Článek
Ironie dnešní doby spočívá v tom, že zatímco se politici v Bruselu a národní vlády ohánějí termíny jako „udržitelnost“ a „potravinová bezpečnost“, zároveň plánují rozpočtová opatření, která mohou zlikvidovat základy evropského zemědělství. Vypadá to, že v budoucnosti, kterou si sami tvoříme, nebude problém nahradit selhávající domácí produkci jídla. Co si nedovezeme, si přece „vytiskneme“. Na 3D tiskárně, v laboratoři, z prášku, z kultury. Bez půdy, bez krajiny, bez lidí. Co na tom, že tím rozbijeme celý ekologický, sociální a ekonomický řetězec, na kterém naše civilizace odjakživa stojí?
Evropská komise plánuje snížit rozpočet na Společnou zemědělskou politiku až o 20 %. V překladu: miliardy eur ročně zmizí z rukou zemědělců, včetně těch českých. K tomu navíc navrhuje sloučit dva dosud oddělené pilíře podpory – přímé platby a rozvoj venkova – do jedné rozpočtové obálky. Co to znamená v praxi? Konec záruk. Konec rovného přístupu. Konec solidarity. Každý stát si bude rozhodovat, jak peníze rozdělit. A tak zatímco bohatší země si své zemědělce podrží, slabší ekonomiky jako Česko se budou dívat, jak jejich venkov vymírá.
Evropské zemědělství není jen o traktorech a polích. Je to obranný val proti klimatické nestabilitě, proti závislosti na dovozu, proti rozkladu venkova. Dotační systém sice není dokonalý, ale bez něj se zemědělství ve většině zemí Evropy okamžitě propadne do chaosu. Podle dat SZIF šlo v Česku v roce 2023 na přímé platby přes 16 miliard korun, dalších 14 miliard na investice do rozvoje. To nejsou „peníze zdarma“. To jsou kompenzace za to, že zemědělci plní přísné standardy – ekologické, bezpečnostní, sociální. Jejich práce není jen produkce, ale i služba veřejnosti: péče o krajinu, ochrana půdy, zadržování vody, udržování života mimo města.
Od roku 2015 se rozpočet na zemědělství prakticky nenavýšil, zatímco inflace mezitím znehodnotila reálnou hodnotu podpory až o 30–50 %. A teď přijde ještě další krácení? Výsledkem nebude „efektivnější zemědělství“, ale konec zemědělství, tak jak ho známe. Malí sedláci to zabalí. Střední podniky zastaví investice. Venku na polích budou místo lidí stát panely fotovoltaických farem, protože ty dotace dostanou dál. Jídlo si dovezeme – z Ukrajiny, z Brazílie, z Číny. Anebo – a tady přichází vrchol technologického optimismu – si ho „vytiskneme“.
Tisk masa z laboratorních kultur, bílkoviny z fermentovaných mikroorganismů, zelenina z kontejnerových farem řízených algoritmem. Sen progresivních technokratů. Ale realita? Závislost na surovinách, energiích, patentech a strojích, které nevlastníme. Úplné odpojení člověka od krajiny. Když se porouchá dodavatelský řetězec nebo vypadne elektřina, můžeme si maximálně „vytisknout“ hlad.
Tahle krize není jen ekonomická. Je to krize hodnot a priorit. Přeměnit zemědělství na pouhou položku ve spreadsheetu a věřit, že technologie nahradí půdu a sedláka, je nebezpečný omyl. Když zničíme vlastní produkci potravin, zničíme nejen potravinovou bezpečnost, ale i demokracii. Protože závislost na cizí vůli není svoboda.
Co si nedovezeme, si nevytiskneme. A co dnes ušetříme na dotacích, zítra přeplatíme v krizích. Klimatických, sociálních, politických. Tohle není problém zemědělců. Tohle je problém nás všech.
