Článek
Hledání zubaře v České republice se může zdát jako triviální úkol – vždyť žijeme v moderním evropském státě s dostupným zdravotnictvím. Ovšem moje osobní zkušenost, coby obyvatele Karlových Varů, a příběhy tisíců dalších lidí po celé republice ukazují, že opak je pravdou. Najít zubaře, který by měl volnou kapacitu a zároveň nebyl finančně nedostupný, je dnes úkol hodný detektiva nebo spíš hrdiny nějakého absurdního románu.
Všechno začalo tím, že mi praskl zub. Nebyla to žádná nehoda ani zanedbání, prostě běžná věc, která se může stát každému. Automaticky jsem chtěla zavolat své bývalé zubařce, u které jsem byla naposledy před několika lety. Bohužel mi bylo sděleno, že už nové pacienty nebere – a že vlastně ani nepamatuje, kdy naposledy mohla někoho nového přijmout. A tehdy jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché.
Začalo kolečko telefonátů, vyplňování online formulářů, prohlížení stovek webových stránek, zoufalé dotazy ve facebookových skupinách typu „Zubař Karlovarský kraj – bere někoho?“ a nekonečné čekání na odpovědi. Většina klinik byla plná. Některé už ani neodpovídaly. A pokud už se někde naskytla možnost, šlo většinou o soukromé kliniky s ceníkem, který by slabší povahy nejradši rovnou přeposlaly do humoristického časopisu.
Problémem ale nejsou jen Karlovy Vary. Nedostatek stomatologů je v Česku dramatický celostátní problém. Celé regiony – a není jich málo – nemají dostatek praktických zubařů. V některých oblastech mají lidé na výběr mezi dojížděním desítky kilometrů nebo absolutní rezignací na péči. Česká stomatologická komora už dlouhodobě upozorňuje, že zubařů je málo, protože se jich velká část blíží důchodovému věku a mladí absolventi medicíny do regionů nechtějí. Místo toho raději působí v Praze, Brně nebo v zahraničí – a kdo by jim to měl za zlé, když jsou tam lepší pracovní podmínky a vyšší odměny?
Aby toho nebylo málo, i ti zubaři, kteří ordinují, často nabízejí pouze péči hrazenou mimo veřejné zdravotní pojištění. Což v překladu znamená, že pokud se vám ulomí zub, zaplatíte tisíce korun z vlastní kapsy. I relativně běžný zákrok, jako je běžná výplň nebo vytržení zubu, může stát 2 000 až 5 000 korun. Pokud jde o náročnější zákroky – korunky, implantáty, endodoncii – může vás to vyjít i na desetitisíce. A to je realita pro statisíce lidí v zemi, kde mediánová mzda není nijak oslnivá a kde se náklady na bydlení, energie a potraviny neustále zvyšují.
Mnoho lidí si tak zubní péči nemůže dovolit vůbec, nebo s ní vyčkává do krajních mezí. Výsledkem jsou pokročilé záněty, bolest, chronické problémy a často nevratné poškození chrupu. Přitom by mnohé z těchto potíží šly vyřešit snadno, pokud by člověk měl ke zubaři pravidelný přístup a možnost se mu svěřit dříve, než je pozdě.
Moje osobní pátrání skončilo v Chebu – ve městě vzdáleném více než hodinu cesty, kde mě vzali pod podmínkou, že budu pravidelně chodit na preventivní prohlídky a akceptuji, že většina zákroků je zpoplatněna. Nezbylo mi nic jiného. Chtěla jsem si zachovat zuby, zdraví a důstojnost. Ale zůstává ve mně hořkost – proč musí být něco tak základního jako zubní péče v Česku tak nedostupné?
Stát se chlubí kvalitním zdravotnictvím, ale přehlíží hluboké mezery v některých oblastech. Řešení by mohla být mnohá – od finančních pobídek pro mladé zubaře, kteří by šli pracovat do regionů, přes posílení prevence a zjednodušení vstupu nových odborníků ze zahraničí, až po reformu úhrad stomatologických výkonů. Ale místo toho se situace rok od roku jen zhoršuje.
A tak se ptám: Kolik lidí ještě musí trpět bolestmi, aby se něco změnilo? Kolik dětí vyrůstá bez pravidelných prohlídek? Kolik starých lidí si musí nechat zuby vytrhnout, protože si nemohou dovolit péči?
Na zubaře dnes potřebujete buď štěstí, známosti, nebo tučný bankovní účet. A právě v tom je ta největší bolest.
