že mít jeho placku na hrudi, je objevit vztah k demokracii, k lidskosti a k sobě. Je to projít si cestou hledání hodnot. Díky.
Ale podobné je to s Kalouskem, než jsem mu odpustil přesun z KDU-ČSL a velké ego, ve kterém se v rozhovorech často koupe. Trvalo mi, než jsem mu začal fandit, že se jako jediný postaví Babišovi s rétorikou Babiše, ale obsahem, který Babiše přesahuje a vždy bude přesahovat, protože za Kalouskem je mravní jistota.
A stejně s Pekarovou Adamovou, než jsem jí odpustil její nesmlouvavost a přísnost a přiznal si, že se takhle chová hlavně sama k sobě a že je za tím TOP postoj - Tradice, Odpovědnost, Prosperita… Musel jsem především před sebou uznat, že i takhle se hodnotová politika dělat dá.
Díky, Karle.
