Článek
V roce 2025 Městský soud v Praze rozhodl o zásadní věci, která se týká každého uživatele mobilního telefonu a internetu v České republice. Odsoudil praxi státu plošně sbírat data o telekomunikačním provozu občanů a prohlásil ji za odporující evropskému právu. Tento rozsudek není jen právní formalitou – je to signál, že doba, kdy stát mohl bez omezení sledovat pohyb, komunikaci a chování svých občanů, naráží na pevné hranice ochrany soukromí.
Obraz „Velkého bratra“, původně literární metafora z románu 1984 od George Orwella, se tak znovu stává aktuální. Stát, který shromažďuje informace o tom, kdo s kým mluví, odkud volá, nebo jaké stránky navštěvuje, totiž reálně naplňuje tuto dystopickou vizi. V tomto konkrétním případě se jednalo o povinnost operátorů uchovávat data až půl roku – nejen o hovorech a SMS, ale i o tom, co lidé dělají na internetu. Tato data přitom mohla být využita policií a zpravodajskými službami i při běžných vyšetřováních.
Rozsudek vzešel ze sporu novináře Českého rozhlasu Jana Cibulky se státem, a ten poukázal na skutečnost, že Česká republika stále neaktualizovala svou legislativu podle rozhodnutí Evropského soudního dvora z roku 2014. Ten tehdy jednoznačně stanovil, že plošné a nerozlišující uchovávání dat je v rozporu s právem na soukromí.
Zarážející je, že i přes toto právní pozadí ministerstva připravovala další návrh, který měl umožnit ještě rozsáhlejší sledování – konkrétně monitorování navštívených webových stránek. Tato iniciativa vzbudila širokou kritiku odborníků, novinářů i veřejnosti a přiměla politiky v čele s ministrem vnitra a premiérem, aby se od ní veřejně distancovali.
Naštěstí se ukázalo, že tlak veřejnosti a nezávislých institucí, jako je Úřad pro ochranu osobních údajů, má svou sílu. Ve světě je patrný opačný trend – směrem k větší ochraně digitálního soukromí. Vznikají přísnější pravidla pro používání cookies, operační systémy umožňují omezit sledování a lidé začínají být více citliví na to, kdo a jak s jejich daty nakládá.
Dnešní doba je výjimečná tím, jak snadno a nenápadně lze shromažďovat ohromné množství informací. Právě proto musí být pravidla, která takový sběr dat upravují, transparentní, přiměřená a především – v souladu s ústavními právy jednotlivce. Rozsudek Městského soudu v Praze je tak možná jen začátkem cesty, na jejímž konci bude Česká republika stát na straně ochrany svobod, nikoliv jejich narušování.
Protože i když žijeme v digitálním světě, stále platí: soukromí není luxus – je to základní právo.
