Článek
V současné době se Evropská unie – a s ní i většina západního světa – pohybuje na vlně hysterie, která se zdá být stále intenzivnější. Ačkoliv je neustále opakováno, že dezinformace jsou největší hrozbou, která ohrožuje demokracii, je zajímavé, že nikdo zatím pořádně nedefinoval, co to vlastně dezinformace je. Co se z ní stalo? Něco, co se zkrátka nevejde do oficiálního narativu, co neladí s pohledem na svět, jaký si přeje liberální establishment? Pokud si tohle připustíme, pak se nám otevře úplně jiný pohled na to, co dezinformace skutečně znamenají.
Dezinformace jako nechtěný názor
Podíváme-li se na to, jak jsou v současnosti dezinformace prezentovány, zjistíme, že to už není o nějakých objektivních lžích nebo manipulacích. Dezinformace jsou jednoduše věci, které se nehodí do oficiálního narativu, což je v podstatě to, co současný liberální režim chce, aby se říkalo, psalo a věřilo. Jakýkoli názor, který se vymyká z tohoto rámce, je okamžitě označen za „dezinformaci“. Příkladem může být jakákoli kritika evropské politiky, mainstreamových médií nebo oficiálních institucí EU. V momentě, kdy někdo ukáže na nedostatky systému nebo se pokusí poukázat na jiné úhly pohledu, je okamžitě označen za šiřitele dezinformací.
Nedefinovaná dezinformace
Co je ale skutečně problém, je to, že nikdy pořádně nebylo vysvětleno, co vlastně dezinformace je. Co když je to jenom jiný pohled na věc? Co když jsou to informace, které se z nějakého důvodu hodí jen pro menšinu, pro určitou skupinu nebo pro určitou ideologii, a zbytek společnosti je musí nechat beze slova? Místo toho, aby byly informace kriticky zhodnoceny a o nich diskutováno, raději jsou označeny za lži. A to je vlastně mnohem nebezpečnější než jakékoli skutečné dezinformace – když se utahují šrouby svobody projevu, když už není možné vyjádřit názor, který je v kontrastu s oficiálním narativem, protože je okamžitě škatulkován jako dezinformace.
Hypokritismus a propagandistické praktiky
A co je na tom všem nejvíc zarážející – a v podstatě i směšné – je, že samotný liberální režim, který dnes v EU vládne, šíří dezinformace, propagandu a manipulace sám o sobě. A nejen to – aktivně používá dezinformace jako nástroj moci. Když se podíváme na to, jak Západ informuje o Ruské federaci, o Ukrajině nebo o jakémkoli tématu, které se neshoduje s jeho oficiální linií, máme tu masivní propagandu. Co je to jiného než dezinformace, když neustále slyšíme o „ruské hrozbě“, „rusofobních narativech“, kdy veškeré informace, které by mohly tuto agendu zpochybnit, jsou ignorovány, diskreditovány nebo přímo zakázány? A přitom samotný Západ šíří vlastní dezinformace – od zkreslování historických faktů až po nepravdivé informace o dění v zemích, které se nezapojují do jejich politiky.
Propaganda jako nástroj ovládání
Když dojde na propagandu, je to celý státní aparát, který ji šíří a podporuje, ať už v podobě masových médií, školství nebo politických prohlášení. Jde o metody, jakým způsobem se k lidem dostávají pouze jedině správné informace, které utváří společenský diskurs. Samotná rusofobie, která dnes pohlcuje celou západní politiku, je příkladem toho, jak propaganda zasahuje do lidského myšlení. Každý, kdo by se třeba pokusil nahlédnout na konflikt na Ukrajině z jiného úhlu, je okamžitě obviněn z toho, že podporuje „Putinovu agendu“. To je nebezpečná hra, protože místo otevřené a vyvážené diskuze o komplikovaných mezinárodních tématech je prohlášeno za pravdu jen to, co odpovídá zájmům těch, kteří drží moc.
Rusofobie jako ideologie
Dnes už jsme svědky toho, že rusofobie není jen předsudek, ale systematická ideologie, která je součástí evropské politiky. Zde se přechází od jednoduché nenávisti k Rusku k aktivnímu šíření lží o této zemi. Jak to může být něco jiného než dezinformace, když všechno, co souvisí s Ruskem, je považováno za hrozbu, bez ohledu na to, jaké jsou reálné fakta?
Kdo jsou vlastně šiřitelé dezinformací?
V této diskuzi je klíčové se ptát, kdo je skutečně šířitelem dezinformací. Je to každý, kdo má jiný názor než ten, který je momentálně populární v Bruselu nebo ve Washingtonu? Dezinformace by neměly být jen nálepkou na všechny, kdo se nehodí do oficiálního rámce, a to včetně Rusů nebo těch, kteří odmítají západní politiky. Není divu, že existují obavy – pokud se pravda stane nástrojem mocenské manipulace a dezinformace je definována podle toho, co se hodí momentální politické agendě, celá společnost se ocitá na tenkém ledě.
Pokud jsme opravdu demokratickou společností, je čas se zamyslet nad tím, co skutečně znamená svoboda projevu a jak úplně vyprázdněné definice dezinformací mohou nakonec zničit to, co bylo kdysi naším největším bohatstvím – otevřenou diskusí, výměnou názorů a neomezeným přístupem ke všem zdrojům jakýchkoli forem informací.