Článek
12. ročník Stardance má za sebou první díly. Očekávání od známé show se naplňují a diváci mají své tradiční „pokrmy“: moderátorskou dvojici, Moondance orchestra a Dušana Kollááááára, porotu a známé páry. Vše jak má být, hezky s prologem Viktora Preisse. Ale všimli jste si?
Marek Eben se usmívá, ale nezáří. Jeho moderátorský výkon je korektní, ale marně hledám vtip, ironii a humor, kterým se na nás z televize obracel.
Dialogy se soutěžícími mají formální rámec, chybí nahrávky s možností zajímavé odpovědi. Po výkonu se na soutěžící a potažmo i porotu obrací moderátor, který je spíše řemeslník než originál, který jakoby za úsměvem ukrýval brzdu, slovo, které nepadne, myšlenku, která se nezrodí a zakryje jí unylým „obraťme se na porotu“.
Přemýšlím, čím to? Tím, že do starého formátu již není co přinést, vše bylo řečeno? Je to tím, že prostě pan Eben stárne a už to není, co to bývalo? Stáří, respektive zrání by mělo být spíše ke prospěchu, nevím. Je to tím, že má ze zákulisí nápovědu o korektnosti projevu – nepouštět se do čehokoliv, co může být vzato genderově, xenofobně, pro/proti (ukrajinsky…) atd.
Moc projektu fandím, je to poslední, co zůstalo z velkolepých zábavných pořadů veřejnoprávní televize (byť to do ní snad už nepatří). Pro někoho závan „televarieté“ nebo snobské zábavy pro děti a vysokoškolsky vzdělané. Pro jiné pocit jistoty, že se pěkné věci ještě dějí.
Tak pokud to půjde, prosím, Marku, vraťte zpátky vše, co vám leží v hlavě a hlavně, vnitřní tvůrčí svobodu.
